Vděčí americký populista za svoji podporu geniální vojenské strategii, nebo jen šikovné drzosti?
Už měl být dávno odepsaný. Namísto toho ale Donald Trump početnou skupinu uchazečů o nominaci Republikánské strany na prezidentskou kandidaturu suverénně vede. Partajní establishment je z něho zoufalý, protože Trumpův styl vedení předvolebního boje nerespektuje žádná ze zažitých pravidel kampaně.
Trump se neobtěžuje za voliči chodit a mluvit s nimi. Své protivníky, skutečné i domnělé, osobně uráží. Říká věci, které jsou buď nestoudné, nebo lživé, nebo (to nejčastěji) obojí. O komplikovaných problémech, na které má podle klasického populistického vzorce jednoduchá řešení, neví o nic víc než průměrný Američan. Pokud by jako prezident konal, jak dnes mluví (kompletní zastavení muslimské imigrace; masové deportace již usazených přistěhovalců; postavení zdi na propustné hranici s Mexikem), jeho vláda by měla zřetelně fašistické rysy. Jak je tedy možné, že by jej volilo až čtyřicet procent Američanů?
Vladař
Odpověď je – jak už je u Trumpa zvykem – nečekaná. Kašle sice na pravidla politického boje, zato bohatě využívá souboru pravidel z oboru vzdáleně příbuzného: vojenské strategie. Minulý týden si toho nejprve všiml konzervativní server Thefederalist.com; s vojenskými analogiemi se následně vytasili i ostatní. V konzervativních kruzích se mluví o tom, jestli Trump záměrně studuje Machiavelliho (prý četl Vladaře), nebo si bere příklad z vojevůdců války Severu proti Jihu.
Trumpova kampaň však na pohled nejvíce čerpá z díla válečného pilota a stratéga Johna Boyda (1927 až 1997). Jeho základ vznikl v sedmdesátých letech; v roce 1986 vyšel pod názvem Vzorce konfliktů. Je založen na takzvané smyčce OODA (observe, orient, decide, act – pozorování, zorientování, rozhodnutí, akce), jíž se řídí armádní velitelé na všech úrovních, ať už vědomě, či nikoli. (Americkému ministerstvu obrany se koncept zalíbil natolik, že jej od osmdesátých let používá dodnes.)
Ačkoli i mimo armádu se lidé rozhodují, a tudíž trochu tuší, jak to dělají, Boydův koncept je mazaný (viz graf). Vychází ze skutečnosti, že každé rozhodnutí mění bojovou situaci; veškeré rozhodování je tedy dynamické, nelineární. Úspěšné rozhodování pak je takové, které dokáže nejen správně vyřešit daný problém, nýbrž zároveň ztíží rozhodování protivníkovi. Jinými slovy, účelem je dotlačit protivníka do situace, v níž je neustále ve vleku událostí a bojuje příslovečnou „minulou válku“.
O Trumpovi není známo, že by Boydovo uvažování znal, ačkoli se s ním setkat mohl (pokusů převést nauku o smyčce OODA do podnikatelského prostředí již proběhlo několik). Jeho konání však vypadá, jako by z Boyda čerpal přímo a záměrně.
K vykolejení protivníka je třeba dvou základních věcí. Zaprvé je to rychlost. Čím rychleji se rozhodujete (a měníte tak situaci na bojišti), tím lépe pro vás. Trump je ve srovnání se svými republikánskými konkurenty neustále o krok vpředu – ráno nehorázně urazí novinářku v televizi, ale než ho do odpoledne stihnou ostatní patřičně sepsout, už posílá přes Twitter cosi stejně nehorázného o přistěhovalcích.
Atraktivní neomalenec
Trump tak zcela ovládá zpravodajství. To není nadsázka. Server Redstate.com spočítal, že televize CNN loni věnovala Trumpovi neuvěřitelných 78 procent svého zpravodajství o republikánské kampani. Jeho – dnes již bývalý – konkurent Bobby Jindal jen napůl v žertu tvrdil, že bude v pravidelných intervalech bez souvislosti vyslovovat Trumpovo jméno, jen aby si zajistil pozornost novinářů.
To má svůj důvod. Boyd dělí bojové prostředí na uzavřené a otevřené systémy; příkladem uzavřeného systému je jednoduchá počítačová hra, kterou si hráč mechanicky nacvičí a se stoupající zručností stoupá i míra jeho úspěchu. Média jsou naopak otevřeným systémem; aktivně se přizpůsobují vývoji situace. Veškeré televize – pro kampaň stále nejdůležitější masový sdělovací prostředek – se potýkají s úbytkem diváků a musejí ze všech sil honit témata, která u obrazovek jejich pozornost udrží. Neomalený Trump je pro ně pochopitelně atraktivnější než jakýkoli seriózně vystupující politik.
Výsledek je až absurdní: miliardář Trump loni utratil za televizní reklamu pouhých 217 tisíc dolarů (za to si koupíte zhruba tři celostránkové inzeráty v New York Times), kdežto třeba Jeb Bush – kdy jste o něm slyšeli naposledy? – do reklamy vrazil přes 29 milionů. Další nejvážnější konkurenti Ben Carson, Marco Rubio a Ted Cruz utratili zhruba 20 milionů. Přesto Trump strávil na obrazovkách všech televizí pětadvacetkrát delší dobu než všichni čtyři zmiňovaní pánové dohromady (znovu podle serverru Redstate.com).
Druhým základním předpokladem úspěchu je v Boydově konceptu nečitelnost. Protivníkovi se nesnadno jedná, když neví, co máte v plánu. V případě republikánských primárek dostává ona nečitelnost konkrétní podobu v hrozbě, že by Trump mohl kandidovat jako nezávislý kandidát. Jeb Bush má jistě v živé paměti rok 1992, kdy jeho otec George Bush starší prohrál volby s Billem Clintonem jen proto, že mu sebral hlasy nezávislý kandidát Ross Perot. I to je důvodem skutečnosti, že do Trumpa nejdou tak ostře, jak by šli proti spolehlivějšímu partajnímu kolegovi.
Až potud je Trumpův dílčí úspěch srozumitelný.
Dobře odhadl, že pole republikánských uchazečů je mimořádně početné a nemá jednoznačného favorita. Tím se diametrálně liší od kampaně v roce 2012, v nichž hrál od počátku prim Mitt Romney. Všichni jeho konkurenti se letos snažili bojovat minulou válku (s implicitním a trochu naivním předpokladem, že oni sami jsou v Romneyho výsadní pozici). Trump však pochopil, že nejcennějším trumfem tentokrát bude mediální zájem na samém počátku kampaně. Aby se uchazeč dostal do klíčových televizních debat, musel v prvních průzkumech figurovat patřičně vysoko. K tomu je prvním předpokladem, že jej lidé budou znát – a na to je dobrá každá publicita. I proto se Trump neobtěžuje zkoumat, jestli říká nesmysl, nebo ne. Důležité je, aby byl na obrazovce.
Přijde obrat
Taková strategie má samozřejmě svá rizika. Až se pole uchazečů zúží na zhruba pět (což by mělo být nejpozději 1. března, kdy budou primárky hotové v šestnácti státech a slabší kusy začnou odpadávat), začnou republikánští voliči dávat víc pozor na to, co kdo říká, namísto pouhého registrování skutečnosti, že něco říká. V tu chvíli by se kombinace Trumpovy nedokonalé orientace v politických tématech a negativní publicity měla obrátit proti němu. Pokud ovšem onen populistický televizní klaun Boyda skutečně nestuduje a nepřijde s něčím úplně neočekávaným. l •
Důvěra v instituce
Jak loni důvěřovali Američané svým institucím a povoláním.
Čísla udávají procento respondentů průzkumu, kteří
pociťovali vůči uvedeným „velkou“ nebo „slušnou“ dávku
důvěry.
Armáda 74
Malé firmy 62
Policie 53
Církev 45
Nejvyšší soud 30
Prezident 29
Státní školy 26
Banky 26
Zdravotnictví 23
Soudnictví 23
Noviny 22
Odbory 22
Korporace 21
Internet 19
Televize 18
Kongres 7
Zdroj: Gallup
Výsledek je až absurdní: miliardář Trump loni utratil za televizní reklamu pouhých 217 tisíc dolarů, kdežto třeba Jeb Bush – kdy jste o něm slyšeli naposledy? – do reklamy vrazil přes 29 milionů.
Smyčka vojenského rozhodování Americký válečný pilot John Boyd sestrojil smyčku OODA v roce 1986, Pentagon ji později přijal za svoji a dodnes ji využívá. Zdroj: John Boyd OODA Loop
Kdyby se volilo dnes… … mezi pouze dvěma kandidáty, Hillary Clintonová (stále favorizovaná na nominaci za Demokratickou stranu), by před Trumpem měla těsně zvítězit (jejich rozdíl je na hranici statistické chyby). Čísla označují výši preferencí u pravděpodobných voličů.
… mezi třemi kandidáty, přičemž nejtěžší vahou mezi možnými nezávislými je newyorský starosta Michael Bloomberg, jenž minulý týden oznámil, že kandidaturu zvažuje, by to však vypadalo jinak. Bloombergova účast by patrně oslabila více Clintonovou než Trumpa – a miliardářský televizní kašpar by se mohl stát prezidentem USA.
Hillary Clintonová
44
Donald Trump
42
Zdroj: Real Clear Politics
Donald Trump
37
Hillary Clintonová
36
Michael Bloomberg
13
Zdroj: Reuters
Nedůvěryhodní poslanci Pouze sedm procent Američanů mělo loni „velkou“ nebo „slušnou“ dávku důvěry v Kongres (v %).
Zdroj: Gallup
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
