Rozpočtové škrty české vlády nezlevnily jen státní dluh, ale i úvěry domácnostem a podnikatelům
Poslední slova velkého Johna Maynarda Keynese jsou jedna z mála, jež nevyvolávají rozhořčení napříč politickým spektrem: „Škoda, že jsem nepil víc šampaňského.“ S tím mohou jedině souhlasit nejen výrobci šumivých vín, ale i jejich konzumenti. Přihlédneme-li však k jeho klasickému proticyklickému doporučení, že vláda by měla šetřit tehdy, když ekonomika roste, a povzbuzovat poptávku, když je hospodářství v recesi, je zjevné, že Česko se s Keynesem neshodne ani v jednom. Zaměřme se tedy alespoň na zkoumání toho, zda fiskální konsolidace přinesla naší zemi ještě nějaký jiný přínos kromě úspor na obsluze státního dluhu, tak často vyzdvihovaných exministrem financí Miroslavem Kalouskem. Přestože vazba mezi tržními úrokovými sazbami a fiskální disciplínou není nijak přímočará, vyplatí se podívat na následující čísla. Ta mimochodem potvrzují, že navzdory existenci jediné Evropské centrální banky jsou úrokové sazby v rozjitřené eurozóně velmi diferencované. Což platí jak pro domácnosti, tak pro drobné podnikatele či firmy.
Pro Česko je samozřejmě důležité vnímat i vývoj v Polsku, které od roku 2009 sledovalo expanzivní fiskální politiku a jako jediné ze zemí Evropské unie nepoznalo recesi. Již v jednom z minulých vydání týdeníku Euro jsme konstatovali, že Polsko na tuto strategii nedoplatilo prudkým růstem státního dluhu; ten byl v posledních pěti letech ve skutečnosti v poměru k HDP významně nižší než v případě Česka.
S přihlédnutím k dosavadní inflaci i k všeobecně nízkému inflačnímu očekávání ve všech sledovaných zemích je ovšem také zapotřebí vnímat dopady fiskální politiky na úvěrové náklady firem, živnostníků a domácností. Shrňme to: Česko má momentálně nízké reálné úrokové sazby pro všechny skupiny s výjimkou půjček živnostníkům zaměřeným na vnitřní trh. Kdo má zaměstnání a hypotéku, může profitovat z rekordně nízkých úrokových sazeb. Totéž platí pro firmy s exportními zakázkami, a to i ve srovnání se všemi ostatními zeměmi v našem žebříčku.
Kdo je zaměřen na vnitřní trh, je na tom sice v tuto chvíli z hlediska reálného úroku lépe než v Polsku, Španělsku a Řecku, ale hůře než v Německu.
Fiskální politika českého státu nebyla v krizovém období ani zdaleka perfektní, neboť snížila výkon ekonomiky více, než bylo nezbytně nutné (hlavně vinou nešikovné strukturální skladby úspor na úkor investic s vyšším multiplikátorem). Ovšem na druhé straně nastavením nízké úrokové laťky rozhodně nezvyšovala náklady českých dlužníků.
Česko tak ze srovnání nevychází ani zdaleka nejhůř: v srpnu tohoto roku podle statistik České národní banky činil objem úvěrů firmám a domácnostem 2,159 bilionu korun. Z nového byznysu včetně refinancování platily v průměru o 1,4 procentního bodu nižší nominální úrokové sazby než v Polsku, za poněkud vyšší české inflace. Zkuste si to vydělit a následně vynásobit celkovým objemem poskytnutých půjček…
Coby dlužníci přijímáme nízké reálné úroky rádi. A rozhodně přitom nejde o žádné zanedbatelné částky. Ve skutečnosti je to několik desítek miliard korun ročně, které nám tak nějak vypadly z celkové rozvahy o tom, co jsme v Česku v dobách eurokrize udělali dobře. Sám Keynes by to jistě vzal v potaz, i když příležitostí k přípitkům šampaňským bylo pomálu.
Fiskální odpovědnost a nižší úrokové sazby Úrokové sazby nových půjček živnostníkům a firmám ve vybraných zemích eurozóny, Česku a Polsku (v %; srpen 2013)
Zdroj: ECB, ČNB, PNB, Eurostat
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
