VĚTŠINA Z NÁS SE NEJSPÍŠ DOMNÍVÁ, ŽE ODLIŠIT ŽIVÉHO TVORA OD STROJE, JAKKOLI SLOŽITÉHO A DŮMYSLNÉHO, NENÍ ŽÁDNÝ PROBLÉM. PÁNOVÉ MARKO A KELEMEN VE SVÉ KNIZE "BERUŠKY, ANDĚLÉ A STROJE" NÁS Z TOHO VYVEDOU.
Vosa kutilka se rozmnožuje tak, že vajíčko naklade do cizí larvy. Tu však neusmrtí, ale uzavře do vykutaného doupěte, které si připraví předem. Když najde vhodnou oběť, omráčí ji a naklade do ní zárodek. Pak ji zavleče před doupě, vleze dovnitř, aby je zkontrolovala a teprve potom do doupěte strčí „nešťastnou“ larvu. Pokud larvu někdo odstrčí kousek dál, přivleče ji vosa zpět ke vchodu, opět doupě zkontroluje. A kdyby někdo - třeba experimentátor - larvu opět odsunul, bude ji vosa donekonečna stejným způsobem vracet do doupěte. Parazitická vosa má pro tuto fázi svého rozmnožování geneticky vštípený algoritmus činnosti a není schopna ho měnit. Tato nade vši pochybnost ověřená skutečnost vyvolává otázku, čím se tento nepochybně živý tvor liší od jednoduchého robota. Ten by se totiž choval stejně nemyslivě či nesmyslně. Autoři sami konstatují, že kniha je jakýmsi formalizovaným produktem diskuzí, které spolu už po léta vedou a v nichž nejsou schopni dojít k jednoznačným závěrům. První z nich je biolog, oborem druhého je informatika. Ve světě vyspělé počítačové techniky se často zdají být hranice mezi živým a neživým, dlouho považované za pevně vytyčené, stále nejasnější a mlhavější. Stále sofistikovanější softwarové vybavení stále výkonnějších „hardwarů“ totiž umí leccos z toho, co umějí živé organizmy (souvisí to nepochybně i s tím, že - jak autoři tvrdí - věda se dodnes neshodla ani na tom, co to vlastně život je). Například schopnost získávat, uchovávat a zpracovávat informace, což je nepochybně jedním ze základních projevů všech forem života, mají dnes stroje také. A v mnohém dokonce živé organizmy předčí. Totéž platí pro schopnost reprodukce, kterou by jistě jen málokdo přisuzoval strojům. Přitom už před půl stoletím byl zkonstruován stroj, který má schopnost vytvářet dokonalé napodobeniny sebe sama. Tzv. Neumannův automat je sice zatím jen teoretickým projektem, možnost jeho realizace nicméně není zpochybňována. Takže i na tomto poli stroje už „dohnaly“ život? Takových provokativních otázek autoři kladou sobě ičtenářům mnoho. Vzájemná podobnost relací mezi vědomím (resp. genem) a tělem na jedné straně a na druhé mezi programy a počítači, jich také nabízejí bezpočet. Jde vlastně v jiné podobě o problém, který vzrušoval lidskou mysl od nepaměti. Tradičnímu hádání duše s tělem ovšem kybernetika a informatika zhmotněná vpočítačové technice dodala novou dimenzi - právě pro zmíněné paralely.
(Anton Markoš, Josef Kelemen: Berušky, andělé a stroje. Nakladatelství Dokořán)
