GENIÁLNÍ BŘÍDIL

Týdeník EURO zveřejňuje nález amerického soudu o pozadí podvodů v Baku

V roce 1985 žil Viktor Kožený už dva roky v Německu, kam utekl s matkou a s nevlastním otcem. Tehdy osmnáctiletý mladík se v Mnichově přišel podívat na přednášku amerického profesora fyziky Marlana Scullyho. Po jejím skončení se akademikovi představil jako mladý český student fyziky, který utekl před komunismem. Profesor, pohnutý Viktorovým příběhem, pozval mladíka ke studiu na Univerzitě v Novém Mexiku. Jen několik dnů uplynulo od návratu Scullyho do města Albuquerque, když se na prahu jeho domu objevil Viktor Kožený a požádal o nocleh a stodolarovou půjčku. Scully ovšem zakrátko zjistil, že Kožený neví o fyzice vůbec nic. Přesto mu chtěl pomoci. Přesvědčil proto svého kolegu z univerzity, aby Koženého ubytoval. Po několika měsících však mladý host z domu utekl i se sedmatřicetiletou manželkou svého hostitele. Tak začátky Koženého v novém světě nedávno popsal americký časopis Fortune. Podvodník a defraudant. S drzostí se dá dojít daleko, což Viktor Kožený nezpochybnitelně dokázal při české privatizaci. Získat a zklamat důvěru bezmála milionu malých akcionářů, kteří o cenných papírech slyšeli tak maximálně v hodinách komunistické občanské výchovy, je ovšem relativně jednoduchý úkol. Podstatně složitější je podvést zkušené americké investory. I to se však Koženému podařilo. Alespoň to tvrdí Lewis T. Babcock, šéf federálního soudu pro stát Colorado se sídlem v Denveru. Letos 12. června zveřejnil Babcock předběžný nález ve sporu, jenž proti českému finančníkovi vede sedm amerických investorů, kteří vložili peníze do Koženého ázerbájdžánských investic (EURO 38/1999) a před soudem v Denveru vypovídali letos v květnu. „Myslím, že mám dobrou šanci spor vyhrát. Myslím, že pro pány bude celý proces velmi nepříjemný, když předložím důkazy, jak a s kým jednali a jak se chovali a co vyváděli, uvedl Kožený v červnovém rozhovoru pro MF Dnes v odpovědi na otázku ohledně projednávaného sporu. Nález soudce Babcocka, obsažený ve zprávě, kterou má týdeník EURO k dispozici, však není pro Koženého ani zdaleka tak optimistický. Na jedenačtyřiceti stránkách soudce vypočítává, které činy Koženého „se značnou pravděpodobností představují podvod a defraudaci. Soudce vychází z důkazů předložených žalobci. Tisíce mamografů, miliony lží. Viktor Kožený má rád nákladný životní styl, což v rozhovoru pro Fortune potvrdila jeho první manželka, s níž v osmnácti utekl od svého hostitele. Právě ona totiž financovala Koženého studia v Cambridgi na komerční pobočce Harvardské univerzity, než se s ním po dvou letech rozvedla. V lednu 1994, když jej začal ohrožovat skandál s někdejším zaměstnancem BIS Václavem Wallisem, opustil Viktor Kožený Českou republiku. Zakotvil na Bahamách, ve čtvrti Layford Cay. V místě, kterému se říká ráj pro bohaté a slavné. Koupil velký dům s bazénem a začal si dělat nové přátele. „Byl to velký, příjemný chlápek, který zachraňoval východní blok, zavzpomínal v časopise Fortune na první setkání s Koženým padesátiletý David McGrath, který se zná v Layford Clay s kdekým. „Vysvětloval mi, že hodlá velkou část svých zisků investovat pro dobro své země. Tvrdil, že nakoupí tisíce mamografů pro všechny nemocnice v České republice. Říkal jsem si, že je to skvělý člověk, že