Jaroslavu Hromasovi geologie a jeskyně učarovaly, už když navštěvoval šestou třídu. Dnes stojí v čele organizace, která spravuje čtrnáct zpřístupněných jeskyní na území Česka, a říká: „Jeskyňářem může být každý. Stačí jen nemít pro strach uděláno. A pak troška fyzičky. Je potřebná, hlavně když lezete nějaké ty vertikály.“
Kromě toho, že jsem ředitelem Správy jeskyní České republiky, mám funkci s trochu legračním názvem – jsem závodní. Vychází to z toho, že se na nás vztahuje dozor Státní báňské správy. Každý důl, kamenolom má závodního, což platí i pro jeskyně. A jako závodní musím dvakrát do roka prohlédnout každou zpřístupněnou jeskyni u nás, kterých je čtrnáct, a sepsat o tom protokol. Takže tady je odpověď, navštívil jsem všechny.
E15: Kterou jeskyni jste naposledy navštívil?
E15: Proč je zpřístupněných jeskyň u nás jen čtrnáct?
To je dáno historicky. Lidé jeskyně navštěvovali od středověku, zájem o ně pak stoupl zejména v období romantismu v první polovině 19. století. Roku 1868 byla pro veřejnost zpřístupněna první jeskyně – Chýnovská u Tábora. Pravý boom nastal po roce 1909 a 1910, kdy profesor Absolon objevil a zpřístupnil Punkevní jeskyně. Hned poté byly otevřeny Kateřinská jeskyně a Sloupsko-šošůvské jeskyně. Ve třicátých letech minulého století pak Balcarka. Pokračování na str. 18 Dokončení ze str. 17 Další větší vlna nastala v padesátých letech, kdy se nově zpřístupňovaly Koněpruské jeskyně a Na Pomezí a nové prostory Mladečských i Javoříčských. Pak ale začalo období pečlivějšího rozvažování.
E15: Proč?
Každé zpřístupnění jeskyně znamená velkou hrozbu, že bude poškozena stavebními zásahy, návštěvami turistů. Jeskyně byly v minulosti zpřístupňovány chaoticky. Byly propojovány nejrůznějšími tunely, chodbami, vchody, objevily se tam nežádoucí průvany, v jeskyních začala vysychat voda, nastávala destrukce. Proto se další zpřístupňování zbrzdilo.
Stav a proměny krajiny v dávné minulosti už dokážeme číst i ze samotných jeskynních usazenin a krápníkových útvarů. To je úžasné
E15: Přednost dostala jejich ochrana?
Je to tak. V sedmdesátých letech třeba byla objevena v Moravském krasu Amatérská jeskyně, náš nejdelší jeskynní systém. Byly velké snahy z mnoha stran ji zpřístupnit, protože tam jsou rozměrné prostory, nádherná krápníková výzdoba. Ale podařilo se říci stop. Tehdy těch otevřených jeskyní pro veřejnost bylo dvanáct. Později už přibyly jen dvě – jeskyně Na Turoldu u Mikulova a jeskyně Výpustek. Ta je v Moravském krasu. Ve správě ji měla armáda, pod zemí tam ukrývala své objekty a v devadesátých letech ji opustila.
E15: Takže to je konec? Nebude se otvírat žádná další?
Neuvažujeme o tom. Máme pořád dost starostí s těmi stávajícími. Až do převratu je spravovaly okresní národní výbory a některé obce a my jsme je převzali v dost otřesném stavu.
E15: Otřesný stav, co si pod tím lze představit?
Mnohé byly zarostlé lampenflórou – zelenými porosty poblíž zdrojů světla – řasami, mechy, kapradinami, všude byla spousta špíny, rezavá zábradlí. Často byly polité barvami, válely se v nich hromady odpadu, staré kabely. Když tam v minulosti někdo vyměňoval žárovky, klidně odhodil staré do kouta. S jeskyněmi se zacházelo hrozně. Po průzkumných a zpřístupňovacích pracích se málokdy rubanina z výkopů vyvážela ven. Končila v bočních chodbách, v postranních prostorech. Až když se všechny jeskyně dostaly delimitačním zákonem do rezortu životního prostředí, vše se změnilo. Začaly také plynout finance z různých ochranářských a ekologických programů. A my jsme se mohli zaměřit na důkladnou očistu.
