Firestarter

Nikoho dnes ve světě byznysu nepřekvapí, že když se sejde k rozhovoru Němec a Čech, hovoří spolu anglicky. Ačkoliv Roland Mahler ovládá tento jazyk perfektně, vymínil si při našich setkáních přítomnost překladatelky. „Pokud bychom se bavili pouze o naší společnosti, nedělalo by mi to sebemenší potíže. Avšak v případě osobnějších otázek bych rád měl možnost vyjádřit se v rodném jazyce, jelikož v něm nejlépe dokážu vystihnout své pocity,“ říká. Soustředí se na každý výraz a jen vzácně se opravuje nebo upřesňuje, co má na mysli. Úsilí o co nejsprávnější volbu slov a jasnou formulaci myšlenek se jeví ideálním spojením pro post šéfa druhého největšího mobilního operátora v zemi - T-Mobilu.
Charakterizuje ho systematický klid, ačkoli pracuje v jednom z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů doby a sám si nedovede představit trávení volného času jinak než aktivně. „Neumím se jen tak poflakovat,“ tvrdí téměř omluvně. „Vždy chci dopředu vědět, co budu v nejbližších chvílích dělat.“
Jeho kariéra potvrzuje slova o německé konzervativnosti. Vystudoval obor, v němž pracoval jeho otec i dědeček, a od té doby se jej vytrvale drží. Vystřídal přitom dva giganty německé ekonomiky a působil na ministerstvu pošt a telekomunikací. Svoji budoucnost ve spojení s jiným oborem si ani představovat nechce, nespojuje ji dokonce ani s jinou společností - a prozatím ani s jinou zemí.

Řídíte společnost, jejímž majoritním vlastníkem je německá firma s mezinárodním názvem T-Mobile International. Jak je to s jazyky v RadioMobilu?
Firemním jazykem je jednoznačně angličtina. Německý jazyk není součástí společnosti T-Mobile a ve firmě nehraje vůbec žádnou roli. Čeští zaměstnanci se samozřejmě baví mezi sebou svým mateřským jazykem, jakmile je však na jednání přítomen cizinec, probíhá komunikace v angličtině. Je zajímavé sledovat, jak to při poradách, na nichž jsem často jedinou česky nehovořící osobou já, funguje v praxi. Potřebuji-li se na chvilku vzdálit, všichni v místnosti se spolu začnou bavit česky, a když se opět vrátím, přejdou v tom okamžiku plynule do angličtiny. Stejně tak jsou v anglickém jazyce vypracovány i veškeré dokumenty, které podepisuji.

V České republice žijete již téměř tři roky. Snažil jste se místní jazyk naučit?
Když jsem do Prahy přišel, první otázka, kterou jsem položil své asistentce Petře, byla: „Jak se mohu naučit česky a jak fungují jazykové programy v naší společnosti?“ Dostal jsem českou učitelku a více než rok jsem s chutí do vašeho jazyka pronikal. Potom jsem ale zjistil, že už na to nemám síly. Problém byl v tom, že jsem neměl čas se učit o víkendech. Chtěl jsem totiž také poznat Českou republiku - toužil jsem se podívat na Šumavu nebo třeba do Beskyd. Možná byla chyba také to, že jsem měl lekce od šesti hodin večer. Když jste totiž ve věku jako já, tak zbývá energie na konci pracovního dne méně. Někdy jsem navíc musel přiznat, že jsem přes víkend nestihl udělat zadaný úkol, a cítil jsem se jako desetiletý školák. Postupně i jazyk byl čím dál těžší. Časování mi ještě šlo, ale skloňování a vašich sedm pádů… Je mi líto, že jsem češtinu nezvládl lépe, protože je vskutku uspokojující pocit, když v cizím jazyce odhalíte, o čem se píše nebo mluví. Naštěstí psanému textu částečně rozumím a jsem schopen rozpoznat jeho hlavní myšlenku.

