Sociální demokraté, kteří našemu sousedu ještě nedávno hrozili kavalerií, najednou dělají ze Švýcarska náš vzor. Je to podivné už proto, že švýcarská správní rada firmy je těžko srovnatelná s německou radou dozorčí. Také CDU bere švýcarské referendum proti chamtivým manažerům jako příklad hodný následování.
FDP zase před volbami mluví o potřebě posilování role a vlastnických práv akcionářů. Ještě než jsme se stačili začít ptát, proč se německým politikům líbí referenda vždy jen v jiných zemích, překvapila Evropská komise plánem zákona, podle nějž by odměny manažerů museli schvalovat akcionáři. Jediný, kdo se proti tomu staví, jsou zástupci akcionářů. Pochopitelně, protože na valných hromadách mají většinu velcí vlastníci, takže drobní akcionáři se stížnostmi beztak těžko uspějí. Nebude to tím, že ve spoustě dozorčích rad sedí v úzkém kruhu „ochránci“ akcionářů, držitelé kapitálu a odboráři, kteří společně vládnou nad manažerskými platy?
The Daily Telegraph: Keňské dilema
Vražda 15 lidí během voleb v Keni opět upozornila na to, jak velké je riziko, že země opět upadne do krveprolití, které si po posledních volbách vyžádalo na 1100 životů. Dosud byli alespoň všichni kandidáti dost soudní na to, aby vyzývali ke klidu a tlumili vášně. I kdyby se ale podařilo krveprolití odvrátit, bude stát Británie před dilematem. Uhuru Kenyatta, favorit prezidentské volby, byl u Mezinárodního trestního tribunálu obviněn ze zločinů proti lidskosti.
Aby byla rovnováha, jeho rival William Ruto také. V některých zemích by něco takového mohlo prezidentského kandidáta poškodit. V supercynickém světě keňské politiky však má Kenyatta velmi slušnou šanci vyhrát. Naše vláda ale nejedná s nikým, kdo je obviněn u ICC, takže může brzy zjistit, že nemůže mluvit s prezidentem Keni. V zemi přitom žije nejméně 20 tisíc Britů, roční objem obchodu s Keňou dosahuje 1,5 miliardy liber. Ba co víc, Keňa je klíčovou zemí pro stabilizaci Somálska a boj proti terorismu v Africkém rohu.
SME: Ficův protiútok
Robert Fico se v rozhovoru pro maďarský list Új Szó nejen neomluvil za vlastní nacionalistické štvaní, ale dokonce přešel do protiútoku a předvedl arzenál lží a zavádějících tvrzení typický pro podobné nacionální demagogy. Fico se snažil celou situaci obrátit, aby to vypadalo, že štvavá nebyla jeho slova, ale naopak až kritika, která se kvůli nim snesla na jeho hlavu.
Premiér se tváří, že kdyby nikdo na slova o menšinách, které jen natahují ruce po státu, nereagoval, bylo by vše v pořádku a on by se mohl dál soustředit na úspěšné rozvíjení slovensko-maďarských vztahů. Kauza je příkladem toho, jak se Fico a jeho maďarští soudruzi navzájem potřebují a doplňují. Fico mlžil, když jako důkaz své politiky vstřícné k menšinám a touhy zachovat status quo uvedl, že má na úřadu vlády zplnomocněnce pro menšiny z opozičních stran.
Už sama redukce někdejšího vicepremiéra vlády na zplnomocněnce, kteří se musí na úřadě vlády ptát i na cestu na WC, je hrubým porušením statusu quo, o němž Fico básní.
Čtěte také:
Konec zlatých padáků a obřích odměn: Švýcaři budou k manažerům tvrdší
Pavla Palaščáková: Problematické menšiny