je to Robin Hood. Aby si Kožený pojistil, že se dostane do správných kruhů, najal si McGratha jako „průvodce po vybrané společnosti. Zároveň s ním podepsal smlouvu, v níž mu slíbil deset procent z každého obchodu, který Kožený uzavře s některou z představených osob. Tak se mimo jiné seznámil s Michaelem Dingmanem, s nímž později založil na Kypru společnost Daventree, kam vložil majetek Harvardského průmyslového holdingu. Když se později McGrath na Koženém domáhal odměny vyplývající z uzavřené smlouvy, se zlou se potázal. Kožený tvrdil, že mu dal McGrath smlouvu podepsat, když byl opilý. McGrath hrozil žalobou, kterou nepodal, protože mu Kožený vyplatil milion dolarů. Ale když se Kožený později snažil získat pro svou matku a nevlastního otce členství v prestižním Layford Clay Club, David McGrath se úspěšně postavil proti. Tučná kavka. V červenci 1997 se Kožený pustil do další obrovské akce. Začátkem roku 1997 přivedl Dingman svého mladého českého přítele do Aspenu ve státě Colorado, kde má rekreační rezidence mnoho bohatých Američanů. V červenci 1997 se stal Kožený jejich novým sousedem: za 19,7 milionu dolarů si tam pořídil dům, a to hned vedle jednoho z prvních lidí, s nimiž ho seznámil Michael Dingman – Ricka Bourkeho, spoluzakladatele a předsedy správní rady společnosti Dooney & Bourke, známého výrobce luxusních kabelek. Už v květnu však Kožený pozval Bourkeho, aby s ním v jeho soukromém letadle jel na cestu kolem světa. Jednou z početných zastávek byl také Ázerbájdžán. Zde Kožený objevil to, co dobře znal z České republiky. Totiž privatizační kupony. Po návratu do Spojených států založil společnost Minaret Group, jejíž zaměstnanci dostali půl milionu dolarů s úkolem vykupovat v ulicích Baku kupony rozdělované ázerbájdžánskou vládou zdarma občanům. V červenci 1997 měl Kožený nakoupeny kupony za patnáct milionů dolarů a hledal další investory. Začal pořádat obrovské večírky, z nichž ten nejslavnější se uskutečnil 20. prosince 1997. Podávaly se kýble kaviáru, teklo nejdražší víno, rozdávaly se zlaté kreditní karty a drahé šperky. Kožený všechny ohromil. Výsledkem bylo zhruba 450 milionů dolarů. Mezi investory se objevil mimo jiné bostonský podnikatel Richard Friedman, který půjčuje svůj dům na Martha s Vineyard v Nové Anglii manželům Clintonovým. Dvě stě tisíc dolarů investoval bývalý senátor George Mitchell, který se stal zároveň místopředsedou správní rady ve společnosti Oily Rock Group, kterou založil Kožený. Hlavní „kavkou se však stal čtyřmiliardový fond Omega Advisors, kterému šéfuje Leon Cooperman. Fond Omega do ázerbájdžánských nadějí nakonec vložil 110 milionů dolarů a dalších patnáct milionů dolarů přidali jeho partneři, z toho dvě třetiny samotný Cooperman. Omega Advisors navíc k investicím získala další fondy: patnáct milionů dolarů přišlo od Columbia University, stejnou částku dodala American International Group a 25 milionů přidali další investoři. Cooperman tak pro Koženého získal celkem asi 180 milionů dolarů. Zmrazený gauč z krokodýla. Omega Group, National Union Fire Insurance Company of Pittsburgh, Marlwood Commercial, Pine Street Investment, Pinford Portfolio, Helendale Trading a Telos Finance se však se svými peněz nehodlají tak snadno rozloučit. Obrátily se proto na soud v Denveru, aby dal zablokovat Koženého majetek, který