Předpokládám, že ani firemní kultura RadioMobilu se nesnaží brát vzor z Německa…
Myslím, že se nepokoušíme v Česku aplikovat nějaký druh německé firemní kultury. Jsme tu známi jako společnost, která je členem mezinárodní skupiny, její součástí je rakouský mobilní operátor nebo nizozemský, a samozřejmě německý… Také když se podíváte na složení představenstva T-Mobile International, zjistíte, že jeho členy jsou kromě Němců také Ind, Američané či Rakušan. Domnívám se, že právě to dokládá, že se ani nemůžeme soustředit pouze na německou firemní kulturu. O T-Mobilu stejně jako o RadioMobilu bych nejspíše hovořil jako o společnosti s mezinárodní firemní kulturou, ať už to znamená cokoli.

V telekomunikacích působíte od doby, co jste vstoupil na univerzitu. Sehrálo nějakou roli, že váš otec v oboru také působil?
Dokonce i můj dědeček. Ten pracoval v telegrafii. S rodiči jsme bydleli v budově, v jejímž horním patře byly telefonní ústředny. Takže jakmile se objevil nějaký technický problém, tatínek mě vzal po schodech nahoru a tam jsem sledoval, jak to opravuje. Moc mě to bavilo a určitě to byl spouštěcí mechanismus, který ve mně zájem o obor probudil.

Jaké bylo vaše dětství?
Musím říct, že jako dítě jsem měl fantastický život. Vyrůstal jsem se svými dvěma sestrami v typickém měšťanském prostředí - v tom dobrém slova smyslu. Rodiče se nám ve všech směrech snažili vytvořit co nejlepší základy do budoucnosti a předat nám co nejvíc ze svých zkušeností. Sami totiž prožili válku a v té době si nemohli dělat, co by si přáli. Přiměřeně po nás také vyžadovali poslušnost. Pamatuji si, že každé odpoledne nás maminka zkoušela, jestli jsme naučení, a kontrolovala nám úkoly. Naštěstí byla přísná tak akorát, aby to pro nás bylo přijatelné.

Zlobil jste?
To byste se měl zeptat spíše mé matky… Byl jsem většinu času někde venku s kamarády a doma jsem se příliš nezdržoval, protože jsem chtěl stále něco podnikat. Rodiče by si určitě vzpomněli, že jsem vůbec nechtěl chodit na lekce hraní na klavír. Nedá se říct, že by mě do toho nutili, spíše se mě pokoušeli přesvědčit, že to je překážka, kterou musím překonat, že musím hodně zkoušet, a když tuto překážku zdolám, tak se mi hraní na klavír začne líbit. To se jim ale nikdy nepodařilo. Nakonec jsem je naopak přesvědčil já, že jsou to vyhozené peníze. A opravdu byly, protože lekce stály hodně peněz. V rodině jsme měli profesorku hudby, která byla pěvkyní, a rodiče patrně v skrytu duše doufali, že bychom po ní mohli její hudební talent zdědit. Ale bohužel ani mně, ani sestrám se to nepoštěstilo.

Jak dlouho jste bydlel s rodiči?
Z domu jsem se odstěhoval, když jsem nastoupil vojenskou službu. V té době v Německu trvala osmnáct měsíců. To mi bylo osmnáct let. Zrovna jsem složil maturitu, asi dva týdny po svých narozeninách. Hned poté jsem vstoupil do armády, a když jsem si vojenskou službu odbyl, odstěhoval jsem se do Darmstadtu. Tam jsem začal studovat na technické univerzitě. Musím se však přiznat, že jsem po maturitě chtěl jít na medicínu, dokonce jsem se kvůli ní učil poslední dva roky na střední škole latinsky. Nakonec jsem se toho ale vzdal, protože bych musel dlouhou dobu čekat na přijetí, a to se mi nechtělo.

Celá vaše kariéra je od toho momentu spjata s telekomunikacemi. Není to již nuda?
Je pravda, že jsem pracoval pouze pro jednu firmu či její následníky a dceřiné společnosti: Deutsche Bundespost, Deutsche Telekom a T-Mobile. Díky tomu jsem se ale také podrobně seznámil s tím, jak velká je různorodost uvnitř telekomunikací. Věnoval jsem se třeba správě rádiových frekvencí, kvůli níž jsem byl v roce 1979 na velké mezinárodní konferenci v Ženevě. Akce trvala jedenáct týdnů a byla velmi zajímavá, protože v sobě spojila radiotechnologie s diplomacií: tehdy se museli delegace z celého světa dohodnout na určitých standardech toho, jak používat spektrum rádiových frekvencí. Později na ministerstvu pošt a telekomunikací jsem přišel do styku se satelitními systémy Eutelsat a Inmarsat, v Deutsche Telekomu jsem zažil, jak se monopolní společnost přeměnila ve velmi konkurenceschopnou firmu. Takže jsem sice pracoval v jednom oboru, ale v něm to díky široké variabilitě zaměstnání nudné nebylo.

