„Představte si ho v pyžamu,“ zní otřepaná psychologická rada pro všechny, kdo se bojí učitele nebo nadřízeného. Funguje to. Když se přede mnou objevil respektovaný multimilionář v pantoflích, do nichž načůrala sousedovic kočka, bylo to najednou k smíchu. Zato když jednoho dne přišla do práce nenalíčená kolegyně, myslela jsem, že se vrátil černý mor.
Co je to, co nás nutí vycházet z domova konvenčně oblečeni? Anebo – co nás po návratu domů nutí sházet ze sebe ty hadry a být konečně sami sebou? Filozof Emanuel Lévinas vidí odpověď v nutnosti uspokojení potřeb, které nás vyhánějí z bezpečí domova do nepřátelské džungle Cizího. Na ven si proto nasazujeme masku, kterou doma odkládáme. A tak se muslimské ženy před Cizím pečlivě chrání svými burkami. Šaty od Versaceho, které mají pod nimi, nechávají na odiv až doma. Oblečení „na ven“ je vysoce formalizované. Ale co nosíme doma?
Ani ránu bez županu
Výstižné slovo, které by označovalo domácí oblečení, v češtině neexistuje. Profesionálové přejímají nejvíce anglická spojení home wear, lounge wear, leisure wear nebo track suit, označující teplákovou soupravu. Právě „teplákovky“ se ale před časem staly hlavně v Anglii módním hitem pro ulici. Potkávaly se tam davy v krátkých mikinkách pastelových barev a s žabkami na nohou. Bohužel, trend růžové rozespalosti a odhalených bříšek Angličankám na kráse zrovna nepřidal.
Angličané mají ovšem v oblečení na doma svoji tradici. Ikonou anglického gentlemana je domácí župánek a dýmka. Takový, jaký měl spolu s papučkami nachystaný Oldřich Nový v Kristiánovi. Že si ho oblékal ke klasickým kalhotům a přes košili, má prostý důvod. Vždyť měli v bytě „šestnáct stupňů, jako vždycky“. Fotograf Aleš Vašíček kdysi prohlásil, že bez takového župánku se dýmka kouřit nedá, a pořídil si sametový model Smokejacket od tradiční firmy Brooks Brothers. Od té doby, co si koupil terénní Landrover, je ale rád, že má na doma cokoliv, co nesmrdí naftou a není od bahna.
Naopak Angličan John Potter, top manažer irského pivovaru, klasický župánek nemá – ale oděv na doma si vybírá stejně pečlivě jako své obleky. V poslední době si oblíbil hlavně značku White Stuff. Jméno „Bílej matroš“ ale pod čínským znakem neskrývá nic jiného než převážně zásilkový obchod s oblečením, které výrobci definují jako outdoorové. John nejenže nemá župánek, ale nemá – tak jako většina Angličanů a Američanů – ani papučky. Nahradily je (řekla bych příšerné) hnědé mokasíny, ano, někdy i se dvěma koženými střapečky na nártu. V těch šmajdají všichni jak po sobotních nákupech, tak v ložnici.
Sexappeal v kuchyni
Silnou tradici přezouvání najdeme ale přesně na druhé straně světa – v Japonsku. I v pantoflích tam panují přísná pravidla a hierarchie: po vstupu do domu se všichni zují a boty srovnají špičkami k východu, aby do nich potom pohodlně vklouzli. Obují si přezůvky, tradičně pantofle z rýžové slámy s koženými pásky, nebo i „západní“ s plnou špičkou. Před vstupem do místnosti s rýžovými rohožemi tatami si sundají i pantofle a chodí pouze v ponožkách, aby rohože nepoškodili. A když se vám u nich zachce na záchod, obujete pantofle, přejdete v nich chodbu, zujete se, obrátíte je špičkami ven a na záchodě se obujete do jiných. Ty bývají plastové a nosí se jenom na záchodě – bývá na nich třeba i roztomilým písmem napsáno „toilet“. Vyjít v nich ze záchoda, neřku-li na ulici, se rovná společenské sebevraždě.
Japonci si svoje soukromí přísně chrání a pozvání domů se rovná nejvyšší poctě. Spatřit Japonce v domácím oblečení proto není jen tak. Oproti uniformním oblekům, které všichni nosí do práce, to bývá rána. Na doma nebo o víkendu se totiž Japonci nevyhýbají extravagantním modelům, kterým nechybí pohodlnost. Ani nejlepší návrháři, jako třeba Isei Mijake nebo Johji Jamamoto, nezapomínají na domácí prostředí. Při vaření nedělního oběda si sice do plisované zástěry od Mijakeho ruce neutřete, protože je polyesterová, ale zase budete zatraceně sexy.
Modrá s kočičkami
Když jsem se snažila zjistit, co nosí na doma byznysmeni, manažeři a vlivní lidé v Čechách, nebylo to vůbec jednoduché. Buď se hluboce zamysleli, nebo vyhrkli: „Nic.“ Svého souseda jsem se ani nemusela ptát. Z práce se vrací v perfektním obleku, večer si vždycky v otevřených dveřích čistí boty. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby měl na sobě víc než jen slipy. Pravda, na rozdíl od chladnějších interiérů Anglie, Japonska, ale i sousedního Německa to naše přetopená kultura umožňuje.
Kupodivu nikdo z dotázaných nejmenoval tepláky. Ty přitom byly spolu s montérkami charakteristickým znakem komunistické minulosti. Symbolizovaly nejen sféru soukromí a domáckosti, ale i rezignaci na vnější svět, na to, kdo vlastně jsem a jak vypadám. Měly být neutrálním oblečením, ale přikládal se jim zvláštní, sociální význam. Naznačuje to už zápletka filmu Příklady táhnou z roku 1939. Nataša Gollová přemlouvá babičku, aby se vzdala svých konvencí vyššího stavu a přidala se k jejím trampským kamarádům. Růžena Nasková tak v teplácích usedá k táboráku – ale nakonec se vrací ke své eleganci.
Zlatou střední cestu jmenoval marketingový manažer Jan, který po delším přemýšlení na otázku, co nosí na doma, odpověděl „džíny-tričko“. Mně džíny nepřipadají zrovna to nejpohodlnější, v čem bych se chtěla doma povalovat, ale ty jeho jsou prý již staré, vytahané a tím pádem pohodlné. Druhý extrém, absolutní pohodlí, volí manžel mé kamarádky, soudce Petr. Nechal si od ní ušít široké kalhoty v pase do gumy, kterým jeho milující manželka přezdívá „posrávačky“. Sexappeal v nich ale rozhodně neztratil: právě čekají miminko. Jako miminko naopak podle slov své manželky vypadá seriózní PR manažer Tomáš, když si večer oblékne svou oblíbenou noční košili. Je modrá, s kočičkami a dostal ji od tchýně k Vánocům. Zdá se, že vztahu také nijak neuškodila.
Když Standa, tak proč ne já?
Do sociologie módy se v poslední době nezapomenutelně zapsal Miloš Zeman, který výměnou obleků za flanelové košile ikonizoval společenský sestup a uzavření před světem. Zdá se, že jeho záměrně „lidové“ oblečení spolu s bizardním apetitem nemusí být jen součástí dobře promyšlené strategie, jak se přiblížit řadovému voliči, ale jeho přirozeností. Ani další premiér, Gross, se vkusem nevyznačuje. Jeho image holešovické tržnice kritizovala česká média poté, co se nechal v kraťasech a tričku vyfotografovat na nedělní procházce s dcerou. Na místě bombového atentátu na izraelské kasino se objevil stylově v tričku firmy s izraelským kapitálem Kenvelo Jeans. Mimochodem, její obrovské logo je kopií slavnějšího loga Calvina Kleina. Pečlivě vytažené bílé ponožky jako by odkoukal v žánru, kde jsou ponožky jediným oblečením.
Tím, že se politici objevují na veřejnosti v domácím oblečení, uspokojují nejnižší voyerské touhy publika politické reality show, jíž jsou hrdiny. Také se ale nenápadně přibližují „řadovému voliči“ z nižších sociálních vrstev, který v obleku zas tak často nechodí, a dávají najevo, že doma jsou stejní jako ostatní.
Sféra veřejného a domácího prostoru se ovšem v České republice stírá jaksi podivným způsobem. Místo abychom navázali na tradici první republiky, kdy i domácí oděvy byly vkusné a elegantní, degradujeme úroveň všedního dne tím, že to, co by mělo zůstat pod pokličkou doma, vesele ukazujeme na veřejnosti. Že by opět nastaly dny, kdy budeme chodit do Národního v montérkách?
V čem se ukazujete doma manželce?
• Máte několik typů kvalitního oblečení, které vybíráte jenom na doma a často doplňujete novými kousky z módních kolekcí.
- Vaše polovička to jistě docení a určitě pro ni budete přitažlivý i po perném dni. Ale dejte si pozor, aby vaše image a sebeúcta nebyly brzy to jediné, na čem vám záleží.
• Nepřevlékáte se.
- Pracujete doma?
• Domácí oděv rozlišujete na montérky běžné a montérky sváteční.
- Jste nadšený sběratel veteránů nebo jiné strojové havěti.
• Chodíte nahý.
- Sprechen Sie deutsch? (FKK?) Nebo bydlíte v paneláku?
• Nosíte modré tepláky do gumy, sportovní soupravy Abibas nebo Mike, nátělníky a tesilové košile.
- Pak jste tenhle časopis vytáhli sousedovi ze schránky nebo z popelnice.
