Světové ekonomice by padající ceny ropy mohly přidat půl procenta růstu – ale rizika jsou veliká
Ještě na konci září se v Mezinárodním měnovém fondu (MMF) obávali, co se stane, když postup ozbrojené skupiny Islámský stát (IS) v Iráku způsobí prudký nárůst cen ropy. Během týdne vydali varování, že kdyby IS významně postoupil v „ropném“ Kurdistánu, následovalo by plus minus dvacetiprocentní zdražení ropy a následné zpomalení světové ekonomiky, jejíž výkon by poklesl zhruba o procento.
Ke konci listopadu už působí taková řeč jako z jiné planety. Islámský stát v Iráku stále postupuje (ačkoli ne v Kurdistánu); ostatní velcí producenti mají svých problémů také až nad hlavu. Rusové kvůli Ukrajině a následným sankcím; Sýrie, Nigérie a Libye trpí různými variacemi na téma občanské války; Brazílie a Venezuela tak tak krotí chudinské nepokoje a mexická vláda neustále trne, jestli má pod kontrolou aspoň tři čtvrtiny země. Za normálních okolností by to mělo znamenat zdražování ropy, jak to předvídal MMF.
Jenže normální okolnosti jsou tytam: cena britské surové ropy Brent, jejíž cena je vodítkem pro celosvětové ceny, zamířila prudce dolů. Od červencového letošního vrcholu 115 dolarů za barel ztratila do půli listopadu přibližně 30 procent (minulé úterý, kdy tento text vznikal, klesla pod 77 dolarů). Nabízejí se dvě logické otázky: zaprvé proč to tak je; zadruhé komu se to hodí, a komu ne.
Břidlicový šok Odpověď na první otázku přinese pohled na tři největší hráče na trhu, to jest na Čínu, Spojené státy a Saúdskou Arábii. V první řadě čínská ekonomika poměrně prudce zpomaluje; tempo tohoto zpomalení přesně neznáme, ale každopádně to znamená, že její energetický hlad ztratil na intenzitě, a přinesl tak uvolnění na straně globální poptávky po ropě.
Kromě toho růst ropné produkce ve Spojených státech v posledních dvanácti měsících přesáhl devět procent ročně díky těžbě z břidlicových nalezišť. Spojené státy se tak staly znovu největším světovým producentem ropy (v předcházejících letech je předstihly Saúdská Arábie i Rusko). Ačkoli Američané nesmějí surovou ropu vyvážet, smějí vyvážet ropné výrobky – a vesele tak činí (viz mapa). Časopis The Economist dokonce popsal masivní nárůst americké produkce jako „šok ze strany nabídky“.
A konečně Saúdská Arábie coby nejmocnější člen exportérského kartelu OPEC dala najevo, že nehodlá přistoupit k jinak běžnému kroku, jímž je omezení produkce. Naopak: ve světle klesajících cen začala slevovat z již uzavřených kontraktů s americkými odběrateli.
Saúdská zdrženlivost má podle různých analýz různé důvody. Jedním z nich, jejž zmiňuje list Financial Times, je nedůvěra v dohodu s ostatními členy skupiny OPEC o snížení produkce a z ní plynoucí neochota k ropnému ekvivalentu jednostranného odzbrojení. Saúdská vysoká hra Druhý možný motiv, o němž mluví list International Business Times (IBT), je snaha vyšachovat ze hry nové americké konkurenty.
Těžba z tamní břidlice je finančně náročná a vyplatí se až zhruba od 95 až 100 dolarů za barel. Kromě toho vyžaduje – na rozdíl od konvenční těžby – průběžné vysoké investice, aby mohla ekonomicky pokračovat. V půli listopadu tak třetina nových amerických producentů podle publikace The Business Insider pracovala se ztrátou. Jak dlouho budou tyto firmy moci takto pokračovat, nikdo přesně neví – ale Rijád má podle IBT slušný finanční polštář z doby, kdy se cena držela nad 100 dolary za barel, a doufá, že vydrží déle než Američané. A pokud nízké ceny mezitím zároveň poškodí Írán, jeho nejvážnějšího geopolitického konkurenta – inu, tím lépe.
To přivádí řeč k druhé otázce z úvodu textu: co náhle snížená cena ropy dělá s jednotlivými zeměmi? Mezi ty, které si mohou gratulovat, patří především čistí importéři, jako jsou Indie nebo Čína, a země, které vydatně subvencují domácí spotřebu ropných produktů, zejména pohonných hmot (viz mapa). Je samozřejmě otázka, jestli onoho mohutného fiskálního stimulu využijí ke snížení či úplnému zrušení subvencí, jak činí například Čína, nebo k hašení jiných problémů – k tomu má sklon Írán. Evropané a Američané to mají složitější, ačkoli také více ropy spotřebují, než kolik jí vyprodukují. Rovnice MMF, podle níž desetidolarový pokles cen ropy rovná se zhruba 0,2 procenta nárůstu HDP, neplatí paušálně. Evropu děsí hrozba deflace a cena ropy se promítá do ceny prakticky všeho ostatního.
„Z více než osmdesáti procent stojí za poklesem inflace od roku 2011 do roku 2014 stagnující ceny ropy,“ citoval například britský list The Guardian šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho – a to jeho výrok pochází z května, z doby daleko před zářijovým počátkem současného strmého pádu.