Byl jste někdy v pokušení z telekomunikací odejít?
Ne. Nikdy. Celý profesionální život jsem se setkával s něčím novým a zajímavým, ať už se to týkalo technologií, nebo rozvoje telekomunikací ve smyslu liberalizace. Nejdříve to byly satelitní systémy jako technologický pokrok, potom přišla liberalizace telekomunikací a potom zase mobilní telefonie. Když jsem s mobily začínal, měli jsme sto tisíc zákazníků, a když jsem odcházel, tak jich bylo čtrnáct milionů. Takový nárůst je přece neuvěřitelný. Opustit telekomunikace mě nikdy ani nenapadlo.

Jak jste se dostal k místu na ministerstvu?
V té době jste se v Německu o místo na ministerstvu nemohl jen tak ucházet. Potřeboval jste někoho, kdo by vás doporučil. V telekomunikačním centru v Darmstadtu jsem pracoval pro jednoho člověka, který mě navrhl jako vhodného kandidáta odpovědného za satelitní systémy.

Pracoval jste tedy částečně v politice?
Neřekl bych v politice. Nikdy jsem nebyl členem žádné strany. Pracoval jsem v prostředí politikou ovlivněném. Na ministerstvu se seznámíte se spoustou zajímavých věcí, které souvisejí s vládou. Naučíte se, jak lobbovat, osvojíte si způsob, jak zajistit slyšení, když chcete prosadit nový zákon.
Na postu asistenta náměstka jsem pracoval právě v době, kdy jsme se zabývali legislativou pro liberalizaci pošt a telekomunikací. V takové situaci je důležité zvolit správný způsob informování veřejnosti, protože když ta s vaším návrhem nesouhlasí, objeví se jistě potíže také při schvalování v parlamentu. Působení na ministerstvu bylo určitě důležitou zkušeností, mimo jiné také proto, že jsem musel komunikovat s novináři. Stále znovu a znovu jsem si musel klást otázku, jak je přesvědčit, což nebylo a není jednoduché. Hodně mě to bavilo.

Podílel jste se na liberalizaci v Německu, co si myslíte o privatizaci v České republice počátkem devadesátých let?
Neznám ten proces do detailu, ale pokud usuzuji podle výsledků, byl obdivuhodný. Důkazem nezbytnosti privatizace a liberalizace je právě obor telekomunikací, protože by se nikdy nedosáhlo takové penetrace a tak nízkých cen, kdyby se trh neuvolnil.

Proč jste přijal místo v České republice?
Protože jsem celý život chtěl odjet pracovat do zahraničí. Náš syn byl kolem sedmého a osmého roku velmi problematickým dítětem. Měl málo kamarádů a byl hodně agresivní. Mojí ženě Hannelore - tedy nám oběma, ale hlavně jí - se podařilo z něj vychovat příjemného a optimistického mladého muže. V té době to s ním však bylo tak těžké, že jsme si nemohli dovolit změnit mu školu ani místo, kde jsme bydleli. Později jsme se zase nechtěli stěhovat, protože děti měly před maturitou a nechtěli jsme jim komplikovat situaci. Jakmile ale odešly na univerzitu a přede mnou se objevila možnost pracovat v Česku, řekl jsem svým nadřízeným, že právě o toto místo bych stál. O pozici šéfa RadioMobilu se ucházeli tři kandidáti a nakonec vybrali mě.

