Stát a církev čeká nové kolo handrkování o umělecká díla. Na své si přijdou hlavně právníci
Všimne si jich každý, kdo vstoupí do kostela svatého Tomáše na Malé Straně a podívá se směrem k oltáři. Dvě monumentální barokní malby jsou perlami už tak bohatě vyzdobeného katolického chrámu. Větší obraz nese název Umučení svatého Tomáše a ukazuje světce na misijní cestě do Indie. Na druhém se svatý Augustin sklání k chlapci, který chce s lasturou přelít celé moře. Vrcholná díla barokního malířství od vlámského mistra Petera Paula Rubense pocházejí z doby třicetileté války. Tehdejší provinciál řádu augustiniánů Jan Crystellius Svitavský z Bochova je koupil za 945 zlatých.
Dnešní cena obrazů se dá jen těžko odhadnout, může se pohybovat v desítkách milionů korun. To se ale týká originálů, které nevisí v kostele nedaleko Malostranského náměstí, ale ve Šternberském paláci, který náleží Národní galerii. A podle ní mnichům tyto obrazy vlastně ani nepatří.
Augustiniáni se do pražského kláštera vrátili v 90. letech a spolu s nemovitostmi získali i velkou část historického mobiliáře. Rubensovy obrazy v něm ale nebyly. Řeholníci trvali na tom, že jim galerie vzácná díla neprávem upírá, rozhodli se pro určovací žalobu a rozběhl se dlouhý soudní spor. Nakonec v něm zvítězil stát, zastupovaný expertem na restituce Alešem Pejchalem, dnešním soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Právě tam se chtěli augustiniáni před lety obrátit. Loni jim ale svitla nová naděje, když Parlament schválil církevní restituce.
Zákon o majetkovém vyrovnání, který otevřel cestu k navrácení části církevních majetků zabavených po únoru 1948, se sice týká hlavně polností a lesů, obsahuje ale také skulinku pro restituci movitých předmětů včetně těch uměleckých. Většinu z nich už církve a řády dostaly zpátky před dvaceti lety, ve státních sbírkách ale zůstalo pár velmi vzácných kousků, o které se nejspíš povede další kolo sporů. Příslušný paragraf zákona je totiž obecný a umožňuje vícero interpretací. A kurátoři ve státních službách nechtějí své skvosty vydat bez boje.
Ať zůstanou, kde jsou „Nechceme, aby nám dali ty obrazy zpátky.
To by nám přineslo jen další starosti, jen ať zůstanou v Národní galerii. Uděláme smlouvu o zapůjčení, za korunu, nebo třeba za nic. My jen požadujeme, aby se prokázalo naše vlastnictví,“ tvrdí jeden z augustiniánských kněží Juan Provecho. Podle rodilého Španěla chce řád kromě Rubensových pláten požádat také o dalších zhruba deset obrazů. I ty by ale měly zůstat v péči státních galeristů a památkářů. Několik mnichů, kteří v klášteře působí, uznává, že na péči o kulturní památky nemají čas ani potřebnou erudici.
Více sebevědomí v tomto směru mají cisterciáci z Vyššího Brodu. Ačkoli jich ve starobylém klášteře na jižním cípu Čech žije ještě méně než augustiniánů na Malé Straně, neváhali si k sobě převézt ještě starší a vzácnější umělecké poklady, než mají jejich pražští kolegové. Zhruba za měsíc ukážou cisterciáci veřejnosti takzvaný Závišův kříž, dvouramenný zlatý relikviář posázený drahokamy z 13. století, který klášteru připadl po smrti Záviše z Falkenštejna z rodu Vítkovců. Podle odborníků se tato národní kulturní památka, naposledy vystavená v 70. letech a po roce 1989 vrácená klášteru, může svým významem měřit i s pražskými korunovačními klenoty.
Teď chce klášter vrátit také další středověký unikát, který mu v minulosti patřil. A znovu je to první liga mezi středověkými památkami. Konkrétně devět deskových maleb od Mistra vyšebrodského oltáře, neznámého malíře vrcholné gotiky z doby panování Karla IV. „Chceme, aby stát přiznal, že oltář patří nám. Pak můžeme jednat o dlouhodobé zápůjčce,“ prohlásil už loni převor vyšebrodského kláštera Jan Justin Berka v Lidových novinách. Kdy mniši o deskový oltář skutečně požádají, zatím není známo. Převor za sebe nechává v restitučních kauzách hovořit pražského advokáta Jiřího Holase, který cisterciáky zastupoval už při určovacích žalobách v uplynulých letech.
Na otázky týdeníku Euro však advokát do uzávěrky neodpověděl.
Vyšebrodský oltář už má za sebou ještě větší právní bitvu, než byla ta předchozí o Rubensovy obrazy. „Prakticky přes noc bychom se stali regionální institucí. Desky patří k našemu nejzákladnějšímu fondu. Galerie je s nimi identifikována. Je to stejné, jako by Louvre měl přijít o Monu Lisu,“ varoval v roce 1999 tehdejší šéf Sbírky starého umění v Národní galerii Jiří Fajt v deníku Právo. Obavy byly namístě. Obvodní i městský pražský soud nejprve vyhověl cisterciákům. Pro stát ale nakonec spor dopadl dobře, vyhrál po dovolání před Nejvyšším soudem a nakonec také u Ústavního soudu.
Desky jsou tak stále k vidění ve středověké expozici v Anenském klášteře.
Na pozadí sporu zazněl také jeden vážný argument, který galeristé opakují. Podle nich se dá přinejmenším pochybovat o tom, zda se církev, v tomto případě vyšebrodský klášter, může o tak křehké památky starat. Za špatný příklad se dávalo vydání díla Ukřižování od Třeboňského mistra, které prý cisterciáci schovávali i před odborníky. Jak se ale ukazuje, tato informace nebyla zcela přesná. Mniši odmítli půjčit Ukřižování na výstavu do Prahy, regionální památkáře ale do svého depozitáře vždycky pouštěli. „Když jsme požádali o přístup, vždycky nám bylo vyhověno,“ řekl týdeníku Euro restaurátor z českobudějovické pobočky Národního památkového ústavu Roman Lavička. Ostatně pokud by cisterciáci chráněné umělecké předměty opravdu skrývali, porušovali by tím zákon o památkové péči. Faktem nicméně zůstává, že vztah jednotlivých diecézí či řádů a památkářů není mnohdy jednoduchý. „Koncepce památkové péče je bohužel dosti závislá na mínění jednotlivců, kteří se časem mění a tím se mění i koncepce, a to někdy velmi radikálně,“ poznamenává k tomu provinciál kapucínů Jiří Bonaventura Štivar.
Seznam připraven Proč se na Rubensovy obrazy, Vyšebrodský oltář a další památky nevztahovala první vlna církevních restitucí z 90. let? Byly totiž uložené ve státních sbírkách dávno před restituční hranicí v roce 1948. Gotický oltář nechal bývalý vyšebrodský opat Tecelín Jaksch převézt do Prahy koncem 30. let, před německým záborem českého pohraničí. Nacisté se ale k oltáři stejně dostali po vyhlášení protektorátu a před koncem druhé světové války ho ukryli v rakouských solných dolech. Tam ho objevila americká armáda a dílo se nakonec vrátilo do Čech. Bylo však silně poničené, zůstalo v rukou restaurátorů a do kláštera se už nevrátilo.
Rubensovy malby opustily kostel augustiniánů dokonce už na konci 19. století.
Argumenty pravomocných rozsudků, které díla přisoudily státu, se opíraly hlavně o absenci restitučního zákona. Ale ten už je teď na světě.
„Pokud se stát rozhodl, že předá část majetku církvím, musíme to respektovat,“ říká současný šéf Sbírky starého umění NG Vít Vlnas. Jedním dechem ale dodává, že sedmý paragraf restitučního zákona, který řeší vracení movitého majetku, je „nejasný a rozporný“ a potvrzuje, že církve s žádostmi na první pokus nepochodí. „Je nanejvýš pravděpodobné, že tyto záležitosti budou řešeny soudně,“ dodává Vlnas. Do konce března žádný podnět od církví nepřišel, galeristé už se ale připravují dopředu a vytipovali si několik desítek předmětů, vesměs obrazů, kterých by se mohl zákon týkat. Jejich konkrétní výčet ale Vlnas nechce zveřejnit.
Představa soudních sporů galeristy samozřejmě netěší. Jak už dříve připustil ředitel NG Vladimír Rösel, stát by mohl po případné soudní prohře umělecká díla vykoupit. Stát má jistou výhodu v tom, že jednotlivé diecéze a řády se po schválení zákona soustředí na žádosti o nemovitý majetek. Důkazní břemeno spočívá podle zákona na žadatelích, v archivech se nyní horečně vyhledávají záznamy o vlastnictví půdy či lesů. Církve mají na žádosti pouze letošní rok, proto jsou umělecké památky zatím stranou. „Bude-li jistota, že u daného předmětu byla katolická církev vlastníkem ke klíčovému datu, pak není důvod o něj nežádat. Na řešení problematiky je čas do konce letošního roku,“ k tomu šéf památkářů na pražském arcibiskupství Vladimír Kelnar. „Prvořadé jsou nemovitosti. K tomu ostatnímu se zatím nedá nic říci,“ potvrzuje ředitel správy Strahovského kláštera Petros Alexandridis, u něhož se sbíhají všechny nároky řádů na umění.
Po vzoru premonstrátů Právě na schopnostech strahovských premonstrátů bude hodně záležet. Nejmajetnější katolický řád v Česku si za léta soudních sporů vydobyl pověst ostřílených odborníků na restituce. Po roce 1989 prošel i zkušeností právní bitvy o uměleckou památku, olejomalbu Růžencová slavnost od Albrechta Dürera ze začátku 16. století. V jádru ale nešlo o restituční spor, jako spíše o uznání nákupu obrazu Československou republikou před druhou světovou válkou. Premonstráti tvrdili, že za obraz nedostali sjednanou náhradu. Dnes už tento skvost nepožadují, schválené restituce považují za přijatelnou kompenzaci. Také jejich vztahy se státem se mezitím viditelně zlepšily a platí to i pro Národní galerii. Ostatně strahovský opat Michael Pojezdný je členem její vědecké rady a premonstráti například pomáhají při právním zastřešení zápůjček do zahraničí, které ohrozil arbitrážní spor státu se společností Diag Human. Podobně jako Národní galerie se zřejmě zachovají také další příspěvkové organizace ministerstva kultury, které jsou podle zákona o majetkovém vyrovnání „povinnými osobami“ (vedle Státního pozemkového úřadu a Lesů ČR, které nesou hlavní zátěž restitucí).
Týká se to hlavně Národního památkového ústavu, který zastřešuje památkovou péči a spravuje například státní hrady a zámky, ale i několik bývalých klášterů. „NPÚ bude posuzovat jednotlivé výzvy k vydání církevního majetku plně v souladu s uvedeným zákonem a pokyny ministerstva kultury. Zejména bude důkladně posuzováno, zda výzva obsahuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou v daném případě naplněny zákonem stanovené podmínky pro vydání požadovaného majetku,“ uvedla na dotaz týdeníku Euro mluvčí ústavu Dita Roubíčková.
„K dnešnímu dni neobdrželo generální ředitelství Národního památkového ústavu žádnou výzvu k vydání věci. Zatím došlo pouze k informativním dotazům,“ dodala.
Určitou neznámou zůstává postoj Moravské galerie v Brně, jejíž sbírky jsou s církevním majetkem také hojně provázané. Týdeník Euro se marně pokoušel získat od instituce vyjádření. Zdrženlivost se dá přičíst dlouho očekávané obměně v jejím čele. Výsledek výběrového řízení ale napovídá, že vztahy mezi galerií a církvemi budou vstřícné. Od dubna MG povede Jan Press, bývalý projektový manažer brněnského biskupství a vedoucí diecézního muzea.
Muzeum si přál papež Nabízí se otázka, jestli se stát mohl restitučnímu napětí kolem umění vyhnout. Nejméně jeden příklad svědčí o tom, že ano. Je to model arcidiecézních muzeí v Olomouci a Kroměříži, patřících pod křídla Muzea umění Olomouc. Základem byla důvěra a společná řeč obou stran, tedy něco, co v pražských poměrech přinejmenším skřípalo. Je třeba uznat, že olomoucké arcibiskupství, z pohledu majetku minimálně srovnatelné s pražskou arcidiecézí, mělo jednodušší pozici v tom, že o umělecké sbírky formálně nikdy nepřišlo. V 90. letech je tak získalo zpět buď s nemovitostmi, nebo nemovitost zůstala státu, ale arcibiskupství se dohodlo se státem na péči o mobiliář (to je příklad arcibiskupského zámku v Kroměříži).
„Impulz k založení arcidiecézního muzea dal v prvé řadě papež Jan Pavel II., který k tomu přímo vyzval během návštěvy v roce 1995,“ říká ředitel Muzea umění Olomouc Michal Soukup. Druhý podnět byl prozaičtější, bezpečnost památek. Zhruba ve stejné době ukradli z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Cholině na Olomoucku vzácnou plastiku madony z 15. století. Za deset let ji našli ve Vídni a po soudním řízení se ji podařilo získat zpět. Památku ale silně poškodily zásahy amatérského restaurátora.
„Díky tomu jsme si také uvědomili, že památkový fond je mnohem širší a zahrnuje také to, co je v jednotlivých farnostech,“ vysvětluje Soukup. V červnu 2006 bylo otevřeno Arcidiecézní muzeum Olomouc, jediná instituce svého druhu v Česku s expozicí zahrnující více než 300 děl od románského slohu po baroko. O rok později následovalo Arcidiecézní muzeum Kroměříž, sídlící v zámku, jenž se spolu se zahradami stal památkou UNESCO. Vztahy muzea s arcibiskupstvím jsou podle Soukupa bezproblémové.
Přičítá to hlavně pragmatickému přístupu arcibiskupa Jana Graubnera, který uznává odbornou erudici zaměstnanců muzea a občas se dokonce přimlouvá u farářů, kteří se obávají umělecké předměty zapůjčit. O sbližování s církví dnes hovoří i Národní galerie, která by se olomouckým modelem ráda inspirovala. „Naše vztahy s církvemi jsou nejlepší v historii. Postupně je kultivujeme a snažíme se více spolupracovat,“ říká Vít Vlnas. Mluvit o vzniku arcidiecézního muzea v české metropoli je podle něj předčasné, zatím je to myšlenka ve stadiu zrodu. V této fázi to ale bohužel nejspíše také ještě dlouho zůstane. Svědčí o tom i zdrženlivost pražského arcibiskupství. „Každý z modelů je specifický a budeme uvažovat i o dalších variantách. Není to nyní na pořadu dne,“ řekl diecézní konzervátor Vladimír Kelnar. Kde hledat příčinu? Největší tuzemský správce uměleckých sbírek, potažmo stát nejspíš promarnil svoji šanci v letech, kdy vedl s církví spory o Svatovítskou katedrálu a zároveň protahoval vyřešení restitucí. Nová vlna navracení církevního majetku, jež podle obou stran vyústí do množství soudních sporů, potom odsouvá vznik pražského arcidiecézního muzea na dobu neurčitou.
Zákon o majetkovém vyrovnání obsahuje také skulinku pro restituci movitých uměleckých předmětů.
O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz
