Významnou tuzemskou firmu udržel v českých rukou Jan Petrof, který při vyznamenání prezidentem Václavem Klausem neopomněl připomenout rodovou tradici.
„Můj pradědeček dostal vyznamenání z dvorní kanceláře Jeho Veličenstva císaře v roce 1898 a já jako čtvrtá generace letos, osmičky jsou pro nás asi osudové,“ říká osmašedesátiletý podnikatel.
Osmičky jsou pro firmu Petrof opravdu symbolické. Osm let trvalo, než jste vyřídil restituce, a navíc jste musel zaplatit 280 milionů korun, abyste společnost získal, proč?
Koncern Československé hudební nástroje rozšířil výrobu i areál staré továrny a to jsme museli doplatit. Navíc pod podnik patřily i závody v Jiříkově, České Lípě, Liberci, Jihlavě a Moravském Krumlově, které se kromě jihlavské továrny musely privatizovat najednou. A my jsme byli postaveni před problém – buď všechno, nebo nic.
FIRMA PETROF
• V roce 1864 vyrobil téměř na koleně Antonín Petrof v Hradci Králové první klavír.
• V roce 1928 už firma zaměstnávala 400 lidí a ročně vyráběla přes 2300 nástrojů.
• Během druhé světové války vyráběli v Petrofu bedýnky pro dělostřelecké nástroje.
• V době socialismu zaměstnával podnik Československé hudební nástroje v šesti závodech až 1700 lidí a ročně vyráběl až 20 tisíc pian.
• Nyní ve společnosti Petrof pracuje 450 zaměstnanců, kteří ročně vyrobí 500 až 600 křídel a do tří tisíc pianin. Roční obrat se pohybuje do 500 milionů korun. Firma vyváží do 62 zemí Evropy, Ameriky, Asie, Oceánie. Letos otevřela dceřiný závod v USA.
V začátcích při převzetí firmy jste se potýkali i se stávkami zaměstnanců nebo s krádežemi. Už se situace zlepšila?
Hodně se to změnilo. Jednak lidé pochopili, že už se nemohou řídit heslem „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, a druhá věc byla, že nová generace se chová jinak, záleží jí i na prosperitě firmy. Jenom před dvěma roky nám vyváželi pracovníci dopravy nástroje ze skladu načerno a to dodnes není dořešeno. Nechápu, že se může kauza tak dlouho táhnout, stále pokračuje vyšetřování.
Když to sečtu, získat firmu vás stálo čas, nervy, peníze, problémy s lidmi. Proč jste do toho šel, případně si v průběhu neřekl, že by bylo lepší to vzdát?
Moje dcery Zuzana a Ivana mě překvapily, když řekly, že chtějí, abychom pokračovali v rodové tradici. Ani jedna už nechtěla cuknout ani společnost prodat. A přitom jsem dostal velice lukrativní nabídku. Ale když se podívám na obrázky pradědečka a prababičky a všech ostatních členů rodiny, tak musím uznat, že by to byla opravdu škoda.
Také mě trochu zavazuje to, když mi lidé říkají, že jsme jedna z posledních českých firem. Někdy se ptám starší dcery, která nyní řídí firmu, zda nemusím nosit peníze do fabriky, abychom ji udrželi. Ale zatím jsme schopní, splácíme privatizační dluhy, ještě minimálně dva roky s nimi musíme počítat. Takže výdělek jde jinam než majitelům.
CO JE TO PETROF DUŠE?
Zakladatel firmy Antonín Petrof byl podle dochovaných dokumentů pokrokový podnikatel. Jako jeden z prvních například zavedl elektrické osvícení, stroje poháněla pára. Jak jste na tom s modernizací vy?
Máme silně zastoupené vývojové a výzkumné pracoviště, jehož zaměstnanci neustále vymýšlejí novinky jak na pianinech, tak na křídlech. Sice mají oba hudební nástroje po desetiletí stejný vzhled, ale zbytek se vyvíjí. Například nyní máme mechanicky vyvažovanou klávesnici v křídlech, což je poměrně velký zvrat, protože dosud se vyvažovalo olůvky.
Vlastníme v tuzemsku největší bezodrazovou komoru, říkáme tomu mrtvá komora, která je absolutně odhlučněná, a tam děláme zkoušky a vylepšujeme tón.
Každá zvláště takto stará výroba má svoje know-how. V případě vaší firmy je to prý zvláštní zabarvení tónů klavírů.