To bylo vaše první seznámení s Českem?
Vztah k dřívějšímu Československu jsem měl tak trochu vytvořený už předtím. Když vaši zemi obsadili v roce 1968 Rusové, sloužil jsem zrovna na vojně. Pro mě to ale znamenalo hlavně to, že jsme museli být stále v kasárnách, protože platil vysoký stupeň pohotovosti. Hrozilo totiž, že by mohl vypuknout konflikt mezi Východem a Západem. Jak já jsem to tehdy nenáviděl! Doma jsem měl dívku, za kterou jsem vždycky o víkendu jezdil. A kvůli pohotovosti mi to velitelé po mnoho týdnů nedovolili. To byl můj první bližší kontakt s Československem.

Nebyl příliš romantický…
Přece jen trochu ano. Druhý se odehrál těsně po sametové revoluci v roce 1989, kdy jsem do Československa přijel poprvé. Tehdy Deutsche Telekom usiloval o získání licence na provozování mobilní sítě a setkali jsme se s jedním ministrem - bohužel si teď nevzpomínám na jeho jméno - který mi dal svoji vizitku. Na ní však ještě stálo ČSSR a on, zatímco mi ji podával, povídá: Od téhle chvíle jenom ČSR, socialistický jsme už vynechali.
Když jsme tenkrát přiletěli, na letišti hlídkovali vojáci. Do centra nás odvezli takovým podivným minibusem, který vypadal, že byl vyroben v Rusku. Jednání probíhala v hotelu Jalta a pamatuji si zejména to, jak na mě prostředí působilo depresivně. Spousta odstínů šedé, všechno vypadalo strašně smutně. Takže když jsem potom přijel do Česka o deset let později, o to víc mě potěšilo, že se situace naprosto změnila. Je úžasné, že se svoboda myšlení po pádu komunismu tak rychle rozvinula a stejně rychle se zlepšují životní podmínky. Nejlépe to vidím na naší společnosti, kde jsou lidé velmi schopní a zapálení pro práci. Mají navíc dobré zázemí ve vzdělání, hlavně v přírodních vědách.

Co vám z Německa nejvíce chybí?
Nic… Vlastně ano, chřest. Je tady vůbec možné koupit čerstvý chřest?

Možná ve Fruits de France…
Ale tam ho mají hodně drahý. V Německu jsme bydleli v oblasti, kde je čerstvý chřest k dostání téměř pořád. To ale samozřejmě není věc, bez níž bych se nemohl obejít. Opravdu mi tady nechybí nic.

V Česku jste zpočátku žil sám bez manželky. Už se za vámi přistěhovala?
Když jsem přišel do Prahy, Hannelore ještě v Německu učila na poloviční úvazek tělocvik a domácí práce od pondělí do středy, takže tu dobu trávila tam a na zbytek týdne jezdila za mnou. Potom se však rozhodla, že s vyučováním skončí, protože život v Praze ji zajímal. Tenkrát mi řekla: „Proč bych měla zůstávat na místě, kde pracuji a bydlím přes dvacet let, když mám možnost přestěhovat se do tak hezkého města. Navíc ty si to tam užíváš.“ A bylo to.

A co vaše děti?
Kilian i Christina studují na vysoké škole v Německu, a už když jsem odcházel do Česka, bydleli na koleji. Teď za námi čas od času jezdí.

Také zůstali věrní telekomunikacím?
Ne. Přerušili rodinnou tradici a oba se věnují ekonomice.

Existuje něco, co vám na českém byznysu vadí?
Pokud mám mluvit o telekomunikacích, nelíbí se mi třeba, že vláda příliš chrání Český Telecom a Eurotel. Mnohé z kontraktů tyto společnosti získaly, aniž by proběhla řádná veřejná soutěž. To mi samozřejmě velmi vadí, a také jsme proto několikrát podali stížnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a částečně jsme i uspěli. Pro nás jsou takové tendry choulostivé, protože investujeme mnoho peněz do technologií a máme akcionáře, kterým jsme povinni skládat účty. Rádi bychom proto viděli férové prostředí. To se ale zlepší se vstupem do Evropské unie. Chápu, že vláda chce udělat Český Telecom před privatizací co nejpřitažlivější pro potenciálního kupce. Důvody jejího chování jsou velice jasné, ale není to správné.

