„Říká se, že se v 90. letech začínalo lehce, ale představte si, kolik bylo tehdy raných kapitalistů, a ze spousty z nich jsou nyní bezdomovci,“ říká Vlastimil Sedláček, zakladatel firmy SEKO, která vyrábí klíčové součástky pro proudové motory letadel, parní turbíny a kompletní vrtné soupravy pro zákazníky po celém světě.
* Slavili jste 25 let od založení firmy.
Jak to probíhalo?
Máme excelentní výrobu, máme top pět největších zákazníků na světě a firmu máme zasazenu do přírody, kdy k nám chodí mateřské školky na exkurze, chodí k nám technické školy. Dokonce jsem tam minulý týden nachytal dva Angličany, kteří si přišli vyfotit MiG 23, který máme vystavený.
Máme kolem firmy vystavených řadu letadel.
Mám rád nestandardní věci, mám rád originalitu a nemám rád, když někdo něco kopíruje. Takže jsem si před firmou udělal velké kolo, které je 27 metrů dlouhé a 15 metrů vysoké. Nakonec jsme zjistili, že je největší na světě. Na oslavu jsme pozvali jen zaměstnance a jejich rodinné příslušníky. Nemám rád okázalé akce, kde pozvete dodavatele a odběratele a ukazujete se. Ve finále nás tam bylo asi tisíc, takže to byla povedená oslava.
* Jak jste vlastně začínal? Co bylo nejtěžší na začátku firmy?
Firma je jako dítě. Prvních šest let potřebuje také největší péči. Co mu dáte do vínku, podle toho se pak v dospělosti pozná. Říká se, že se začínalo lehce, ale představte si, kolik bylo tehdy raných kapitalistů, a ze spousty z nich jsou nyní bezdomovci. Nebylo to jednoduché. V roce 1991 jsme neměli telefon, fax. Ráno jsem vstával ve tři hodiny, abych byl v šest na Ostravsku. Dalo se to stihnout, protože byly poloprázdné dálnice. Koupil jsem si tehdy mašinu za pět milionů, začal objíždět v Česku nástrojárny a nabízet, co tady nebylo. Fungovalo to tak, že mi zákazníci doporučovali jiné firmy, kam jsem pak zase jezdil. Večer jsem přivezl materiál a do rána obrobil. Byly to díly pro střižné nástroje.
* Co byl pak zlom v podnikání, kdy se vám začalo dařit?
Dostal jsem se pak do jedné rakouské nástrojárny, kde byl byznys úplně jiný. Když se vám něco nepovedlo v Česku, tak jste to vždycky nějak domluvil. Ale Rakušané mi to hodili na hlavu, dali materiál a řekli: udělej to znovu. Tak jsem to několikrát zkoušel, až jsem si nakonec koupil měřák a potom už to vzali a spolupracovali jsme asi tři roky. Jezdil jsem do Rakouska každý druhý den. Dodával jsem jim nástroje. Byla to pro mne velká škola, jak dělat byznys na vysoké úrovni.
Další etapa byla, když jsem si řekl: něco jsem se naučil, musím dělat výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Začali jsme pak dodávat první díly do leteckého průmyslu.
Dnes se to rozrostlo tak, že jsme postavili vlastní halu v Olomouci, máme smlouvy s největšími výrobci leteckých motorů, například s Honeywellem. Další krok byla energetika. Naši výrobu jsme aplikovali do turbín. Všichni výrobci na světě od nás berou díly do turbín. Tak také vznikla naše spolupráce se Siemensem, s nímž jsme postavili továrnu v Brazílii, která nám pokrývá americký trh. Následovala pobočka v Indii, kde jsou také všichni velcí výrobci jako Alstom či GE.
* Co chcete z vaší firmy udělat? Kde ji vidíte za pět až deset let?
Je to jednoduché. Všechny pobočky rozjedu, vymyslím výrobu, seženu tam zahraniční partnery a pak je to tak, že mi neposílají ani fax. Mají to zakázáno, protože to nestíhám číst. Se všemi partnery jsme vlastně rodinní přátelé, takže jim nechávám plnou důvěru. Podle čísel vidím, jak si vedou, ale dívám se na ně tak jednou za tři až čtyři měsíce. Jsme rodinná firma. Moji synové se mnou začínali, když mladšímu bylo deset a staršímu 12. Mají firmu v srdci. Celkem máme asi 500 zaměstnanců.
* Koupil jste loni firmu v Německu.
Jaké s ní máte plány?
Stěhujeme ji teď z Norimberku do Česka. Vyrábějí se tam lopatkové profi -ly do leteckých motorů a parních turbín.
Pracuje v ní teď asi 25 lidí. V Německu je kapitalismus prošpikovaný odborářskými věcmi. Když například potřebujete, aby zaměstnanec přišel zítra do práce na odpolední směnu, garantuju vám, že tam za dvě hodiny máte odboráře. Dělají asi dvě hodiny denně, výplaty jsou asi čtyři tisíce eur a nedodržují termíny. Poslal jsem tam pár Čechů a naši kluci se za půl roku na učili výrobní procesy. Oni koukali, jak rychle jsme to zvládli.
O autorovi| Václav Herz, herz@mf.cz