Nejsem výkonný pianista, ale z ohlasů, které máme, v poslední době hlavně ze Spojených států, vím, že nás chválí za měkký kulatý Petrof tón, jak tomu říkají. Nebo také za Petrof duši. Když to mám přirovnat k veliké japonské výrobě Yamaha, to jsou seriózně a pečlivě udělané nástroje, které ale také mají technický zvuk. Takže někteří pianisté, zejména romantici, kteří hrají Schuberta, Schumanna, Čajkovského, Dvořáka či Smetanu, tvrdí, že nejlepší je pro ně Petrof.
Znalci mi říkali, že se tu hlavně za socialismu vyráběly klavíry jako na běžícím pásu, což prý k jejich kvalitě nepřispívalo…
Opravdu tu byla pásová výroba, ačkoli pás neujížděl, ale pohyboval se v určitých intervalech a každý zaměstnanec tam musel udělat svůj úkon. Týkalo se to pianin, protože bylo třeba ukojit nenasytný trh bývalého Sovětského svazu. To se tu dělalo ročně asi dvacet tisíc pianin, polovina šla právě na východ. S kvalitou jsme začínali v roce 1992 úplně od základu, protože byla opravdu zdevastována kvantitou.
JAN PETROF
Narodil se 10. května 1940. Až když prezident Antonín Zápotocký usoudil, že jeho otec nebyl továrník, protože firmu na výrobu klavírů Petrof vlastnil dědeček a jeho bratři, mohl vystudovat střední stavební průmyslovou školu, obor dřevo. Později se ovšem zjistilo, že jeho rodiče i on jsou vlastně třídními nepřáteli, takže na vysokou školu nemohl ani pomyslet. Přesto posléze vystudoval při zaměstnání Vysokou školu ekonomickou. V roce 1991 jej zaměstnanci Petrofa požádali, aby se vrátil a zaujal místo obchodního náměstka. Osm let mu trvalo, než plně ovládl celou firmu. Nyní vede firmu dcera Zuzana Ceralová-Petrofová a Jan Petrof jezdí na zahraniční veletrhy nebo na koncerty a dál šíří slávu českých klavírů.
KLAVÍR SI LIDÉ KOUPÍ, AŽ KDYŽ MAJÍ VŠECHNO
Vy jste vlastně nastoupili trend kvality a odklon od megalomanské firmy?
Přesně k tomu směřujeme. Ale lehko se to řekne, hůře udělá. Máme dobrou značku, ale je třeba mít i zákazníky na ty nejdražší nástroje. Nejluxusnější hranice je obsazena, my se snažíme prosadit v lepší střední třídě. Ovšem musíme mít i lepší takzvané štrapační zboží pro domácí trh a lidi, kteří nemají zase tolik peněz.
I když, piano je zboží zbytné, to si lidé koupí, až když mají všechno. Přesto vyvážíme do více než 60 států světa. Ale často, stejně jako u nás, se teď nasmlouvané termíny plateb prodlužují. Což nám působí problémy hlavně při nakupování rezonančního dřeva, které musíme shánět, když se těží. Bohužel z deklarovaných rezonančních prken od pilaře jich použijeme do piána třeba jenom pětinu. To je strašně přísná selekce.
Jak odhadujete, že se vás dotkne světová finanční krize?
Ony se nás problémy se silnou korunou týkají už skoro pět let. Devadesát procent výroby exportujeme. Naše tržby neustále klesají, jak klesá euro a dolar. Nejraději bychom byli, kdyby euro bylo v Česku zavedeno už včera.
Umíte hrát na klavír? A jak jsou na tom vaše dvě dcery, nositelky rodové tradice?
Učil jsem se asi osm let, ale jsem spíš sluchař, než že bych hrál striktně podle not. Učitelé se mnou měli kvůli tomu trápení a ta lehká improvizace mě dodnes neopustila. Bývaly doby, kdy jsem si do piana vyléval srdce, zlobil se do něj nebo smutnil. Teď už ani ne, spíš si cvičím pohyblivost ruky, s níž mám problémy po prodělané borelióze.
Rád si zahraji melodii, kterou slyším a líbí se mi. Starší dcera hraje velmi dobře, mladší je spíš po mně.
Jak dlouho trvá, než vznikne dokonalé koncertní křídlo?
My používáme výraz, že se klavír staví. I když je to už dnes ulehčeno počítačem, přesto je vznik nového klavíru složitý. V minulosti se koncertní křídlo stavělo čtyři až pět let, než se zkoušením, rozebíráním a předěláváním získal správný tón a jeho zabarvení. Dnes takový vývoj klavíru trvá tak dva roky. Nejdražší koncertní křídlo stojí přes 1,8 milionu korun. Nejlacinější pianino přijde na sto tisíc.