Archaicky znějící slovo fotožurnalista se na málokoho hodí tak dobře jako na Antonína Kratochvíla. Není totiž jen portrétistou, dokumentaristou, válečným či zpravodajským fotografem. Je tím vším současně, a co je snad ještě zvláštnější, všechna témata, jimž se věnuje, zvládá se stejným mistrovstvím. Málokterý ze světových fotografů se může pyšnit tím, že získal ocenění World Press Photo v tak různých kategoriích, jako jsou portrét, zpravodajství a životní prostředí. Brněnský Dům umění nyní připravil Kratochvílovu průřezovou retrospektivu, na které bude vystaveno na 180 snímků. Výstavu je možné navštívit od 14. září do 20. listopadu.
Antonín Kratochvíl je rodák z Lovosic, již déle než třicet let však žije a pracuje v New Yorku. Do emigrace odešel ve dvaceti letech v roce 1967. Fotografii se začal věnovat v Nizozemsku v rámci studijního programu pro uprchlíky. Ve svém pestrém životě však stihl být mimo jiné též například vojákem francouzské cizinecké legie. „Vlastně se jenom vracím tam, kde jsem už kdysi byl. Přesně vím, jak se ti lidé cítí. V tom možná byla ta výhoda, ta extra hrana, kterou jsem vložil do fotografie. Lidi té fotografii věřili, protože to nebylo sentimentální, ale pravdivé. Přemýšlel jsem, proč lidi najednou říkali: Jo, to je ono! Já jsem nepřišel jako mnoho fotografů ze střední třídy se zajištěnou existencí. Já jsem ex-refugee, ex-žoldnéř, ex-prisoner, vyhnanec trestaný v Československu, protože jsem byl z rodiny, která byla proti systému,“ vysvětlil letos v lednu v rozhovoru pro magazín E8, čím podle něj dokážou jeho snímky diváky oslovit.
V dubnu a květnu jsme měli možnost v pražském Ateliéru Josefa Sudka vidět Kratochvílovy nejnovější fotografie z cyklu USSA, zachycující proměny amerických měst po 11. září 2001, a další výstavu mu na podzim chystá Galerie hlavního města Prahy. Přesto nelze říct, že by zde bylo překratochvílováno. Když už nemáme možnost setkávat se s jeho snímky v tisku, je dobře, že se tak děje alespoň formou výstav. Ta brněnská by měla být pokusem o souhrnné představení Kratochvílovy tvorby. Uvede jak snímky z cyklu Broken Dream, mapujícího důsledky komunismu ve východní Evropě, či Mercy, portréty dětí ulice a válečných sirotků ze všech koutů světa, které jsme už mohli vidět na samostatných výstavách, tak i fotografie, které v České republice nebyly dosud vystaveny.
