Panduřina skříňka
Koupíme transportéry. Nekoupíme transportéry. Koupíme transportéry. Jako okvětní lístky kopretiny ve hře „má mě rád – nemá mě rád“ trhá vláda na cucky kontrakty na rakouské Pandury. Teď to zase vypadá, že Praha je získá dříve než Vídeň. A to se ve zbrojařských kruzích traduje, že výzbroj, kterou nemá domácí armáda, se do zahraničí prodává jen horko těžko. Aspoň to tvrdila naše generalita, když objednávala lehké bitevníky L-159 z Aera Vodochody. Nakonec, i když jich armáda vstřebala mnohem více, než vůbec potřebovala, se za hranice zatím nepodívaly. Stejně tak Pandurů mělo být nejdříve 199, najednou však stačí 107. Smutný je na tom přístup k soukromým firmám. Ty totiž nemohou požívat taková privilegia jako státní zbrojovky, které dostanou zaplaceno za nepotřebné zboží.
Konec éry dodavatelů
V letošním seriálu Exportních konferencí agentury CzechTrade už několikrát zazněl jeden námět hodný zamyšlení. Shrnout lze zhruba do lakonického konstatování, že – přinejmenším v českém exportu – skončila éra dodavatelů. Jinak řečeno, už nelze pronikat na zahraniční trhy podle hesla „dodej a zapomeň“. Být dodavatelem, který jen přiveze zboží, zinkasuje peníze a dál už ho obchodní partner nezajímá, to si dnes mohou dovolit už jen superlevné asijské firmy. Ty prostě válcují trhy nízkou cenou. Kvůli jejich konkurenci ale musí česká firma nabídnout už ledacos navíc. Dodatečný servis, poradenství. Podle mnohých expertů již navíc nastal čas i pro sebevědomější přístup a výměnu rolí. Aby si čeští vývozci v zahraničí pořídili rovnou vlastní výrobny. Mnozí už to s úspěchem zkoušejí. Začala éra investorů.
