V Kvirinálském paláci, oficiálním sídle italských prezidentů, si už balil bedny a chystal se strávit zbytek života s pravnoučaty. Nakonec musí Giorgio Napolitano jako první italský prezident zůstat a přenést Itálii přes krizi, kterou nedokážou pohnout o generaci mladší politici.
„Je to, jako by konkláve zvolilo opět Ratzingera,“ vystihl pocit Italů ze znovuzvolení sedmaosmdesátiletého Giorgia Napolitana prezidentem komentátor listu Il Giornale Fabrizio Rondolino. Stejně jako po odchodu papeže Benedikta XVI. nebylo myslitelné, aby se tento muž znovu navrátil na Petrův stolec, ani Napolitana až do víkendu ve snu nenapadlo, že by zůstal v Kvirinálském paláci po vypršení svého mandátu v květnu.
„Nepřesvědčí mě, abych zůstal,“ tvrdil rezolutně ještě před týdnem pro list La Stampa, protože by to „hraničilo se směšností“: „Co nyní potřebujeme, je odvaha si vybrat, hledět dopředu, ne se otáčet zpět.“ V Berlíně na své – jak se domníval poslední – zahraniční prezidentské návštěvě jasně řekl, že není možné, aby férově sliboval, že dokáže být hlavou státu do 95 let.
Po fiasku, které během pěti pokusů prezidentské volby předvedly politické strany, se nakonec v sobotu opět uvolil kandidovat. Hlavním poraženým je bezpochyby šéf hlavní levicové strany Pier Luigi Bersani, jemuž volební aritmetika dávala nejlepší šance. Přesto však jeho kandidáti Frank Marini a Romano Prodi vyhořeli. Nakonec spolu s ostatními lídry uprosil Napolitana, aby řekl: „Jsem k dispozici.“
Jeho sobotní zvolení v šestém kole 738 hlasy bylo hladké. O to větší vřava však panovala před poslaneckou sněmovnou na Piazza Montecitorio, kde antisystémová strana Pětihvězdičkové hnutí komika Beppeho Grilla rozpoutala masovou demonstraci proti „puči“ velkých stran. Jejich kandidát Stefano Rodota totiž zůstal s 217 hlasy poražen.
V roce 2006 se stal Napolitano prvním politikem s komunistickou minulostí, který byl zvolen hlavou státu. Teď se stal prvním prezidentem, kterého si poslanci vybrali do této funkce podruhé. A navíc: v červnu mu bude 88 let, takže je nejstarším nastupujícím italským prezidentem.
Stalin umírá. Napolitano nastupuje
Život Giorgia Napolitana je nepřetržitou sérií paradoxů. Svědčí o tom i jeho přezdívka král Jiří. Vybranými způsoby, umírněností a dobrými vztahy s Vatikánem totiž připomíná spíše královského aristokrata než republikánskou hlavu státu s militantní komunistickou minulostí. Už jeho válečná studia v Neapoli jsou výmluvná. Přestože náležel k tamní Univerzitní fašistické mládeži, našel v lůně této organizace své pozdější spolubojovníky proti fašismu. Přerušil studia práv a raději se věnoval šíření spisů Karla Marxe. Díky své výtečné angličtině se stal i tlumočníkem Spojenců, když osvobozovali poloostrov.
Po válce dokončil práva, což si jeho liberální otec, taktéž právník, přál. Ale také vstoupil do Komunistické strany Itálie, což si jeho otec rozhodně nepřál. Stalin tak rozvrátil mimo jiné i jednu neapolskou rodinu.
Napolitano je v nejvyšší italské politice už neuvěřitelných šedesát let. Poprvé byl zvolen rudým poslancem v 28 letech v roce 1953, tedy v roce úmrtí Stalina či Gottwalda. Od roku 1956 zasedal i v ústředním výboru nejsilnější komunistické strany na Západě. A rozhodně se zprvu neprojevoval jako reformista.
Vrcholnou absurditou pak byl jeho postoj k Maďarsku. V roce 1956 se postavil za sovětskou invazi do Maďarska, přestože pro velkou část jeho soudruhů to byl definitivní rozchod se sovětským komunismem. O padesát let později – již jako prezident – vzdal při oficiální návštěvě Budapešti hold tamní revoluci a položil věnec na rakev komunistického renegáta Imreho Nagye. Tedy na hrob muže, proti kterému Sověti dle třicátníka Napolitana zcela správně zakročili.
