Na památku ďulajské klobásy se píší už delší čas nekrology, nyní se mohou zveřejnit. Toto slavné hungarikum přestane existovat, protože masokombinát ve městě Gyula definitivně zkrachoval.
Oznámil, že propustí 300 zaměstnanců a zbylých padesát bude do ledna jen zhasínat světlo. Tím zkrachovaly i sliby vlády, že přece není možné nepomoci fabrice, která už 144 roků vyrábí něco, co šíří slávu Maďarska po světě. Ano, dá se říci, že ďulajská klobása byla maďarská „imidžovka“, společně s dalšími dvěma členy této masné svaté trojice: uherákem a čabajkou.
Ministerstvo zemědělství se proto ještě jednou - zřejmě naposledy - vzepjalo k prohlášení: „Zkusme ještě něco, protože pokud zemře ďulajka, zahyne kus Maďarska.“ Můj přítel, ředitel společnosti, tvrdý kapitalista, hlavně však člověk nezatížený maďarónskými emocemi se vůči tomu ohrazuje. „Ať se někdo jen odváží utrácet peníze na záchranu čehokoli, co vyrábí jen ztráty, vždyť další továrna vedle by mohla natáhnout ruku také,“ argumentuje.
Avšak lidé na tržnici jsou rozhořčení, div ne uražení, že je něco takového jako zánik ďulajky vůbec možné. Tento „skandál“ vyvolává opětovné diskuze, co je vlastně hungarikum, tedy něco čistě a výlučně maďarské. Protože například čabajku vymysleli dolnozemští Slováci, i do tokajského vína se pletou severní sousedé, no a do třetice „šlohli“ i sedmihradský maďarský koláč trdelník, který může být v unii pouze skalický.
Pravda, Maďaři si zase „urvali“ patent na bratislavské rohlíky. Mám proto návrh na jednotný středoevropský brand (i když původně maďarský): čardáš. Vždyť ho společně tancujeme neustále. Dva kroky doprava, dva kroky doleva, celý obrat a stojíš pořád na místě.
Čtěte také:
Gregor Martin Papucsek: Brankář Bajnai v útoku
Gregor Martin Papucsek: Maďarsko je silné, to Evropa je slabá
