Sociální rezervace se zdravotnictvím zdarma nebudou
Mráz přichází z Paříže. Tak to alespoň vypadá podle tváří evropských politiků, jimž se během jediného dne francouzského referenda zřejmě zhroutil svět. Panika, která zachvátila starý kontinent, nemá obdoby. Je ale pro to nějaký opravdu pádný důvod? Je opravdu Evropská unie ohrožena? Určitě ne. Není proč by to, co spojila Římská smlouva, rozdělovalo francouzské non a nizozemské nee.
Vize evropské integrace, která je generovaná touhou francouzských elit po návratu zašlé slávy a německou potřebou definitivní politické rehabilitace, nepochybně umírá. Není ale potřeba pohřbívat oslabující společnou měnu, byť je s touto vizí pevně spojena. Zatím.
Reakce některých politiků na vývoj kursu jsou z tohoto pohledu nepochopitelné. Euro by se stejně dříve nebo později dostalo pod tlak, protože nemocná evropská ekonomika a silná společná měna nejdou dohromady. S postupným zlepšováním americké ekonomiky by dolar musel posilovat tak jako tak. Paul de Grauwe, poradce předsedy Evropské komise má jistě pravdu v tom, že měnová unie může být ohrožena, nebude-li zastřešena hlubší politickou integrací. Tou politickou integrací však rozhodně není zřízení funkce evropského ministra zahraničí a prezidenta. Potřebnou politickou integrací je dohoda o koordinaci fiskálních politik obsažená v Paktu stability, který právě největší bojovníci za ústavu nedávno vážně torpédovali. Slabý pakt stability, který nedonutil členské země eurozóny k potřebným reformám, je jedinou aktuální výstrahou, která může ohrozit budoucnost eura.
Nutno podotknout, že právě společná měna je asi nepřekročitelnou hranicí, k níž je v této době možné při vytváření evropské státnosti dojít. Je přitom nesporné, že evropská ústava měla být zásadním krokem k dotvoření evropského státu. Všichni odpůrci této teze jakoby zapomněli na československou historii. Federální stát Čechů a Slováků existoval do okamžiku, kdy existovala společná zahraniční a měnová politika. Pak už zbyla jen celní unie, udržovaná často jen silou vůle a vidinou společného vstupu do EU. Těžko někdo zdůvodní, že při opačném postupu, tedy při integraci, je to jinak a že země se společnou měnovou a zahraniční politikou nemá důležité rysy federálního uspořádání. Všichni v té době věděli, že udržení společné měny je možné jen při koordinaci hospodářských politik, což se nakonec ukázalo jako nedosažitelné. To však nutně neznamená, že je to stejně nedosažitelné i v eurozóně, přestože ta je rozhodně méně ideální měnovou zónou, než bylo tehdy Česko-Slovensko.
Ten, kdo ví, jak to tenkrát bylo, docela chápe postoj Václava Klause, jako jedné ze dvou klíčových postav dezintegrace, k současným pokusům EU a nakonec i ke společné měně. Prostě proti vůli voličů udržet federaci nešlo.
Pro euro může ale být porážka ústavy i dobrou zprávou. Politici dostanou čas vrátit se k tomu opravdu důležitému. Nadejde čas pro řešení důležitých věcí a těch je v nemocné Evropě opravdu dost. Je nezbytné vypořádat se s důsledky rozšíření a uvolnit trh práce, usnadnit drobné podnikání.
Už nyní zbytečně velký rozsah sdílených politik EU se bude muset nikoli zvyšovat, jak předpokládala ústava, ale citelně snížit. Nejen o zemědělskou politiku, o níž nyní mluví ODS. Ale třeba i o pracovní právo. Neexistuje žádný důvod, aby se o něm jednalo na nadnárodní úrovni a evropští poslanci nařizovali jednotnou týdenní pracovní dobu pro mladé vysokoškoláky i padesátileté dělníky od Islandu až po Kypr a omezovali šanci lidí v chudších zemích zařídit dětem lepší budoucnost. Tak jako má Francouz právo trvat na svých pětatřiceti hodinách, tak nemá právo bránit lotyšskému programátorovi dělat sto hodin týdně. To je věc opravdu národního a ne evropského konsenzu.
Nutné je vrátit se k liberalizaci na trhu služeb. Právě jejich regulace a různá omezení jsou jednou z důležitých příčin pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti v Evropě. Vlády si také ale musí vzpomenout, že k udržení společné měny se zavázali dodržovat ne tříprocentní deficity, ale vyrovnané rozpočty.
Tohle jsou otázky k řešení a o nich musí politici mluvit se svými voliči. Jinak vítězí strach a ten zplodil onen francouzský pravý i levý a hlavně vítězící extremismus. Pokud teď evropské vlády, začnou ustupovat od reforem a raději sáhnou k dalšímu zadlužování, bude společná měna odsouzena k rozpadu. Zesílí protekcionismus a dál se oslabí ekonomiky států EU. Odnesou to ti nejpotřebnější. A síla extremistů dále vzroste.
Globalizace je nemilosrdná a ti, kdo se nepřizpůsobí, nebudou v žádném případě v poklidu dožívat někde v sociálních rezervacích se zdravotnictvím zdarma, ale na špinavé podlaze v chudobinci. Neexistuje možnost odmítnout konkurenci se světem, jak si to namlouvají někteří socialisté, včetně těch českých. On se totiž Evropanů neptá a ptát nebude. A jestliže se francouzští politici místo hledání odpovědí na otázky svých občanů zabývali strkáním u koryt vydlabaných ještě neratifikovanou ústavou, nelze se výprasku v referendu divit. Teď ještě jestli ten vzkaz evropská politická elita pochopí.