by mohl sloužit jako kompenzace způsobených škod. Uvedené společnosti požadují vrácení investic ve výši 141 milionů dolarů a dalších devatenáct milionů jako úroky a náklady na soudní spory. Předtím Koženého majetek zmrazily soudy v Londýně, na Bahamách a na britských Panenských ostrovech. Na seznamu zablokovaného majetku figuruje mimo jiné gauč potažený ručně sešívanou kůží z třiatřiceti aligátorů, ale také umělecké sbírky předmětů ze sedmnáctého, osmnáctého a devatenáctého století, vinotéka s pěti sty lahvemi vzácného merlotu a třiadvaceti kartony portského, dům na Bahamách a londýnská rezidence, kterou Kožený koupil od skladatele Andrewa Lloyda Webbera. Investoři v žalobě tvrdí, že jim Kožený slíbil nakoupit privatizační vouchery a opce za nejnižší možnou cenu. Tento svůj písemný závazek ovšem údajně porušil. S tímto závěrem se soudce ztotožnil, a proto vyšel žalující straně vstříc a zmrazil Koženého majetek v Coloradu. Jak tedy mělo k podvodu dojít? Ázerbájdžánská vláda začala počátkem roku 1997 vydávat svým občanům privatizační poukázky (vouchery). Ty se měly později vyměnit za podíly v podnicích dosud ovládaných státem, včetně telekomunikačních, distribučních a ropných společností. Perlou v nabídce měla být státní ropná společnost State Oil Company of the Azerbaijani Republic (SOCAR). Privatizačního procesu se od počátku mohli zúčastnit také zahraniční občané. „Cizincům bylo umožněno nakupovat a vlastnit vouchery, vydané ve formě přenositelných cenných papírů, a účastnit se privatizačních aukcí, pokud předtím zakoupí ázerbájdžánské privatizační opce od Ázerbájdžánského výboru pro státní majetek (SPC), píše soudce Babcock na sedmé straně svého nálezu. Pro privatizační aukce byl státem stanovený kurs čtyři opce na jeden voucher. Zatímco vouchery dostali Ázerbájdžánci zdarma, opce prodával SPC původně za dva tisíce ázerbájdžánských manatů, v přepočtu za zhruba padesát centů. „V říjnu 1997 pak SPC cenu zvedla na čtyři tisíce manatů, tedy na zhruba jeden dolar za opci, tvrdí soudce na základě získaných dokumentů. Dvakrát zdražená opce. Hlavním úkolem společnosti Minaret Group, kterou Kožený založil na Panenských ostrovech, ale jejíž sídlo bylo v Baku, bylo vykupovat od Ázerbájdžánců vouchery. Jeho druhá firma – Oily Rock Group – měla sloužit jako nástroj pro investice do privatizačních voucherů a opcí. „Zástupcům žalující strany Kožený sdělil, že už v březnu 1998 měl pod kontrolou skoro dva miliony z celkového počtu sedmi a půl milionu voucherů vydaných ázerbájdžánskou vládou, píše ve svém nálezu soudce Lewis Babcock. Na podzim 1997, přesně 27. října, se z rozhodnutí předsedy SPC znovu zvýšila cena opcí. Tentokrát šlo ovšem o zdražení významné – ze čtyř tisíc manatů na sto tisíc, tedy na zhruba 25 dolarů za kus. SPC také stanovila kvótu pro nákup a držení opcí zahraničními společnostmi. „Krátce před zdražením však Kožený prostřednictvím pětačtyřiceti jím ovládaných zahraničních krycích společností nakoupil od SPC v září a v říjnu více než 15,7 milionu opcí. Podle dokumentů Oily Rock za ně zaplatil méně než čtyřicet centů za kus, tvrdí soudce a pokračuje, „V té době však Kožený držel něco mezi 1,4 milionu a 1,9 milionu voucherů, takže pro jejich krytí potřeboval jen 5,6 až 7,6 milionu opcí. Kožený tak disponoval osmi miliony až deseti miliony opcemi navíc, které mohl dále prodávat. Soudce Babcock dále cituje výpověď bývalého zaměstnance Minaret Group Colina Caomina, který tvrdí, že to byl právě Kožený, kdo přivedl SPC na nápad zdražit privatizační opce, čímž podstatně stoupla i cena opcí v jeho držení. „Když získal velké množství ázerbájdžánských opcí, Kožený začal kontaktovat potenciální investory, včetně mnoha amerických občanů, které lákal do obchodu s vouchery a opcemi. Kožený potřeboval zahraniční investory ze dvou důvodů: chtěl prodat zásoby opcí, a zúročit tak zdražení opcí ze strany SPC a chtěl získat čtyřicet až padesát procent voucherů, aby měl v SOCAR zaručenu majoritu, až bude tato společnost privatizována, vysvětluje Babcock Koženého motivy. V další pasáži soudce popisuje slavný večírek v Aspenu a konstatuje, že se Koženému podařilo získat investory pro Oily Rock Group. Jedním z nich byl podnikatel Aaron Fleck, který Koženého představil několika svým známým v New Yorku, dalším Leon Cooperman z fondů Omega Advisors. Ruku na to. Kožený o investici Omega ovšem nejednal přímo s Coopermanem. Záležitost dostal na starost Clayton Lewis, který měl ve fondech na starosti investice do mladých trhů. „Na schůzkách v únoru a v březnu 1998 Kožený nabídl společnosti Omega příležitost zúčastnit se rovnoprávného nákupu voucherů a příslušného počtu opcí tak, aby obě strany společně mohly získat majoritu v SOCAR, nebo jiném atraktivním státním podniku, uvádí soudce Babcock. Lewis však zároveň zastupoval svou vlastní investiční firmu Pharos Capital Management. Omega si okamžitě nechala zjistit všechny dostupné informace jak o Koženém, tak o ázerbájdžánské investici. „V průběhu šetření Omega narazila na nedokázaná obvinění z nekalých praktik při předchozích obchodech v České republice a chtěla se pojistit, že se Kožený nebude moci něčeho podobného dopustit v Ázerbájdžánu, píše Babcock na desáté straně svého nálezu. Zmíněná zpráva objednaná společností Omega mimo jiné tvrdila, že Kožený podle svých „kritiků měl „vydělat na účet akcionářů tím, že „jim účtoval vysoké poplatky a náklady , ovšem „nikdy nebyl z ničeho obviněn… a je nutné dodat, že jeho investice se zatím vždy vrátily . Rešerše dále obsahovala hodnocení, podle kterého je Kožený „inteligentní vizionář . Navíc osoby, které o Koženém s autory zprávy hovořily, nevyloučily, že by se s českým finančníkem pustily do dalšího obchodu. Omega i Lewis osobně ovšem cítili, že potřebují od Koženého závazek slušného obchodu. Nechtěli se totiž dostat do situace, kdy by jim Kožený prodával vouchery a opce, které nakoupil předem. „Omega a Lewis si vyžádali a dostali od Koženého ujištění, že když se Omega zúčastní ázerbáj–džánské investice, Kožený a jeho společnosti nakoupí pro Omegu vouchery a opce za nejlepší dostupnou cenu bez jakékoli přirážky nebo provize. Kožený zároveň Omegu ujistil, že žádné z voucherů nebo opcí prodaných společnosti Omega nebudou pocházet z majetku Koženého, Minaretu ani Oily Rock, jejich dcer nebo klientů, konstatuje soudce Lewis Babcock. Brysonova zpráva. Lewis Koženému uvěřil, a tak 24. března 1998 podepsaly obě strany smlouvu o smlouvě budoucí. Ta obsahuje i pasáž o nejnižší dostupné ceně voucherů a opcí nakupovaných Minaretem a Oily Rock pro fondy Omega Advisors. Nákupní cena „…v žádném případě nesmí překročit cenu, kterou za vouchery zaplatila Oily Rock pro své vlastní potřeby či potřeby svých dceřiných společností či jiných klientů při podobné transakci , stojí doslova ve smlouvě. V další pasáži písemné dohody se praví: „Oily Rock společnosti Omega Baku nebude účtovat žádné přirážky nebo provize související s nákupem voucherů pro Omega Baku… Žádný z voucherů koupených společností Oily Rock pro potřeby Omega Baku nebude pocházet z majetku Oily Rock nebo jeho dceřiných společností či jiných klientů. V této dohodě byl termín voucher společným výrazem pro voucher i opci. Jako další ujištění, že je vše v pořádku, dostali zástupci Omega Advisors kopii dopisu od účetní firmy Grant Thornton z Curychu, která vypracovala audit počtu voucherů a opcí v držení společnosti Oily Rock. Audit byl vypracován pro společnost Harvard Capital Management se sídlem v Layfor Cay, kterou také vlastní Kožený. Později však zástupci žalobce od bývalého zaměstnance Minaret Group Dmitrije Vjačeslavoviče Podgorného zjistili, že obsahoval mylné informace o počtu opcí v držení Oily Rock i o ceně, za niž společnost tyto papíry nakoupila. Konzultant účetní společnosti Grant Thornton Ian Bryson odcestoval do Baku v březnu 1998, aby zkontroloval počet voucherů a opcí v držení Oily Rock a Minaretu. Výsledkem jeho práce byla tabulka, kterou obsahuje dokument datovaný 13. březen 1998. „Brysonova zpráva říká, že společnost Oily Rock prostřednictvím čtyřiceti pěti krycích společností nakoupila od SPC celkem 15 727 000 opcí při průměrné ceně nižší než čtyřicet centů za kus, což znamená, že 10 156 000 opcí bylo navíc, protože pro ně nebyly k dispozici vouchery. Navzdory Brysonově zprávě obsahuje dopis od Grant Thornton tvrzení, že Oily Rock má k dispozici jen tři sta tisíc extra opcí, když jich ve skutečnosti bylo něco mezi osmi miliony až deseti miliony kusů, uvádí soudce Babcock. Podle dalších dokumentů získaných žalobci dokonce Kožený účetní společnost zaúkoloval, aby zajistila, „že se nikdo nedozví skutečné údaje . Malá přirážka. Smlouva o společné investici mezi Omega Advisors, Minaretem a Oily Rock byla podepsána 30. dubna 1998. Obsahovala přitom v zásadě stejné záruky jako smlouva o smlouvě budoucí. Odvolávala se také na audit provedený společností Grant Thornton. Už koncem března 1998 se Clayton Lewis začal obracet na další potenciální investory. Mezi nimi figurovala i National Union, která také jako záruku získala dopis od Grant Thornton. Také National Union nakonec investovala do podniku patnáct milionů dolarů. Mohly tak začít nákupy, které ve skutečnosti už dávno proběhly. Do 23. července 1998 nakoupila Omega Advisors a další přidružení investoři 669 131 voucherových knížek (obsahovala čtyři kupony) za cenu 59 504 471 dolarů. Za 2 676 557 opcí zaplatili dalších 66 913 925 dolarů. Peníze na tyto transakce poslala Omega na švýcarská konta spravovaná Minaretem a jeho švýcarskou právní firmou von Meiss Blum & Partners. National Union si pořídila prostřednictvím Minaretu 81 957 voucherových knížek a 328 tisíc opcí. Za vouchery si Minaret naúčtoval 6 804 280 dolarů, tedy zhruba 85 dolarů za knížku. Jedna opce přišla National Union na 25 dolarů, celkem za ně společnost zaplatila 8,2 milionu dolarů. „Místo aby opce nakoupil od SPC, nařídil Kožený Minaretu, aby prodal žalobcům