Už jen poslední týden je v Praze k vidění výstava současného designu Folklor is Alive! Mladí návrháři ze zemí Visegrádské čtyřky zde ukazují, že inspirace lidovými tradicemi má v jejich tvorbě stále pevné místo.
Foto: Jakub Stadler
Když na výstavě v pražském Českém centru v Rytířské ulici uvidíte Houpadlo autorky Barbory Hrdinové, napadne vás, že musí jít jen o další designérský výstřelek. Použité vrbové proutí přece nemůže člověka udržet. Opak je pravdou. Houpadlo má nosnost až 50 kilogramů a je navrženo pro dítě předškolního věku. Vzniklo jako bakalářská práce autorky na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Barbora Hrdinová v něm inovativně spojuje matné plexisklo, vyrobené strojově na plotru, a loupané proutí. Spojení umělého a přírodního materiálu je záměrem autorky: „Jsou zde použity prosté, avšak rafinované konstrukční spoje. Pouhé ohýbání a provlékání materiálu organického charakteru skrz exaktní a umělý materiál. Násobením těchto konstrukčních prvků vzniká pevná sedáková plocha s bočnicemi a odpovídající nosností,“ říká k výrobě Houpadla autorka.
Folklorní inspiraci zde připomíná užité proutí, které dříve dokázal zpracovat skoro každý zemědělec. Spojitost s folklorem má podle Barbory Hrdinové výrobek i ve své funkci. „Houpací kůň, kohout či jiné zvíře často upokojilo dětské potřeby. Chtěla jsem však ponechat více prostoru pro fantazii dítěte, a dát tak možnost pohoupat se či jen tak odpočívat na vlastním vysněném stvoření,“ dodává autorka. K přírodním materiálům má autorka blízko. Od roku 2007 vede Ateliér Textilní hračka a košíkářské techniky a na VOŠ a SUŠ textilních řemesel v Praze. V roce 2008 se v rámci výstavy Současný český design její výrobky objevily v čínském Pekingu. Vystavuje pravidelně i v Česku.
Dětství inspiruje
Když už se děti mají v čem houpat, byla by škoda, kdyby si neměly s čím hrát. Na výstavě Folklor is Alive se hračky objevují v hojné míře. Jedním z českých vystavovatelů je i Jaroslav Šára, který se nyní věnuje zejména rytí skla a návrhům skleněných objektů a svítidel. Hračky vznikly jako semestrální práce na UJEP v Ústí nad Labem, i když impulzů bylo víc. „Motivací byl také zoufalý pohled do polic v hračkářstvích plných růžového plyše, všemožných hrdinných -manů, plastových autíček a dravých -saurů, na nichž je pravděpodobně nejcennější pouze jejich obal,“ vysvětluje Jaroslav Šára.
Autora inspirovalo vlastní dětství, kdy si s dřevěnými hračkami hrál. „Až později jsem ocenil jejich kvality, kterými jsou zejména důmyslně prostá konstrukce, jednoduchá a často vtipná mechanická řešení, lidové až dojemné vzezření a neobyčejná rezistence vůči nevybíravým dětským ručičkám.“ Výsledkem jeho návrhů jsou funkční modely, převážně ze dřeva, které lze rozebrat na jednotlivé díly. Dítě tak rozvíjí představivost, logiku i jemnou motoriku. Hračka vydrží i tvrdší zacházení. Díky ocelovému závaží uprostřed se vždy vrátí do výchozí polohy. Jednotlivé postavičky tak můžete vrhnout nebo hodit a ony po dopadu ještě samy „po svých“ jedou. Závaží je udržuje ve vzpřímené poloze a díky němu se i mírně pohupují. Vystavené hračky jsou prototypy. Jaroslav Šára zatím čeká na firmu, která by se realizace ve větší sérii ujala.
Hrnek jako rádio
Pod názvem „Špion“ je na výstavě k vidění i další výrobek, který spojuje tradiční a moderní materiál. Jde o nástěnné rádio mladého návrháře Michaela Tomalíka, které nás vrací do doby známé například z filmu Zítra to roztočíme, drahoušku. Tehdy hrnek na zdi umožňoval nahlédnout do života sousedů za stěnou. Michael Tomalík objekt vytvořil jako semestrální práci v prvním ročníku VŠUP, kde byla tématem Intimita. „V rámci tohoto tématu jsem se chtěl zabývat narušováním osobního prostoru a soukromí. Myslím, že hrneček na stěně je symbol, který tohle všechno v sobě nese, a přitom jde o nenásilnou formu,“ vysvětluje autor. Dnes už podle Michaela Tomalíka lidé sousedy neodposlouchávají. „ Byla to spíš zábava našich babiček. Proto jsem zde použil folklorní dekor. Tahle činnost by se totiž dala vnímat jako lidové dědictví,“ říká mladý designér.
Pro potřeby rádia posloužil běžný keramický hrnek, u kterého autor odřezal dno a vložil do něj reproduktor. Výrobek není funkční, přesto by mohl být. Špion totiž má své technické řešení. K ladění rádia slouží ucho hrnku, kroužek kolem reproduktoru pak ovládá hlasitost. Tomalík vyřešil i zdroj a příjem signálu. Baterie se vkládají do strany přilehlé ke stěně a anténa je integrovaná. Rádio Špion se objevilo v kandidátských pracích na Národní cenu za studentský design. Za jiný výrobek, městskou lavičkou Sedna, byl Michael Tomalík na tuto cenu nominován.
Křehkost přírodního materiálu
Čistě z přírodního materiálu je oproti všem předchozím exponátům mísa vytvořená z bramborových slupek. Autorka Barbora Vinařová se nejprve snažila udělat mísu na ovoce z ovoce. Nakonec ale zvolila materiál, ze kterého bylo možné nakrájet dlouhé pásy. „Mísa je vyrobena z klasických jedlých brambor, které jsou různými systémy kladeny na pomůcku negativního tvaru. Brambory drží pohromadě po jejich usušení pomocí jejich vlastního škrobu a dalších látek,“ vysvětluje techniku výroby autorka.
Mísa z přírodního materiálu je velmi křehká a má omezenou životnost. Ta se ovšem radikálně prodlouží při použití porcelánu. Namáčení a vypalování v porcelánu sice není novinka, kombinace s bramborovými slupkami ale inovativní je. Porcelán dokáže zachovat charakter a tvar původní mísy. „Brambora je potravina, kterou zná a konzumuje téměř každý z nás. V našich zemích je velmi zakořeněná také proto, že jsou zde vhodné podmínky pro její pěstování. A právě v tom vidím inspiraci. Vytvořit z něčeho tak starého i běžného mísu, která by se dala považovat za kus ze současného designu.“ Barbora Vinařová je absolventkou VŠUP v Praze. Její práce se mimo jiné objevily na Designbloku v roce 2009 a v Mnichově na Talente 2010 o rok později.