E15: V jakém stavu jsou jeskyně dnes?
Z největší části je vše hotové. Ze všech jeskyní jsme lampenflóru, plísně a všechna ta svinstva dostali ven. Někde ale bylo narušení takového rozsahu, že nám nezbylo než se pustit do celkové rekonstrukce. Třeba v Mladči. Tam byla jeskyně nesmyslně vybetonovaná od stěny ke stěně. Když upravujete takovou jeskyni, musíte si spočítat, kolik lidí tam budete provádět. Co ta jeskyně „unese“. Třeba chodníčky pro dva lidi vedle sebe. Plošinky, kde se turisté mohou zastavit. Kde může stát 25 nebo maximálně 30 lidí. Osvětlení, které se rozsvěcí po etapách. Postupně teď také začínáme instalovat ledkové osvětlení, to má jinou vlnovou délku a omezuje rozvoj lampenflóry, o úspoře energie ani nemluvě.
E15: A co vodní toky v podzemí, jak ty jsou na tom?
Mnohem lépe, souvisí to i s tím, jak se lidé chovají na povrchu. Už nezakládají divoké skládky a zemědělci naštěstí asi nemají tolik peněz na chemikálie. Musím říci, že jeskyně mají obrovský vodohospodářský význam. V krasovém území, ve vápencích, převažuje podzemní systém odvodňování. Toky na povrchu jsou zde vzácné, voda se propadá do jeskyní. A ty podzemní říčky zde nahrazují toky, které v normální krajině tečou na povrchu. Je to území vodohospodářsky využitelné. Vždy někde na okraji krasového území, kde končí vápence, voda opět vytéká na povrch. Vývěry jsou zpravidla soustředěné a značně vydatné. Mnoho jich je dnes podchyceno pro vodovody měst a vesnic. Voda v krasu je však proti běžné spodní vodě strašně zranitelná. Je to způsobeno velice rychlou cestou vody do podzemí a v jeskyních prakticky neexistuje filtrace, jen takové přirozené čištění z čeření vody. Chybí například filtrace přes písek, jako má třeba voda z Káraného.
E15: Jaký je o zpřístupněné jeskyně zájem? Které jsou nejnavštěvovanější?
Zájem o jeskyně je rozdílný. Největší je samozřejmě o Punkevní jeskyně s propastí Macocha a plavbou na podzemní Punkvě. Ročně je navštíví přes 200 tisíc návštěvníků, všechny jeskyně pak v průměru okolo 700 tisíc.
E15: To tedy nemáte problémy s financováním údržby jeskyň.
Není to tak, průměr dospělého vstupného dělá 107 korun. Jsme příspěvková organizace, takže náklady provozu hradíme z největší části z příjmů. K tomu dostáváme investiční prostředky od zřizovatele a některé aktivity můžeme krýt z různých programů. Do programů EU se nám podařilo vstoupit až přede dvěma roky. Náklady na provoz a údržbu zařízení v jeskyních nejsou malé a ne všechny jeskyně jsou navštěvované tak jako Punkevní. Některé jsou provozně ztrátové, ale starat se o ně musíme. Jsou to naše národní přírodní památky.
E15: A které jsou ty méně navštěvované?
To jsou jeskyně „na periferii“ – Na Pomezí, Na Špičáku, v Jeseníkách, tam ale poslední dobou dost začínají jezdit Poláci.
E15: Která je vaše nejoblíbenější?
Za nejkrásnější považuji Javoříčské jeskyně. Jsou tam dva obrovské dómy a chodby doslova přeplněné krápníkovou výzdobou. Je tam k vidění nejširší spektrum krápníkových tvarů.
E15: Jeskyně se nacházejí hlavně v Českém a Moravském krasu. Jak se liší?
Český kras a Moravský kras jsou plošně shodné. Lépe je na tom ale Moravský kras. Je to dáno typem vápenců, jejich čistotou, mocností. V Českém krasu jsou vápence prostoupeny různými břidlicemi, vulkanickými horninami. Geologická stavba zde nebyla tak ideální pro vznik jeskyní jako v krasu Moravském. Vedle toho je pak po republice mnoho menších vápencových ostrovů a ostrůvků, v nich jsou také jeskyně. Největší a nejdelší jeskynní systémy vznikly v Moravském krasu, větší, ale nikoli souvislé jeskynní systémy se nacházejí v Českém krasu. V těch ostatních vápencových ostrůvcích už jsou jeskyně až na výjimky menší.
