Pod pojmem „primátor Dittrich” si většina lidí představí legendární parník brázdící koncem 19. století hladinu Vltavy. Muž, jehož jméno loď nesla, přitom nebyl jen známý komunální politik, ale také velmi úspěšný podnikatel, který se výrazně zasloužil o rozvoj české paroplavby.
Foto: Praha.eu
Práce vorařů plavících dříví z jižních Čech po Vltavě do Prahy byla těžká a nebezpečná. Zejména peřeje dnes již zmizelých Svatojánských proudů si nejednou vybraly daň i na životech. Platy proto byly na tehdejší dobu slušné, plavci je ovšem uměli v poříčních hospodách také náležitě prohýřit. František Dittrich byl v tomto ohledu výjimkou. Spořil tak poctivě, že po krátké vorařské kariéře mohl nebezpečné povolání opustit a věnovat se vlastnímu podnikání.
Hni sebou, kůže líná!
Jeho životní příběh připomíná děj sentimentálního románu. Narodil se roku 1801 v pražském Podskalí jako syn zámožného obchodníka se dřevem. Už jako tříletý ale ztratil matku a v devíti letech úplně osiřel. Státní bankrot roku 1811 ho navíc proměnil v nemajetného sirotka, odkázaného na milost hrubého a neurvalého poručníka. Citlivou péči a výchovu vystřídala tvrdá celodenní práce. Svou touhu po vzdělání mohl chlapec uspokojovat jen tajným studiem po večerech. Když ovšem poručník zjistil, že jeho svěřenec maří čas učením a přípravou ke zkouškám, spálil mu učebnice v kamnech. Přesto se mladý František vzdělával dál a potřebné peníze si vydělával lovem ryb, sbíráním a prodejem dřeva, ledařením i jinou příležitostnou prací.
Dětství i mládí prožil v Podskalí a po dosažení zletilosti se stal plavcem na vorech. Díky houževnatosti a šetrnosti si už v 25 letech mohl otevřít vlastní dřevařský obchod. Později k němu přibyl ještě hostinec a po sňatku s dcerou zámožného dřevaře Dittrich zakoupil a přestavěl také bývalou podskalskou radnici, ve které pak bydlel až do konce života.
Čechy krásné, Čechy mé
Už koncem 20. let 19. století se stal pražským měšťanem a postupně se zapojoval i do veřejného života. Roku 1832 se při zakládání opatrovny na Hrádku seznámil s učitelem Janem Svobodou a spisovatelem Josefem Frantou Šumavským, kteří ho přivedli k vlasteneckému hnutí. O dva roky později se stal členem Matice české a podporoval také například spolek Podskalák nebo kajetánské divadlo na Malé Straně.
Roku 1841 založil s přáteli „českou společnost“, která pak organizovala velké národní schůze – první několikatisícovou roku 1842 na středočeském hradě Točníku, druhou o velikonocích roku 1845 přímo v Podskalí. Cílem bylo podpořit v českém obyvatelstvu národní uvědomění a myšlenku sounáležitosti. Krátce po druhé schůzi ovšem postihla Prahu velká povodeň a osvětová činnost musela stranou. Dittrich nicméně prokázal své kvality i při boji s vodním živlem. Jako zkušený lodník pomáhal s evakuací a na člunu zachránil přes 80 lidí ze zatopených domů.
Homo politicus
K dalším jeho vlasteneckým činům patřilo spoluzaložení Měšťanské besedy roku 1846 a účast na schůzi ve Svatováclavských lázních i v pražské deputaci, která roku 1848 tlumočila požadavky Čechů rakouskému císaři Ferdinandu Dobrotivému. Dittrich byl v té době zvolen také do pražského obecního zastupitelstva. S nástupem Bachova absolutismu ale ukončil svou politickou činnost a stáhl se do ústraní.
Do aktivní politiky se vrátil až po roce 1859, kdy se demokratické poměry v Čechách zlepšily. Roku 1861 se zasloužil o zvolení Františka Václava Pštrosse pražským purkmistrem a o rok později se podílel na záchranných pracích při další povodni, za což obdržel zlatý záslužný kříž s korunou.
Když Pštross roku 1863 zemřel, stal se Dittrich náměstkem jeho nástupce Václava Bělského. V nové funkci se zaměřil hlavně na dobrou péči o obecní majetek. Kromě jiného zlepšil hospodaření nemocnice na Karlově a stal se vrchním ředitelem chudinského domu. Roku 1865 byl zvolen předsedou Sboru pro dostavění Národního divadla a pražská radnice na jeho podnět věnovala tomuto spolku 40 tisíc zlatých.
Plnou parou vpřed!
Dittrich byl aktivní v mnoha oblastech, především se ale zasloužil o rozvoj paroplavby na Vltavě. Roku 1864 inicioval založení České akciové společnosti pro paroplavbu, do níž pak stejně jako známý pražský železář Vincenc Josef Rott vložil i nemalé jmění. Už 26. srpna 1865 společnost spustila na vodu své první plavidlo – kolesový parník Praha (Prag), postavený v karlínské továrně Ruston. Aby se nikdo necítil ukřivděně, bylo české jméno lodi napsáno na krytu levého kolesa a německé na krytu pravého. Parník pak zajišťoval osobní dopravu mezi Prahou a Štěchovicemi. Dokázal pojmout až 600 osob a cesta proti proudu mu trvala něco málo přes tři hodiny, po proudu o hodinu méně.