Od Washingtonu po Caracas…
Specifický problém mají Američané. Na jedné straně zlevnění pohonných hmot o 15 procent přineslo jejich hospodářství „stimul, jaký by žádná administrativa nemohla zařídit“, řečeno s Michaelem Lynchem, prezidentem konzultační firmy Strategic Energy and Economic Research. Na straně druhé uvádí americký Manhattan Institute, že „nebýt 300 až 400 miliard dolarů, jež přinesla za posledních dvanáct měsíců zvýšená produkce ropy a plynu, americký ekonomický růst by dnes byl stále negativní“, jak citoval prohlášení server Barron’s. „V tuto chvíli je škoda způsobená nízkými cenami ropy pro energetické producenty větší než užitek, který nízké ceny přinášejí spotřebitelům,“ dodává Manhattan Institute. To samozřejmě bolí zejména ve chvíli, kdy jste sami ropná firma a financujete noblesní think tank typu Manhattan Institute (jak činí ExxonMobil).
Jestliže se však západní země potýkají s dílčími negativními dopady náhle zlevněné ropy, jejich potíže nejsou ničím proti utrpení, jež zažívají vlády velkých exportérů. Například Teheránu poklesly kvůli západním sankcím příjmy z prodeje ropy oproti roku 2012 o 50 procent – a to je údaj ze září. Druhdy druhý největší producent ropy je dnes až čtvrtý; vláda stále štědře subvencuje benzin a k vyrovnání rozpočtu by potřebovala cenu ropy ne kolem současných 80 dolarů za barel, nýbrž kolem 140 dolarů. Stoupá tak tlak na dohodu se Západem o jaderném programu, což by uvolnilo sankce a umožnilo zemi posílení ropného exportu.
A to v Teheránu alespoň mají plán B, ačkoli se jim do něj za nic nechce. Ve Venezuele nemají nic – téměř doslova. Loňský rozpočtový deficit přesáhl 17 procent HDP, což je horší než Řecko či Španělsko v době nejhorší krize eurozóny. Prezident Nicolás Maduro vyhlašuje, že „zaplatíme všechno, co jsme slíbili“, ale není jasné, odkud na to chce vzít. Podle MMF znamená každý dolar poklesu ropné ceny 700 milionů dolarů roční ztráty oproti plánovaným příjmům. Neschopnost splácet dluhy se podle deníku Wall Street Journal jeví jako stále pravděpodobnější varianta.
… a od Lagosu po Moskvu Jinou obzvlášť tvrdě zasaženou zemí je Nigérie, u níž ropa představuje přes 85 procent veškerých vládních příjmů. Jen v září vláda přišla (kvůli cenám, jež sotva začaly klesat) o 604 milionů dolarů. Ceny kolem 80 dolarů za barel může Lagos vydržet ještě tak čtvrt roku, než přestane mít na výplaty státním zaměstnancům. Co by to znamenalo pro křehoučkou rasovou a náboženskou rovnováhu v zemi, neradno ani domýšlet.
Rusové jsou na tom o kousek lépe, ačkoli ekonomická recese hrozí i jim. Jejich valutové rezervy však čítají kolem 450 miliard dolarů, což Moskvě umožňuje v klidu pokrýt alespoň rok nízkých cen. „Nejsou v takovém průšvihu jako jiní exportéři,“ cituje list IBT analytika Lynche. Co se stane potom, je otázka. Nebo ještě dříve, pokud se vyplní některé prognózy (například společnosti Goldman Sachs), že ropa může poklesnout dokonce na 60 až 65 dolarů za barel. Moskva letos vydala na šest miliard dolarů na podporu slábnoucího rublu a prezident Vladimir Putin slíbil nalít do zaostalého Krymu 18 miliard. The Guardian optimisticky spekuloval, že by nedostatek hotovosti mohl ubrat Putinovi na nově nabytém geopolitickém sebevědomí.
Největší dovozci ropy a ropných produktů
(v barelech za den, 2013)
1. USA 10 270 000
2. Čína 5 080 000
3. Japonsko 4 394 000
4. Indie 3 060 000
5. Německo 2 671 000
6. Nizozemsko 2 577 000
7. Jižní Korea 2 500 000
8. Francie 2 220 000
9. Singapur 2 052 000
10. Itálie 1 800 000
11. Španělsko 1 584 000
12. Velká Británie 1 450 000
13. Kanada 1 088 000
14. Belgie 1 007 000
15. Tchaj-wan 876 300
16. Thajsko 807 100
17. Indonésie 767 400
18. Austrálie 731 400
19. Turecko 581 000
20. Švédsko 546 500
21. Polsko 531 300
22. JAR 521 400
23. Řecko 496 600
24. Mexiko 496 000
25. Bělorusko 471 400
Největší vývozci ropy a ropných produktů
(v barelech za den, 2013)
1. Saúdská Arábie 7 635 000
2. Rusko 5 010 000
3. Írán 2 523 000
4. SAE 2 395 000
5. Norsko 2 184 000
6. Irák 2 170 000
7. Kuvajt 2 127 000
8. Nigérie 2 102 000
9. Kanada 1 929 000
10. USA 1 920 000
11. Nizozemsko 1 871 000
12. Venezuela 1 871 000
13. Angola 1 851 000
14. Alžírsko 1 694 000
15. Libye 1 580 000
16. Mexiko 1 511 000
17. Kazachstán 1 390 000
18. Singapur 1 374 000
19. Velká Británie 1 311 000
20. Jižní Korea 1 100 000
21. Katar 1 038 000
22. Indie 825 600
23. Brazílie 801 200
24. Ázerbájdžán 651 700
25. Malajsie 644 900
Americké ropné firmy: levná ropa nadělá v ekonomice Spojených států více škody než užitku. Venezuelský rozpočtový deficit už loni přesáhl 17 procent HDP, což je více, než mělo Řecko za krize eurozóny.
Zdroj: CIA World Factbook, 2013
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