E15: Existují u nás ještě nějaká bílá místa?
Jistě. Zmínil jsem, že v Moravském krasu je nejdelší jeskynní systém, nazývá se Amatérské jeskyně. To je dohromady tak pětatřicet kilometrů chodeb. Ale jsou tam také ještě neznámé systémy. O nich víme jen to, že se tam zanořuje voda a třeba po osmi deseti kilometrech opět vytéká. Je to probarvené, ale jeskyňářům se nedaří do toho někudy dostat. Víme jen, že tam voda protéká neznámými jeskyněmi. V Moravském krasu tak čeká na objevení hned několik souvislejších jeskynních systémů. Není to dnes tak, že by někdo šel po krajině a našel jeskyni. To už neexistuje.
E15: Jak se taková jeskyně hledá?
Kdo chce objevit jeskyni, musí pracovat s určitými indiciemi a pak na vytipovaném místě třeba kopat. Tím se zabývají jeskyňáři z České speleologické společnosti po celé republice.
E15: Daří se jim?
Daří, v Moravském krasu mají pár nových objevů, v Jeseníkách i v Českém krasu také. Nedávno našli menší jeskynní systém hned vedle jeskyní Na Pomezí. Je to štěstí samozřejmě. Mezi jeskyňáři jsou lidé, kteří celý život kopou a nic nenajdou, a pak jsou druzí, kteří mají neuvěřitelný čich. Patří k nim třeba Radko Tásler, který vedl expedici albeřických jeskyňářů na Novém Zélandu, kde objevili největší aragonitovou jeskyni. Dóm byl dlouhý 800 metrů, široký 100 metrů a vysoký 20 metrů.
E15: Kolik je v Česku jeskyňářů?
Organizovaných v České speleologické společnosti jich je kolem tisícovky. Je tam ale mnoho neaktivních. Lidí, kteří nekopou, nelezou do jeskyní. Aktivních bude tak asi polovina.
E15: Proč vlastně některé lidi jeskyně tak přitahují? Je tam tma, vlhko, nevlídno…
Rozdělil bych je na dvě skupiny. Na jedné straně jsou sportovci, na straně druhé pak ti, kteří v jeskyních bádají a chtějí objevovat. To bývají profíci v nějakém oboru, třeba geografii, geologii, poslední dobou se o jeskyně zajímá i hodně biologů, studují tam podzemní život. Třeba o obratlovcích toho víme dost, ti byli v jeskyních vždy vidět. Ať už jde o netopýry nebo na Balkáně o macaráty či v Karibiku o slepé ryby. V poslední době však máme stále více dokladů také o bezobratlých, kteří v jeskyních žijí.
E15: Co všechno odborníci v jeskyních vyčtou?
To, co se dělo na povrchu krajiny před mnoha desítkami tisíc až milionů let. Třeba podle pylových zrn se dá zjistit, co rostlo na povrchu. Hodně se dá vyčíst z ulit šneků. Jiní šneci žijí ve stínu lesa, jiní v lese, ve stepi, na skalách. Nebo z kostí, z našich jeskyní máme kosti šavlozubého tygra, mamuta, srstnatého nosorožce, medvěda a tak dále. Stav a proměny krajiny v dávné minulosti už dokážeme číst i ze samotných jeskynních usazenin a krápníkových útvarů. To je úžasné.
E15: A o nás, o lidech?
V mnoha jeskyních jsou doklady o životě našich předků. Ze tří z nich máme dokonce kosti neandertálců a v Mladečských jeskyních byly nalezeny kosterní zbytky nejstarších moderních lidí, takzvaných kromaňonců. Datováním bylo prokázáno, že žili zhruba před 31 tisíci lety. To je jedno z nejstarších a nejsevernějších sídlišť kromaňonců v Evropě. Mimořádně cenné jsou však i doklady o využívání jeskyní ve středověku. O tom svědčí například množství kreseb a nápisů na stěnách jeskyně Na Špičáku. S tím, co o jeskyních víme a co se v jeskyních již vybádalo o naší dávné minulosti, se snažíme seznamovat i naše návštěvníky ve zpřístupněných jeskyních. Proto v jejich areálech nebo i přímo v podzemí postupně vytváříme naučné expozice.
Čtěte také:
