Poté, co Západ v roce 2008 nevyužil možnosti otevřít Ukrajině cestu do NATO, zřejmě přijde o druhou šanci tuto zemi integrovat. Kyjev zmrazil jednání o volném obchodu a asociační dohodě s EU. Stalo se po těžké palbě z Moskvy, jejímž cílem bylo odradit Ukrajinu od plánu podepsat dohody už tento týden.
Západní politika vůči tomuto regionu nyní naléhavě potřebuje znovu promyslet. Šíření demokracie založené na tržních silách za východní hranice EU není jen otázkou bezpečnosti nebo dogmatu. EBRD minulý týden varovala před dlouhodobou ekonomickou stagnací v postkomunistických zemích, pokud nedojde ke strukturálním reformám.
Jestli je dohoda EU s Ukrajinou skutečně mrtvá, je to vítězství Vladimira Putina. Kyjev ale nese část viny. Viktor Janukovyč se při jednáních ukázal jako vysoce nespolehlivý partner, pro nějž je důležitější obelstít Brusel ve prospěch Moskvy, aby si zajistil pohodlné funkční období, než modernizovat svou zemi.
SME: Ve volbách prohráli všichni
Rozebírat, kdo všechno prohrál, už dnes není nejdůležitější. Prohráli jsme všichni. Bagančata v bystrickém sídle župy dupou i po našich hlavách. Je to příliš vysoká cena za ztrátu krajské jednobarevnosti. Všichni musíme uznat, že s Marianem Kotlebou si dnes neumíme poradit.
Předem je třeba říci, že za jeho úspěchem se netáhne ani pravicový ani levicový smrad. Je to výsledek směsi nenávisti, bezmoci a hněvu na ty nahoře. První, kdo by to měl vědět, je Robert Fico. Dosud stejným způsobem vítězil právě on. On také otevřel dveře Kotlebovi. Nejen tím, že myslel víc na svou kandidaturu než na tu Maňkovu, nejen proto, že v posledních letech totálně ovládl zemi a začal se chovat jako její vlastník.
Největší vinu nese proto, že jeho způsob politiky je ze stejného těsta jako ten Kotlebův: slibuje jistoty a rychlá řešení, ale reálně neumí udělat nic. Ani jen porazit Kotlebu. Není to však jen Ficův problém. Selhali všichni. A mnohem dříve než tuto sobotu.
Frankfurter Allgemeine: Velký průlom?
Zda v Ženevě skutečně došlo k velkému průlomu, ukážou až příští týdny a měsíce. Teprve během nich bude muset Írán dokázat, že sliby také přetaví v činy. Že se už nyní rozhořel spor o to, zda má Teherán skutečně „právo“ na obohacování uranu, můžeme považovat za ukázku, že interpretační hrátky mohou snadno vést k dalším střetům. Ale přece jen se íránský režim zavázal, že svůj jaderný program zásadně omezí. Svolil také ke kontrolám. To není málo.
Není to však jen přestávka na cestě k vojenským jaderným projektům? Íránská ochota k ústupkům má prostý důvod: sankce ze strany mezinárodního společenství fungují. Škrtí ekonomiku a významně snížily chuť Íránu na přímou konfrontaci s USA. Když Íránci zvolili prezidentem Hasana Rúháního, byl to projev nového realismu. Chtěli vidět zmírnění sankcí a jejich vyslanci jim toto přání částečně splnili – některé sankce padnou. To však neznamená, že jaderný spor s Íránem mizí ze světa.
Čtěte také:
Ukrajina zastavila jednání s Evropskou unií. Moskva slaví
Na Slovensku vítězí extremisté. Neonacista Kotleba povede Banskobystrický kraj
