Tibetské vlaječky a plakátky Freedom for Tibet patří dávno k pražskému koloritu. Někdy vydrží viset hodně dlouho po březnovém Dnu Tibetu, jako třeba na Palackého mostě, kde byly na kandelábrech ještě v listopadu. Má to své objektivně historické důvody, kdy Češi jsou na okupaci východní mocí hákliví a je v tom i sentiment z četných setkání Václava Havla s dalajlamou, která sice ve své době blokovala naši ekonomickou spolupráci s Čínou, ale ostře kontrastovala s trapným podbízením se současné hlavy státu této východní velmoci.
Na druhé straně v těchto protibetských aktivitách obzvláště vyniká ta část domácích elit, která si říká proevropská, ale která především hlásá vyprázdněnost a zbytečnost dávno přežitých národních států, což poněkud zavání určitým rozpolcením osobnosti. Podporovat ambice Tibeťanů spravovat si své věci sami a české národní zájmy považovat za zpozdilé národovectví je nepochybně poněkud schizofrenní přístup.
Napoleonské vize
A tento kontrast bude nyní sílit. Brexit totiž nepřinesl pochopení, že evropská integrace má své limity, za nimiž nastává autodestrukce, ale naopak dovedl zastánce Spojených států evropských k přesvědčení, že nyní je ten správný okamžik podniknout rozhodující krok ke splnění svých snů, protože tomu ti zpozdilí euroskeptičtí Britové už nemohou bránit. A protože to tak vidí i evropské elity, budeme svědky mohutného tlaku na pokračování integrace, která již dávno přesáhla racionální mez. Nedávné napoleonské vize současného francouzského prezidenta o nefunkčnosti NATO a potřebě evropských obranných sil jsou toho zřetelným důkazem.
Co to znamená, když mezi chudnoucími obyvateli bohatnoucích velkoměst po celém světě začínají bouchat saze beznaděje. Čtěte více v eseji Kdo seje vítr
Už nějaký čas je intelektuální inspirací tuzemských podporovatelů těchto trendů americký prominentní historik Timothy Snyder, který se intenzivně zabývá dějinami střední a východní Evropy. A poměrně autoritativně tvrdí, že národní stát je evropský mýtus a o historický úspěch západní Evropy se v minulosti nezasloužily národy, ale impéria. Národní státy prý ve své opravdové podobě vznikly jen na Balkáně a byly historickým neúspěchem. Když je západní mocnosti nebraly jako sobě rovné, začaly zbrojit a spustily balkánské války, nejprve proti osmanské říši a pak proti sobě. A krátce poté odstartovaly i první světovou válku, tvrdí Snyder a je přesvědčen, že „evropské národní státy zničily světový řád“.
Rok 1918 znamenal vítězství pro námořní a porážku pro vnitrozemská impéria, pokračuje Snyder. Zatímco Británie, Francie, Portugalsko a další si své kolonie ponechaly, Německo, Rakousko-Uhersko, osmanská říše a Rusko o ně přišly. Odtrženými koloniemi byly Československo, Polsko nebo pobaltské státy. Začaly budovat vlastní mýty národních států s dlouhou tradicí a velkým potenciálem. Ve skutečnosti je však čekala krátká dvacetiletá budoucnost. Staly se ekonomickým satelitem Německa a mnichovská dohoda a anšlus byly koncem tohoto příběhu, nikoli začátkem příběhu nového.
Z takového obrázku člověk skoro podlehne fatalismu a přesvědčení, že stejně nemůžeme být ničím než další „Bundesrepublikou“, ať se děje co se děje. Ale můžeme se také na dějiny podívat úplně jinými brýlemi, byť také americkými. Henry Kissinger, americký exministr zahraničí a autor monumentálních Dějin diplomacie, asi nejlepší knihy o světových politických dějinách, co kdy vyšla, si fakt nemyslí, že by za první světovou válkou a dalšími událostmi byly národní státy na Balkáně. Byť jeden národní stát jako onu pověstnou rozbušku vidí.
Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší
Nepovažuje totiž Německo za nadnárodní impérium, ale za Bismarckem vytvořený národní stát, který po smrti kancléře ztratil orientaci v zahraniční politice a ostatní mocnosti nedocenily novou situaci. Národní stát vytvářený bez integrujícího filozofického rámce.
„Bismarckova konstrukce neobsahovala žádné ideály, které ve zbytku Evropy utvářely moderní národní stát: britský důraz na tradiční svobody, apel francouzské revoluce na univerzální svobodu, ba ani nezhoubný univerzalistický imperialismus Rakouska,“ píše Kissinger.
Připravuj se na nejhorší
Německé území bylo dvě stě let spíše obětí evropských válek než jejich podněcovatelem, a tak vznik nové říše sousedy příliš neznepokojoval. Jenže to vedlo k tomu, že „němečtí vojenští plánovači vždy uvažovali, jak se ubránit všem sousedům Německa najednou. Tím, že se připravovali na nejhorší možný scénář, pomohli ho uskutečnit.
