Krása zachrání svět, napsal Dostojevskij. Dva současní spisovatelé vykreslili svět, který je krásou posedlý. Stín katedrály Miloše Urbana a Zběsilost Salmana Rushdieho mají mnoho společného. Jsou to nejen krásné knihy, ale jsou to především romány o kráse a o posedlosti.
Krása je v obou tou nejvyšší hodnotou, kterou vše poměřujeme, hvězdou, kterou se snažíme aspoň na chvíli udržet ve své blízkosti. Oba romány si opakovaně vysloužily přízvisko postmoderní, které je případné v jejich užívání krásy jako kvality povrchu. Postmoderní civilizace, která vyměnila etické nároky za estetické, je okouzlena povrchem. Jenže přesto je ohrožena temnými hlubinami, spodními proudy posedlosti a zběsilosti. A právě tato polarita krása/zběsilost může být klíčem k posledním románům Miloše Urbana a Salmana Rushdieho. „V Aténách byly Fúrie považovány za Afroditiny sestry. Krása a pomstychtivý hněv, jak věděl Homér, pocházely ze stejného zdroje.“ (Zběsilost, strana 230)
„Výjimečná fyzická krása přitahuje veškeré dostupné světlo k sobě, stává se zářícím majákem v jinak potemnělém světě. Proč by měl člověk zírat do obklopující temnoty, když může hledět na ten vlídný plamen? (…) Když nahlížel do osudové neskutečnosti její krásy, která se roztočila v pokoji jako hořící galaxie, přemýšlel, že kdyby si uměl stvořit ideální ženu, kdyby měl kouzelnou lampu, kterou by mohl třít, přál by si právě tohle.“ (Zběsilost, strana 62) Pětapadesátiletý britský profesor indického původu Malik Solanka se té Krásy dotkne v New Yorku v těle mladé a úchvatné Níly Mahéndrové. Stárnoucí historik idejí a autor komerčně nadmíru úspěšných loutek utekl ze staré Anglie do Nového světa poté, co jedné noci přistihl sám sebe stojícího s dlouhým nožem nad tělem své spící manželky. Dvě krásné dívky, nejprve Mila a po ní Níla, ho mají zachránit z víru zběsilosti, s jejich pomocí chce uniknout „tlukotu křídel Fúrií“.
Jenže jen málo cest je jednosměrných. Krása od zběsilosti zachraňuje i k ní vede a zároveň ve zběsilosti může krása pramenit. „Život je zběsilost, napadlo ho. Zběsilost – sexuální, oidipovská, politická, magická, brutální – nás žene k našim nejskvělejším vrcholům a do našich nejsprostších hloubek. Z Fúrie pochází tvoření, inspirace, vášeň, ale také násilí, bolest, čirá nebojácná zkáza, rozdávání a přijímání ran, z nichž se nikdy nevzpamatujeme. Fúrie nás pronásledují; Šiva tančí svůj běsný tanec, aby tvořil, ale i ničil.“ (Zběsilost, strana 34)
Zázrak Malikova uzdravení krásnou Nílou netrval věčně. Jen pár krátkých dnů a nocí žil naplno s čarodějnicí, která svým půvabem zastavovala dopravu a nechala muže, kteří se ohlédli, narážet do sloupů. Potom jeho milenka propadla národně-politickému šílenství a definitivně ho opustila.
Ve Stínu katedrály už hlavní hrdina Roman Rops – na rozdíl od Malika Solanky - svou Krásnou nezíská ani na pár chvil. Místo ní mu zbyl jen její obraz, preraffaelistské zpodobnění ideální krásy. „Krása se jim stala božstvem, vše ostatní jí bylo podřízeno,“ vysvětluje Rops umění svých oblíbených preraffaelistů a dodává: „I já patřím do tohoto bratrstva.“ (Ve Stínu katedrály, strana 38) Není schopen vztahu s žádnou jinou dívku, ani sexu s nikým, kdo má tvář. Stále je připoutáván k podmanivému obrazu nádherné Sidonie, jež je oltářem v jeho bytě.
V Encyklopedii světového malířství (Praha, Akademia 1998, strana 475) se dočteme, že bratrstvo preraffaelistů usilovalo o návrat k čistotě a prostotě předrenesančních malířů a že od preraffaelistů vede přímá linka k secesnímu umění. Ve stínu katedrály svatého Víta hledá mladý kunsthistorik Roman Rops secesní prvky na dokonalé gotické stavbě a nachází dokonalé rituální vraždy. Pod pláštěm krásné gotiky vyhřezává maniakální šílenství.
Urbanova poslední kniha rozvíjí jeho starší téma z románu Sedmikostelí (Praha, Argo 1999) – okouzlení dokonalou krásou a magií gotických kostelů, s jejichž důstojností kontrastují precizně aranžované vraždy. A snad ještě více jako román o kráse/zběsilosti lze číst prostřední knihu Urbanovy trilogie, Hastrmana (Praha, Argo 2001).
Urban se jeví zároveň jako skvělý pozorovatel. Jít místy jeho knih po jejich přečtení – uličkami spojujícími gotické kostely na Novém Městě pražském, kolem holandských rybníků u České Lípy a katedrálou svatého Víta – znamená porozumět a vnímat je jinak.
Rushdie s obdobným mistrovstvím popisuje New York a Ameriku „ve vrcholící hodině její hybridní, všežravé moci“, jež svou hojností „uráží zbytek planety“. „Město kypělo penězi. Dosud nikdy se nájmy a ceny nemovitostí nevyšplhaly tak vysoko a oděvním průmyslem se šířil názor, že móda ještě nikdy nebyla tak v módě. Každou hodinu se otevíraly nové restaurace. Prodejci, dealeři a galeristé se mermomocí snažili uspokojit prudce rostoucí poptávku po stále exkluzivnějších produktech: olivových olejích stáčených v omezených sériích, třistadolarových vývrtkách, na míru vyráběných vojenských terénních vozidlech, nejnovějším antivirovém softwaru, eskortních službách nabízejících hadí ženy a dvojčata, videozařízeních, dílech neznámých umělců, lehounkých šálách z chmýří rostoucího na bradách vyhynulých horských koz.“ (Zběsilost, strana 9)
Ani jeden z těchto příběhů o posedlosti krásou neutěšuje happy endem. Když vzýváme krásu, musíme se smířit i se zběsilostí.
Urban, Miloš: Stín katedrály. Božská krimikomedie. Praha, Argo 2003.
Rushdie, Salman: Zběsilost. Praha – Litomyšl, Paseka 2003.
Salman Rushdie (57) je autorem sedmi románů (Grimus, Děti půlnoci, Hanba, Satanské verše, Maurův poslední vzdech, Zem pod jejíma nohama, Zběsilost) a několika dalších knih. Celosvětově známým se stal po vydání Satanských veršů, kvůli nimž nad ním islámští duchovní vyhlásili ortel smrti.
Miloš Urban (37) je jedním z nejzajímavějších českých prozaiků posledních pěti let, během nichž vydal čtyři romány (Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Stín katedrály) a politickou hříčku Paměti poslance parlamentu.