To je možná dost nafouklé, nicméně Rusové v málo registrovaných trilaterálních jednáních na červencovou žádost evropského komisaře pro obchod Karla de Guchta uplatnili 1. září 2014 neuvěřitelných 2370 připomínek vůči tomu, jak volný obchod mezi Ukrajinou a EU ovlivní rusko-ukrajinské ekonomické vztahy.
Koncese spočívá v tom, že až do roku 2016 mají Ukrajinci odklad na svoje závazky vyplývající z vytvoření zóny volného obchodu, zatímco EU ponechává v platnosti asymetrické výhody pro přístup ukrajinského zboží na trh Unie jako provizorního ustanovení. Což ani Rusům, ani Ukrajincům pochopitelně nevadí.
Trade, not Aid
Vzpomínám na dobu před více než 20 lety, kdy Česko spolu s ostatními středoevropskými zeměmi nežádalo o pomoc, ale o uvolnění obchodu se Západem pod tehdy široce známým sloganem „Trade, not Aid“ – a hledám rozdíly mezi tehdejší situací a dnešními obchodními vztahy mezi Ukrajinou, EU a Ruskem. Počínaje rokem 1990 začal mezinárodní obchod v postsovětském prostoru neuvěřitelně rychle kolabovat (nejen mezi střední Evropou a Ruskem a dalšími republikami, ale i uvnitř bývalého Sovětského svazu, kde to bylo navíc ještě daleko dramatičtější).
Kdysi jsem se díval na statistiky Kyrgyzstánu, což byla za sovětských dob republika, v níž představovaly transfery z Moskvy možná až třetinu HDP. Viděl jsem skelety továren, dimenzovaných pro odbyt v rámci celého Sovětského svazu, které nikdy nezačaly fungovat, protože Sovětský svaz mezitím přestal existovat. Důležitou exportní komoditou Kyrgyzstánu byl po řadu let vývoz kovového šrotu, pod čímž si představte vývoz zařízení, která už nikdo nepotřeboval a tak se za cenu šrotu prodávala zpátky do Ruska a taky trochu do Číny.
Byl to jeden z největších kolapsů obchodu, který tahle planeta viděla, navíc koncentrovaný do několika let. Byl doprovázen adekvátně hlubokým poklesem HDP i životní úrovně, také během velmi krátkého období. Kdo chce jít daleko, vzpomene na obrovský pokles obchodu s obilím a všemi dalšími komoditami po pádu Říma, dokumentovatelný například počtem vraků obchodních lodí mezi řekněme prvním a pátým stoletím našeho letopočtu (skvělá proxy archeologů a ekonomických historiků: méně lodí, méně vraků, méně obchodu), ale to bylo roztaženo do mnohem delšího období.
Na začátku 90. let minulého století Česko skutečně nic nepotřebovalo víc, než přesměrovat svůj obchod, což se při zpětném ohlédnutí podařilo fenomenálně, i když s ohromnou strukturální změnou v české ekonomice. Druhou půlku roku 1992 jsem strávil dosti horečným vyjednáváním dohod, které se jednak snažily zabránit pádu obchodní výměny mezi Českem a Slovenskem. Současně se Češi snažili dosáhnout nezhoršení přístupu svého zboží na polský a maďarský trh, neboť všechny země uzavíraly separátně svoje dohody o obchodu s EU, a hrozilo riziko, že jejich vzájemný obchod bude zatížen většími tarify než v obchodě se zeměmi EU.
Každé procento tarifní výhody může vadit
Rusko samozřejmě není ani první, ani zdaleka nejbrutálnější imperiální mocnost v dějinách, ovšem jeho postoj vůči volnému obchodu mezi EU a Ukrajinou nějakou ekonomickou logiku přeci jen má. Jestliže máte lepší přístup na trh partnera než EU, která nyní dosáhne postupného stírání tohoto rozdílu, a vaše schopnost necenové konkurence je omezená, pak každé procentíčko stírání tarifní výhody může vadit. Obdobně ukrajinské firmy tam, kde žádnou konkurenční výhodu vůči evropským producentům nemají, uvítají delší ochranu. Takže tahle shoda mezi Ruskem a Ukrajinou o odkladu je postavena na ekonomickém zájmu obou a v případě Ukrajiny je jasně motivovaná ještě snahou udržet si přístup na pro ně zcela klíčový ruský trh.
Jistěže by bylo lepší mít zónu volného obchodu od irského Corku až po Vladivostok, ale takhle dneska zadání nestojí. Pro Česko by to samozřejmě byl nejlepší výsledek, o tom žádná.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Rusko-čínské přátelství bez hranic
