Ropný trh zažívá během posledních týdnů v důsledku vypuknuvší války na Ukrajině jeden velký šok za druhým. Ceny černého zlata se v jejich průběhu vyšplhaly na několikaletá maxima, a řidiči proto musejí při tankování sahat podstatně hloub do kapsy, než jak byli v minulých dvou letech zvyklí. Platí to přitom jak pro motoristy v Česku či Německu, tak i třeba na daleké Kubě.
Ostrovní stát je z historického hlediska závislý na dodávkách ropy ze ,sousední‘ Venezuely, která Havanu navzdory platnému embargu ze strany Spojených států zásobovala od roku 2019 dle zpravodajské agentury Reuters několika desítkami tisíc barelů denně. Tyto objemy se nicméně během prvního letošního čtvrtletí značně zmenšily.
Důvodem je fakt, že samotné Venezuele činí aktuálně problémy vyprodukovat dostatečné zásoby ropy (v surovém i rafinovaném stavu) i pro své vlastní potřeby, natož aby se o ně mohla podělit s ostatními.
Dle údajů společnosti Refinitiv, na něž se agentura odkazuje, dovážela Kuba v průběhu uplynulých tří kalendářních měsíců na své území na dohromady 70 tisíc barelů pohonných hmot a surové ropy denně. To je přibližně o 30 procent méně, než kolik by potřebovala k uspokojení celé místní poptávky. Dodávky, které jí zajistil režim venezuelského diktátora Nicolase Madura, přitom klesly z dřívějších 44 tisíc barelů na současných dvaadvacet, říkají data tamního státem vlastněného ropného giganta PDVSA.
Domácí rafinerie fungují jen částečně
Ostrov svobody, jak se Kubě přezdívá, disponuje hned několika závody na zpracování surové ropy. Ty se však povětšinou nacházejí v docela špatném stavu. „Kubánské rafinérie nejsou stoprocentně funkční,“ ocitovala Reuters Jorgeho Piñona, profesora Texaské univerzity v Austinu a experta na energetiku. „Rafinérie v Havaně, jediná, která disponuje technologií katalytického krakování, běží na 70 procent své kapacity, zatímco (závod v) Cienfuegos produkuje sporadických 10 tisíc barelů denně a Santiago není v provozu vůbec,“ vysvětlil.
Zmíněná technologie je přitom zcela zásadní při výrobě motorových paliv, tedy například nafty, na jejíž dodávky pro změnu do velké míry spoléhají tamní elektrárny. A protože ani domácí ani venezuelská produkce na uspokojení jejich potřeb aktuálně nestačí, musela se Kuba začít po naftě poohlížet jinde.
Její cena je přirozeně odvislá od ceny ropy na světových trzích. V době psaní tohoto článku se sice barel severomořské ropy Brent, jež představuje jakési mezinárodně uznávané měřítko, prodával ,jen‘ za zhruba 101,5 dolaru (přibližně 2 280 korun), tedy za podstatně méně než před měsícem, ve srovnání s loňským dubnem byl ovšem stále o celých 60 procent dražší. Což pro zbídačenou ekonomiku ostrovního státu, jež podléhá už více než půlstoletí striktnímu embargu ze strany Washingtonu, znamená obrovský problém.
Kvůli vysokým cenám překročila Kuba svůj původně plánovaný rozpočet na dovoz zmíněného druhu pohonných hmot o 49 milionů dolarů (zhruba 1,1 miliardy korun), a to jen za první dva měsíce letošního roku. „40tisícitunová dodávka nafty, která ještě minulý měsíc stála 35 až 36 milionů dolarů, teď stojí 58 milionů,“ řekl minulý týden kubánský ministr ekonomiky a plánování Alejandro Gil.
Jeho kolega Nicolás Liván Arronte Cruz, jenž má v rámci tamní vlády na starost rezort důlního průmyslu a energetiky, pak připomněl, že jedním z důvodů vysokých dovozních cen je i fakt, na základě kterého musí Havana – právě kvůli zmíněnému americkému embargu – platit až o 20 procent větší náklady na dopravu než ostatní importéři využívající ty samé námořní cesty.
Hyperinflace
Omezené dodávky nafty, benzínu a dalších ropných produktů pociťují přirozeně i sami obyvatelé karibského ostrova. Před čerpacími stanicemi se tvoří fronty, v nichž motoristé čekají dlouhé hodiny, přičemž v některých oblastech země musely úřady před několika týdny dokonce zavést i přídělový systém. „Jsem tu od sedmi ráno a teď je 11:30, takže čekám čtyři hodiny,“ postěžoval si třiapadesátiletý Jorge Paez uvedené agentuře.
Zdánlivě nekonečné fronty na benzínkách podle ní dokonale ilustrují současnou tíživou situaci, jíž Kubánci dlouhodobě čelí. Vedle amerických sankcí totiž zdejší ekonomika, v rámci které představuje jeden z hlavních zdrojů příjmů státního rozpočtu turismus, tvrdě doplácí i na koronavirou pandemii. S úbytkem zahraničních návštěvníků se Havaně nedostává tolik potřebných deviz, jež potřebuje k nákupům zásob potravin, léků a dalších základních surovin.
Jedenáctimilionovou zemi navíc sužuje i obrovská míra inflace, která dle dat Economist Intelligence Unit, na něž se odkazuje server Kurzy.cz, dosáhla v minulém roce těžko představitelných 255,2 procenta. De facto tedy splňuje definici takzvané hyperinflace. Letos by pak navíc podle odhadů dotčené organizace měly spotřebitelské ceny poskočit o dalších osmadvacet procent.