Krátce po zahájení provozu vypukla prusko-rakouská válka a lodní doprava byla zpočátku ve ztrátě, brzy ale začaly přicházet úspěchy. Už roku 1866 si společnost pořídila druhý parník Vyšehrad a později i několik menších lodí. Roku 1887 pak spustila na vodu také své největší plavidlo – kolesový parník František Josef I. Přes 41 metrů dlouhá loď se ovšem zapsala do dějin tragédií. V květnu 1898 na ní v přístavišti explodoval kotel a tři lidé při výbuchu zemřeli. Parník se v mělké vodě potopil, byl ale brzy opraven a pokračoval ve službě. Paroplavební společnosti tato patálie kupodivu nijak neublížila.
František Dittrich (1801–1875)
Narodil se 19. února 1801 v pražském Podskalí jako syn obchodníka se dřevem. Po smrti rodičů ale musel tvrdě pracovat a stal se vorařem. Díky houževnatosti si už roku 1826 otevřel vlastní dřevařský obchod a později přikoupil i hostinec. Stal se pražským měšťanem a postupně se zapojoval do veřejného života. Byl členem Matice české, podporoval spolek Podskalák a spoluzaložil Měšťanskou besedu. Po roce 1851 se začal věnovat komunální politice. Byl náměstkem purkmistra Bělského a v letech 1870 až 1873 pražským starostou. Roku 1864 založil Českou akciovou společnost pro paroplavbu, kterou vedl až do své smrti. Zemřel 21. října 1875.
A starostou se stává…
Roku 1867 nahradil Václava Bělského na postu purkmistra Karel Leopold Klaudy, který ovšem ve funkci vydržel pouhé dva roky. Na protest proti zásahům pražského místodržitelství v říjnu 1869 rezignoval a pražská samospráva byla rázem bez předsedy. Bělský se na uvolněný post vrátit nechtěl, několik dalších kandidátů zase neschválil císař. Volba proto nakonec padla na Dittricha, který se v únoru 1870 stal pražským starostou, jak se vlastenecky začalo říkat purkmistrovi.
Jako zkušený hospodář dbal opět především na to, aby výdaje nepřevyšovaly příjmy a město se nezadlužovalo, současně ale dokázal přispět i k jeho rozkvětu. Byl patronem založení plaveckého a rybářského spolku Vltavan a provedl reformu městských úřadů. Za jeho působení zahájila činnost pražská peněžní burza a bylo otevřeno pražské Hlavní nádraží (pozdější Wilsonovo).
Současně byla v Praze zavedena také orientační čísla domů vedle dosavadních čísel popisných a řada ulic byla pojmenována podle významných osobností národního života. V březnu 1871 navíc Dittrich osobně oddal na Staroměstské radnici snoubence F. X. Löstera a F. Littenovou, čímž uskutečnil vůbec první občanský sňatek v Praze.
Nesmrtelná paroplavba
Po uplynutí tříletého funkčního období už Dittrich na úřad starosty znovu nekandidoval. Pro stáří a nemoc se vzdal veřejné činnosti, při níž se po léta řídil životním heslem „bez okázalosti k blahu vlasti“.
Až do své smrti roku 1875 se aktivně věnoval vltavské paroplavbě a firma pak velmi slušně prosperovala i v dalších letech. Roku 1915 změnila název na Pražskou paroplavební společnost a do problémů se dostala až s nástupem světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Roku 1936 proto podnik vykoupil stát a začlenil ho do fungující Československé paroplavební společnosti labské, z níž se za socialismu stala Československá plavba labsko-oderská. Na počátku 60. let převzaly vodní dopravu komunální podniky a pražské lodě se tak ocitly pod správou Dopravního podniku hlavního města Prahy.
Samostatnost získala Pražská paroplavební společnost znovu po privatizaci roku 1992. O šest let později koupila její akcie firma Evropská vodní doprava, jejíž je nyní dceřinou společností. V současnosti provozuje kromě několika motorových lodí také historické parníky Vyšehrad (není totožný s lodí z roku 1866) a Vltava.
Plechový Dittrich
A jak to bylo se slavným parníkem Primátor Dittrich? Česká akciová společnost pro paroplavbu ho na vodu spustila roku 1891 a populární se stal hlavně díky knize Jaroslava Žáka Vzpoura na lodi Primátor Dittrich a filmu Hrdinný kapitán Korkorán s Vlastou Burianem v hlavní roli. Od roku 1937 začala loď střídat jména. Místo tehdy opravovaných parníků nesla názvy Vyšehrad, Chrudim a znovu Vyšehrad. Později hrály roli i politické důvody, protože Dittrich byl sice vlastenec, ale zároveň také třídní nepřítel. Z aktivní služby byl legendární parník vyřazen roku 1951. V 60. letech se už jako nepojízdný dostal pod jménem Maxim Gorkij do majetku pražského Domu pionýrů a mládeže a ještě dlouho sloužil jako klubovna u Císařské louky.