Tím, že se sousedé při pohledu na nově vzniklý kolos spojili k vzájemné ochraně a tím jen posílili německý kolos v pocitu ohrožení. Tak vznikla Trojdohoda a postupující konflikty zájmů velmocí nakonec vyústily ve válku. Nově vzniklé národní státy ve východní Evropě v tom sehrály zcela okrajovou roli.
Ona vlastně ta Snyderova impéria, jako Francie, Španělsko nebo nakonec i Británie, byla národními státy, protože vlastnictví kolonií na vnitřním politickém režimu nic neměnilo. Nedržela je od osvícenectví a rozpadu absolutistických režimů pohromadě osoba panovníka a už vůbec ne zámořská území, ale nějaká společná národní idea a zájmy.
Malí a bohatí to mají těžké. Přečtěte si esej
Snad s výjimkou Rakouska, které ale také čelilo národním ambicím svých národů, což vyvrcholilo dualismem a proměnou v Rakousko-Uhersko. Že národní státy vzniklé na jeho troskách v roce 1918 byly nestabilní, nebyla vina jejich národního charakteru, ale spíše jeho nedostatku, protože v nově vzniklých státech se do pozice menšiny dostalo více lidí, než kolik proporčně tvořily menšiny v původní říši.
Právě staré Rakousko asi nejvíce připomíná to, kam Evropu tlačí současná podoba integrace. Zejména asi tím imperiálním dualismem, kdy na pozicích Rakouska a Maďarska stojí Francie a Německo. Rakousko-Uhersko bylo pak svými obyvateli nazýváno žalářem národů, byť skoro do konce války se nikomu z toho žaláře moc ven nechtělo. Nakonec bylo impérium, jako všechna impéria v evropské historii, neudržitelné a rozpadlo se. Toho by si dnešní integrátoři měli pozorně všímat, stejně jako toho, že nástupnické státy se pak poměrně dynamicky rozvíjely.
Integrace přinesla rozkvět
Evropské společenství vzniklo z potřeby svázat dva nejmocnější národní státy dohromady tak, aby z jejich území už nevzešel žádný Hitler ani Napoleon schopný zničit celou Evropu. Ten cíl byl vrchovatě naplněn. To vidí každý, kdo se dnes na Německo podívá. Stejně jako každý vidí, jaký rozkvět kontinentu tato integrace založená zcela zásadně na společném trhu přinesla.
Vznikl celek, který hledal a nacházel rovnováhu mezi jednotou a růzností národních zájmů. Kissinger tuto entitu přirovnává spíše k Svaté říši římské než k impériím 19. století. Je ale nesporné, že od maastrichtské konference je zřetelné posilování imperiálních prvků daných přesvědčením největších států, že ve velkém globalizovaném světě už společný trh nestačí. Směřování k federálnímu soustátí však po desetiletí udržovanou rovnováhu nestupňuje a ekonomice neprospívá. Oslabování suverenit členských států pak povzbuzuje autonomisty v Katalánsku, Skotsku, ale třeba i v Bavorsku.
Ekonomický dopad zesilující integrace je nejlépe vidět na vývoji podílu evropského HDP na světovém produktu. Ten klesá od osmdesátých let, ale od zavedení společné měny se pokles zrychlil. Ze zhruba 23 procent v roce 2000 se sesunul k současným šestnácti procentům. Evropské zaostávání najdeme i po nezbytném započtení vlivu sílící Číny. Divergence v konkurenceschopnosti, kterou společná měna přinesla, pak probouzí i staré národní křivdy vnášející neklid do vztahů evropských států. Viz vztahy Řeků a Italů k Němcům.
Myslíte si, že Evropskou unii čeká osud Rakouska-Uherska?
Že Evropa potřebuje také společně čelit světovým nadnárodním gigantům, jako jsou Google či Facebook? A na co k tomu potřebuje společnou měnu a společné dluhy, společnou azylovou politiku či armádu? Firmy přece zajímá velikost trhu, jeho hloubka a jeho institucionální fungování, tedy věci s jejichž řešením Evropa zas tak moc nespěchá.
Je zásadní nepochopení dívat se na brexit jen jako na selhání britské domácí politiky, když jde o projev skutečnosti, že ona rovnováha mezi jednotou a růzností se v EU vytratila a integrace se příliš vychýlila na jednu stranu, kdy pro část evropského obyvatelstva začíná být nepřijatelná. Je to stejný příznak jako nástup Salviniho v Itálii, Le Penové ve Francii a mnoha podobných stran v dalších zemích. A především v Německu, kde nám AfD začíná připomínat, že Němci ten pacifismus nemají úplně v genech.
Místo zpochybňování smyslu národních států, jejichž existence nestojí jen na tom žvanci, ale také na nějakých ideách, na nichž vznikly, a s nimi spojených emocích a iracionalitách, je tedy nanejvýše žádoucí zase začít hledat rovnováhu mezi evropskou jednotou a nezbytnou mírou různosti. Odmítání takové změny kurzu totiž nutně směřuje k osudu starého imperiálního Rakouska. Takže Freedom for Tibet y Catalunya.
Čtěte také: