Na veřejné zakázky si posvítíme z Evropy
Nedávno mi jeden podnikatel s úžasem vyprávěl, že získal zakázku od obce bez úplatku. Hrozné je, že většina firem s úplatky jaksi automaticky počítá, i tak se jim totiž veřejné zakázky vyplatí. Jistota, že dostanou zaplacenu domluvenou částku, jim za všimné stojí. I když naivně nevěřím, že připravovaná novela zákona o veřejných zakázkách korupci z této oblasti naprosto vystrnadí, přesto vítám každý krok k větší transparentnosti při zadávání kontraktů od obcí, měst a krajů. Zde to slibuje náměstek ministra pro místní rozvoj s tím, že novelu zákona o veřejných zakázkách připravujeme vlastně z podnětu Rady Evropského parlamentu. Bourá tak už pomalu vžité přesvědčení, že z Unie přicházejí do Česka jenom problémy.
Pochybná morálka
Občanský zákoník myslí na děti jako na neopomenutelné dědice. Pokud to nejsou zločinci nebo se k rodičům nechovají jako stoprocentně bezcitné stvůry, mají právo dědit. Rodičové mohou buď obkličkovat zákon, nebo se s tím smířit. Přímá cesta k „opomenutí“ vlastních dětí v závěti nevede. Otázka je, proč. Právo by se mělo překrývat s morálkou. Čím více, tím lépe. Proto se musíme zeptat: Odkud se bere morální nárok padesátiletého syna na část majetku jeho osmdesátiletého otce? To, že nárok existuje, máme tendenci brát jako samozřejmost. Je to v zákoně. A je to tam dlouho. Jenže když se zeptáme proč, přesvědčivou odpověď hledáme jen těžko. Podstata zákonného nároku dědice je přinejmenším sporná. Ochrana svobody rozhodování kohokoli – a tedy i zůstavitele – je naproti tomu jedním z pilířů demokratické společnosti. Nepochybně. Neměl by jí proto dát zákon přednost?