RadioMobil má být k 1. květnu konečně přejmenován na T-Mobile. Platí toto datum?
Ano, už je to potvrzené. Hlavním důvodem je celosvětová změna značky. Jméno jsme však nemohli změnit ve stejné chvíli jako značku, protože existuje akcionářská dohoda, podle níž je kupodivu změna jména společnosti důležitější než „nějaká marketingová aktivita“. Na změnu značky stačí pouze prostá většina, kdežto jiný název společnosti musely odsouhlasit dvě třetiny akcionářů a chvilku trvalo, než jsme minoritního akcionáře přesvědčili. Ve skutečnosti je to přitom s důležitostí přesně naopak.

Domníváte se, že je na tuzemském trhu místo pro čtvrtého operátora?
Určitě ne. I v Německu, jehož trh je co do počtu zákazníků nesrovnatelně větší než český, má tamní čtyřka vážné problémy.

V německém T-Mobilu jste se zabýval sítěmi UMTS. Jak odhadujete jejich budoucnost?
Myslím si, že technologie UMTS je velice důležitá ze dvou úhlů. Zaprvé dovoluje spustit služby, které umožňují vysokou rychlost datového přenosu, jako jsou obrázky nebo krátké filmy. Díky tomu je spektrum služeb zase o něco širší, a UMTS je prostředkem pro šíření služeb do oblastí, které normálně nepatří ke klasickému mobilnímu telekomunikačnímu prostředí. Druhým důvodem je kapacita pro získání dalších zákazníků.

Pomocí UMTS můžete například v přístupu na internet začít konkurovat Českému Telecomu…
Netvrdil bych, že se staneme velkým konkurentem Českého Telecomu, ale je pravda, že bychom některé služby nebo alespoň jejich část rádi přebrali. To je ale kontinuální proces, že mobilní operátoři přebírají významnou část služeb pevných sítí.

Jste šéfem velice úspěšné společnosti. Jaké máte plány do budoucna?
Naše společnost je na trhu dvojkou, takže…

Promiňte, spíše mě zajímá, jestli máte nějaký soukromý cíl, který se netýká T-Mobilu. Tady jste na vrcholu, nechcete udělat nějaký další krok v kariéře?
Možná ještě jeden udělám, a to že chci prodloužit svůj pobyt v Česku. Případně pracovat na mezinárodním poli v rámci společností T-Mobile International nebo Deutsche Telekom. Nechtěl bych se už vrátit zpátky do ústředí, do společnosti s tisícovkami zaměstnanců. Pravděpodobně bych byl členem managementu, ale být mimo mi umožňuje pracovat nezávisleji, spoléhat se jen na sebe. Jakmile jednou prožijete tuto zkušenost, je těžké vrátit se zpět do hierarchie, kde jste sice úzce specializován, ale máte odpovědnost pouze za malou část společnosti. Je to určitě zajímavá práce, ale já mám radši nezávislost a větší odpovědnost.

Můžete mi přiblížit svůj běžný pracovní den?
Nejraději vstávám kolem sedmé. To mi připadá jako nejlepší začátek dne. Hlavně chci mít dostatek času na snídani a na to, abych si přečetl Frankfurter Algemeine Zeitung, někdy také Der Spiegel. Potom jedu do práce, a protože bydlím velmi blízko, jsem tam kolem půl deváté. Na devátou mám domluvena první jednání. Končím velice různě, někdy v šest, ale třeba i v osm. Navíc mě potom často čekají další pracovní povinnosti. Nechápejte to tak, že si stěžuji. Spousta z těchto „povinností“ jsou obchodní večeře, při nichž často potkávám zajímavé lidi. Chodím rovněž na různé akce, ať už je pořádají obchodní partneři nebo naše společnost. Zvláště se mi nedávno líbilo autorské čtení jednoho indického spisovatele v rámci pražského festivalu spisovatelů. Díky němu jsem obchodní večer spojil s uvolněním a relaxací.

Máte tedy při obchodních jednáních raději uvolněnější atmosféru?
Někdy musíte při obchodním obědě či večeři dodržovat přísnější pravidla, zejména když váš partner na určité podmínky nebo prostředí není ochoten přistoupit. Na druhou stranu ale, jak jsem řekl, jsou tyto večeře často velice příjemné.

Co považujete za svou největší slabinu?
To by přece jen měli posoudit druzí… Někdy bych možná mohl být přísnější, ale na druhou stranu vždy chci pochopit motivaci druhých, s nimiž komunikuji, protože často mohou mít nějaký důvod pro své chování. To ale stojí čas, proto by se asi vyplatilo být důraznější. Na druhou stranu to ale považuji i za svou dobrou vlastnost. Navíc se už patrně nezměním a ostatní mě musí brát takového, jaký jsem, stejně jako já je.

Zmínil jste autorské čtení. Sledujete také českou kulturu?
Na Praze obdivuji nejen její architekturu, ale právě její kulturní možnosti. Zdejší prostředí mě nutí mnohem častěji než dříve chodit na koncerty vážné hudby a také číst beletrii včetně českých spisovatelů. Mám rád romány Pavla Kohouta Kde je zakopán pes nebo Konec velkých prázdnin, líbila se mi Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí nebo romány Ivana Klímy.

Co očekáváte, že v knihách najdete?
Nehledám nic specifického. Chápu je jako součást relaxace a knihy si užívám. Na českých románech, které jsem jmenoval, mě zaujalo třeba to, jakým způsobem se lidé v Československu vypořádávali s režimem. Jak dosahovali toho, aby ze života něco měli i v éře socialismu. Jak se chovali a jak se snažili vyzrát na státní instituce. Jak mohli žít plný život, aniž by se kompromitovali. Nejlepším příkladem toho je právě Kde je zakopán pes.
Mám rád českou literaturu také proto, že je často místně ukotvena. Je spojena s určitými ulicemi nebo náměstími, která mohu v Praze navštívit a posoudit, jak se změnila. Vezměte si takové Nerudovy Malostranské povídky. To je ale samozřejmě až druhotný důvod.

Vím, že rád jezdíte na koni a na kole…
Kromě toho mě baví lyžování a rád jezdím na lodi.

Vlastníte jachtu?
Ne.

Takže si ji půjčujete?
Můj tchán má hezkou malou plachetnici, s níž jezdíme na různá jezera. Často se plavíme třeba na Chiemsee nedaleko Mnichova. Párkrát jsem byl i na Baltském nebo Středozemním moři.

Hledáte dobrodružství a snažíte se pokořit přírodu?
Ne, nepotřebuji si dokazovat, že zvládám řízení lodi a mám vše pod kontrolou. Líbí se mi kontakt s čerstvým vzduchem a totální uvolnění, relaxace. Můžete nechat svou mysl plout a zapomenout na všechny obchodní problémy. Důležité je i to, že se musíte navíc soustředit na loď samotnou a na okolní prostředí.

Kde lyžujete?
Hlavně v Dolomitech. V místech, na nichž jsme byli s manželkou poprvé před více než třiceti lety. Tehdy jsme ještě nebyli oddaní a cestovali jsme tam se skupinkou jiných studentů. Bydleli jsme v jakési ubytovně, byl zrovna Silvestr a nevěděli jsme, kde ho oslavíme. Jak jsme se tam tak procházeli po okolí, narazili jsme na malý hotýlek inzerující novoroční oslavy. Tak jsme se do něj podívali a moc se nám tam líbilo. Ubytování v něm jsme si však mohli dovolit až mnoho let poté. Od prvního pobytu v tomto malém hotelu v Campitellu tam zato jezdíme pravidelně. Tamní hory jsou fantastické a mají tu výhodu, že tam můžete lyžovat celou dovolenou, a přitom se vám nestane, že byste museli sjet jednu sjezdovku dvakrát.

Hrajete také golf? V Česku to vypadá, že to je pro manažera téměř povinností.
Ne. Nebyl bych ho schopen hrát pořádně, protože je na to potřeba spousta času. Musel bych se vzdát jízdy na koni, ježdění na kole nebo nějaké jiné své záliby… Omezený volný čas, který mám, chci trávit tím, co mě baví a co mi podle mého dává nejvíc. Sice jsem golf nikdy nezkusil, ale pochybuji, že by mi takovou ztrátu času kompenzoval. Rozhodně to nechci riskovat.

Proč máte rád jízdu na koni?
Užívám si, jak koně vedu, a rád se na něm projíždím po lesích nebo loukách, prostě v přírodě. Je opravdu nezapomenutelnou zkušeností vidět svět ze sedla koně. Příjemné jsou i změny rychlosti – jednou jen tak jdete a pak koně pobídnete k cvalu, přizpůsobujete jeho rychlost charakteru krajiny… V Německu jednoho máme, ale teď už je tak starý, že se na něm nesmí jezdit, protože by se zranil.

Všechny vaše záliby souvisejí s přesouváním z místa na místo, ať už je prostředek jakýkoli…
Potřebuji aktivitu a akci. Nemohl bych sedět doma a přemýšlet, co budu dělat. Jestli si přečtu knihu nebo noviny nebo jestli si nepustím nějakou hudbu. Musím vědět předem, co budu dělat. Existuje pro to německé slovo lungern, flákat se. To nedokážu. Naše dcera to občas dělá a jako způsob odpočinku to uznávám, ale neumím to. Relaxuji radši při cestování.

Procestoval jste toho hodně?
Měl jsem to štěstí, že i díky své profesi jsem navštívil spoustu míst. Zmiňoval jsem už onu ženevskou konferenci v roce 1979. Tehdy jsme museli jednat se zástupci různých zemí, takže jsem už jako poměrně mladý navštívil Spojené státy, Japonsko, Austrálii a v pozdějších dobách jsem viděl nejspíše každou trochu důležitou zemi včetně Číny, Tchaj-wanu nebo Nového Zélandu. Nejvíc na mě zapůsobil právě Nový Zéland a Austrálie, hlavně tím, jak mají tamní lidé blízko k přírodě.
To mi připomíná, čeho jsem si všiml v Česku v prvních týdnech poté, co jsem přijel. Tehdy mě udivovalo, proč v pátek odpoledne vidím tolik lidí s batohy, jak se někam chystají. A pak jsem zjistil, že vyrážejí do přírody na víkend. Se mnou a mojí ženou je to podobné. Když máme čas, tak alespoň každý druhý víkend někam vyrazíme.

Život s telekomunikacemi
Roland Mahler se narodil v roce 1949 v německém Wormsu, který leží na Rýnu severně od Mannheimu. Když se po maturitě rozhodoval o tom, kde bude dále studovat, zvítězily telekomunikace. Zvolil si Technickou univerzitu v Darmstadtu a po jejím absolvování nastoupil v roce 1975 už jako diplomovaný inženýr k Deutsche Bundespost. V této společnosti se věnoval správě rádiových frekvencí a vydržel tam pět let. Následovalo téměř desetileté období spjaté s federálním ministerstvem pošt a telekomunikací, kde se postupně vypracoval na osobního sekretáře náměstka. Po privatizaci německých telekomunikací nastoupil v roce 1989 do nově vytvořeného Deutsche Telekomu, kde měl na starosti radiotelefonní služby. U tohoto zaměření setrval i po vytvoření dceřiné společnosti pro mobilní telekomunikační služby s názvem T-Mobile. V této firmě působil od roku 1998 na postu výkonného ředitele oddělení strategie a vývoje a soustředil se hlavně na mobilní sítě třetí generace – UMTS. V září roku 2000 stanul v čele českého RadioMobilu.
Společnost RadioMobil, která se bude letos k 1. květnu přejmenovávat na T-Mobile, si za jeho působení upevnila pozici české dvojky a trochu stáhla náskok Eurotelu. V České republice měla ke konci roku 2002 celkem 3,509 milionu zákazníků, což je oproti době, kdy Mahler na svůj současný post nastupoval, o milion a půl více.
Roland Mahler je ženatý, má pětadvacetiletého syna Kiliana a dvaadvacetiletou dceru Christinu, kteří studují v Německu. Hovoří německy, anglicky, francouzsky a pasivně trochu ovládá i češtinu. Mezi jeho záliby patří cestování. Rád má sporty, jako je jízda na koni, cykloturistika, v zimě s oblibou lyžuje a baví ho i relaxování na lodi. Ve volných chvílích si rád čte a chodí na koncerty vážné hudby.