Obec architektů bude 11. května opět udělovat ceny Grand Prix nejlepším tuzemským stavbám. Odborná porota složená ze čtyř zahraničních a jednoho českého architekta letos vybírala ze 109 realizací, což je jen o tři více než v předchozím ročníku, který byl co do počtu přihlášených staveb zatím vůbec nejslabší. V nejsledovanější kategorii novostaveb se ale počet soutěžících zvedl ze 47 na 57.
Porota sice konstatovala, že česká architektura prodělala v posledních patnácti letech překotný vývoj „od monotónního stavitelství k vysoce individuální tvorbě ve službě kultivující se občanské společnosti“, přesto si však neodpustila otázku: Má být soutěž vůbec pořádána každý rok, nepovede to k devalvaci nebo inflaci ocenění? Například ve Finsku se obdobná soutěž koná jen jednou za pět let…
Tipovat, kdo u nás získá hlavní cenu, je střelba naslepo. Už jenom proto, že není jasné, kdo všechno se do soutěže vůbec přihlásil. Jednotlivé stavby totiž mohou nominovat pouze jejich autoři, a ne všichni architekti soutěž obesílají. Pokud by o vítězi rozhodoval počet citací v tisku, muselo by vyhrát školicí centrum v areálu královéhradecké fakultní nemocnice (na snímku) od architektů Michala Juhy a Jana Topinky z ateliéru Domy. Jakkoliv jde v domácím kontextu o výjimečnou stavbu, asi bych si na ni přesto nevsadil. Svým způsobem je až příliš světová a módní, což může být u zahraničních porotců spíše ke škodě. Poroty předchozích ročníků již několikrát prokázaly, že jejich pohled na věc může být dosti odlišný od hodnocení české odborné veřejnosti. Letošní porota ve složení Zvi Hecker (Izrael), Minoru Takeyama (Japonsko), Benedetta Tagliabueová (Španělsko), Richard Polom (Slovensko) a Vladimír Šlapeta (ČR) je přitom jednou z nejhvězdnějších. Může tedy i zprostředkovaně rozhodovat, jak obstál tuzemský odborný tisk.
ČLÁNKY DO MAILU