Kissingerův „nejmilejší komunista“
Napolitano se postupně od komunistického dogmatismu propracovával k takzvanému eurokomunismu, tedy svébytné socialistické doktríně, která nechtěla bořit demokracii. V sedmdesátých letech se stal zahraničním expertem strany a jako první italský komunista dostal americké vízum a s úspěchem několikrát přednášel v USA. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger o něm řekl, že je jeho „nejmilejší komunista“.
Napolitanovo proevropské a proatlantické směřování se stalo trnem v oku dogmatickým spolustraníkům, podle kterých Napolitano zjevně kormidloval revoluční předvoj do stojatých vod sociální demokracie. Přesto až do rozpuštění komunistické strany zůstával Napolitano s partají.
Jakmile strana v roce 1991 padla jako historický relikt, Napolitano si hned zjednal respekt v nové spojené levici. Nejprve se stal v roce 1992 šéfem poslanců, pak se jako první exkomunista v roce 1996 ujal ministerstva vnitra. V roce 1999 zamířil do Evropského parlamentu a v roce 2005 dostal titul doživotního senátora. Pro osmdesátiletého komunistu to měl být konec kariéry. Ale nebyl.
Zachránce italských politiků
V roce 2006 naskočil do prezidentské volby podobně jako nyní – nikoli jako favorit, ale jako východisko z nouze. Tehdy těžká váha levice expremiér Massimo D’Alema nezvládl přesvědčit pravicový tábor. Napolitano to měl snazší. Jako jeden z mála levicových politiků dokázal při prvním nástupu Silvia Berlusconiho k moci novému vládci italské politiky podat ruku. A Berlusconi ho vždy respektoval. Dne 15. května 2006 se tak stal 11. prezidentem Itálie.
I v prezidentském úřadě si Napolitano potrpěl na paradoxy. V roce 2007 způsobil mírnou diplomatickou roztržku s Chorvatskem, když kritizoval „etnickou čistku“ Italů v poválečné Jugoslávii. Ne že by tato smutná historická kapitola kritiku nezasloužila, ale překvapila zrovna od Napolitana, který jako letitý komunista ke zločinům komunistické vlády jugoslávského vládce Josipa Broze Tita mlčel.
Napolitano si ale získal i u Italů respekt z jiných důvodů. Jako jeden z mála italských politiků nemá za sebou žádné velké skandály, jeho žena Clia Maria důstojně reprezentuje zemi po jeho boku. Exkomunista má respekt i u katolické církve. Jako jeden z mála italských politiků věděl například o zamýšlené rezignaci Benedikta XVI.
Další body u veřejnosti mu přineslo řešení politických krizí. Když v roce 2008 padl kabinet Romana Prodiho, bez velkých průtahů nechal Silvia Berlusconiho vyhrát v předčasných volbách. V roce 2011 zase elegantně umožnil převedení moci od Berlusconiho k technokratickému premiéru Mariovi Montimu.
Nyní má politiky vytáhnout z bryndy potřetí. Jeho znovuzvolením se posílil Napolitanův koncept, který představil už minulý měsíc. Vybraní experti na politiku a ekonomiku by měli navrhnout ústavní změny a program ekonomických reforem, pod který by se pak hlavní strany podepsaly. Jakmile Napolitano splní tento úkol, je pravděpodobné, že ještě vyčká schválení zásadních reforem a potom odstoupí. A bude doufat, že nebude muset být znovu zvolen.
Giorgo Napolitano
» narodil se 29. června 1923 do rodiny neapolského liberálního právníka
» během války byl činný v podzemní antifašistické skupině
» po válce dostudoval práva na neapolské univerzitě
» hned v roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Itálie a byl jí věrný až do jejího rozpadu v roce 1991; podporoval například sovětskou invazi do Maďarska v roce 1956
» později zaujal reformní pozice
» v devadesátých letech získal za levicovou koalici posty šéfa poslanecké sněmovny, ministra vnitra a nakonec europoslance
» v roce 2005 se stal doživotním senátorem
» o rok později byl jako první exkomunista zvolen italským prezidentem
» se ženou Cliou má dva syny
» od mládí se věnuje divadlu a poezii
Čtěte také:
Italským prezidentem zůstane bezmála devadesátiletý Napolitano
Itálie marně hledá prezidenta, ve čtvrtém kole má šanci expremiér Prodi
Italská levice se přela o prezidenta