papíry, které získaly krycí firmy při průměrné ceně čtyřicet centů za kus. Žalobci přitom Minaretu zaplatili zhruba 25 dolarů za kus. Kožený tak prodával s přirážkou 24,60 dolaru na opci, říká soudce Babcock na dvacáté straně svého dokumentu. Tělocvična pro Luďku. Takto získané peníze Kožený přesunul na jím kontrolované účty na různých místech světa. Soudce Babcock obdržel dokumenty, z nichž vyplývá, že ze švýcarských kont Minaretu putovaly peníze na účty firem, které prováděly drahé práce na Koženého domu v Aspenu. Kožený nechal postavit novou tělocvičnu pro svou manželku Luďku a další pokoje pro ženu, kterou popsal jako svou „dámskou společnost . Dělníci v Aspenu také vybudovali tajnou skrýš pod domem a další ve skříni. Koženého právní zástupci Jacqueline Millerová a Frank Chopin z právní kanceláře Chopin Miller & Yudenfround se sídlem v Palm Beach na Floridě se nechtějí k uvedené záležitosti vyjadřovat. Jejich stanovisko se týdeníku EURO ani přes opakované snahy nepodařilo získat, před časem s podobnou žádostí neuspěl ani americký list The New York Times. Že není něco v pořádku, začali Koženého partneři tušit už v srpnu 1998. Tehdy ve svém Denním monitoru vydal Minaret zprávu, podle které celkové zisky SPC z prodeje opcí byly o poznání nižší než částka, kterou za nákup opcí vydala Omega. Její zástupci se proto obrátili na Toma Farrella, jednoho z ředitelů Minaret Group v Baku, aby jim záležitost vysvětlil. Farrell odpověděl, že částka se vztahuje jen na opce použité v privatizačních aukcích. To však investory neuspokojilo. V říjnu proto Omega vyslala do Baku svého analytika. Tam získal zprávu o ázerbájdžánské privatizaci, již vypracovala Evropská unie. Podle ní z celkového počtu 18 375 485 opcí vydaných SPC do srpna 1998 jich jen 45 474 bylo prodaných v ceně 25 dolarů za kus. Přitom jen Omega nakoupila za tuto cenu asi 2,7 milionu opcí. V listopadu si Omega nechala konečně přeložit, co má na svých opcích vlastně napsáno. Papíry obsahovaly mimo jiné informaci o tom, že byly vydány v září a říjnu 1997. Na základě všech uvedených skutečností došel soudce Lewis Babcock k závěru, že je nutné zmrazit Koženému majetek. &nbsp
Stále na Bahamách. V rozhovoru pro MF Dnes z letošního 21. června Kožený o tom, že by své investiční partnery podvedl, vůbec nehovoří. Namísto toho prohlásil, že zažaluje Leona Coopermana, šéfa Omega Advisors. „Cooperman se velmi podílel na investování v Ázerbájdžánu. Ostatní investory, jako je například AIG, tam také nalákal. Jeho postup proti nám lze klasifikovat jako maření obchodu a špinění dobrého jména. Těch věcí tam budou v podstatě desítky. A Coopermanovy miliardové majetky budou dobrou zárukou. Dál samozřejmě podáme žaloby na ty hráče, kteří proti nám vystupují, uvedl Viktor Kožený sebevědomě v telefonickém rozhovoru z Baham, které by nyní rád opustil. Musel sice prodat velký dům s bazénem o velikosti malého jezera, ale ani teď se mu nežije špatně. „Viktorův nový dům je sice mnohem skromnější než obrovská vila na pobřeží, kterou vlastnil dříve, ale je docela hezký a stále na exkluzivním pozemku uzavřené komunity v Layford Cay. Viktor mi v této souvislosti řekl, že co se týče bydlení v Nassau, rozhodl se trochu uskromnit, popsal týdeníku EURO Koženého nové bydlení Peter Elkind, autor březnové reportáže pro časopis Fortune.