Mluvčí Impulsu 99
Kněz a vysokoškolský profesor Tomáš Halík (51) patří již řadu let mezi významné osobnosti katolické církve. Poté, co ho prezident Václav Havel před rokem označil jako svého možného nástupce a co se před deseti dny stal jedním z mluvčích sdružení Impuls 99, je pravděpodobné, že o něm ještě hodně uslyšíme i v celospolečenském kontextu.
Patří mezi blízké přátele a spolupracovníky Václava Havla. Stejně jako prezident zná řadu svých dnešních politických přátel již z období disentu, z bytových filozofických seminářů. Mezi ně patří Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Martin Palouš či Jan Sokol. I když jako mluvčí Impulsu nyní odmítá zaujmout stanovisko k politickým stranám a osobnostem české scény, z jeho dřívějších vyjádření je patrné, že nejblíže má ke čtyřkoalici. Je silným kritikem opoziční smlouvy a lídrů ČSSD a ODS. Z posledních premiérů mu byl jednoznačně nejbližší Josef Tošovský. Byl účastníkem konferencí Sdružení Lípa.
Před řadou let mu jeden starý kněz předpověděl vážnou duchovní krizi středního věku, ale také pozdní vyvrcholení. „Říkal, že to podstatné, pro co jsem se narodil, přijde teprve v pozdějším věku, říká Tomáš Halík a s úsměvem dodává, že může jít třeba o mučednictví. Lidé, kteří jej znají, však říkají, že nemá ambice mučednické, ale prezidentské.
V životopisném rozhovoru s Janem Jandourkem Ptal jsem se cest říká, že první polovina předpovědi se skutečně vyplnila. „Vstoupil jsem do pětačtyřicátého roku života a dotkl jsem se dna, uvedl Halík.
Ze zmíněné knihy mimo jiné vyplývá, že si velice dobře uvědomuje důležitost kontaktů s chytrými, ale i významnými a mocnými lidmi. „Lidé, kteří přemýšlejí, se přece musejí scházet, byla poslední věta, kterou Halíkovi řekl filozof Jan Patočka, a ten ji přijal za svou. Chodil pravidelně na bytové filozofické semináře, stal se jedním z nejbližších spolupracovníků kardinála Františka Tomáška, později připravoval ve Vatikánu návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu, sjezdil mnoho konferencí, docházel do pražských salonů, připravoval Fórum 2000.
Krátce po listopadové revoluci absolvoval „intenzivní pobyt v USA . V životopisném rozhovoru říká, že cesta byla hrazená stipendii několika významných nadací, která jsou určena lidem, kteří „by mohli perspektivně mít nějaký intelektuální nebo morální vliv v Evropě . Účelem amerického pobytu bylo „vybudovat síť užitečných kontaktů, setkat se s významnými lidmi z veřejného života i ze svého oboru, poznat americké instituce . Vystoupil několikrát v amerických médiích, „aby se trochu dostal do amerického povědomí , a na pozvaní Michaela Novaka se zúčastnil inter- ního semináře American Enterprise Institute.
Pro mnoho lidí v Čechách bude představovat silnou překážku Halíkova černá klerika. V jeho případě se však nástupu klerikalismu bát snad nemusíme. Když se v první polovině devadesátých let ve zlém rozešel s Teologickou fakultou, stal se v katolické církvi málem disidentem. K této zkušenosti napsal: „Náhle jsem zažil na vlastní kůži, že nejen v dobách sepětí trůnu a oltáře, ale i dnes může někdo v církvi ve jménu obrany struktur postavit chladnokrevně moc nad pravdu. Vnitřně jsem se omluvil všem, kteří kdy o církvi špatně smýšleli či psali a jež jsem pokládal za lháře; nesdílím jejich negativní vidění církve, ale připouštím, že nelhali, pouze snad neoprávněně zobecňovali partikulární zkušenost. A rovněž nebagatelizuje zkušenosti českého národa s církví: „Katolická církev patrně s žádným národem Evropy nemá účet tak hrozně zatížený temnými stránkami minulosti.
Halík byl od dětství velmi pracovitým intelektuálem. Již na základní škole začal psát nakonec pětidílný historický román z doby husitské Zrání. Vystudoval filozofii, sociologii a teologii, získal profesuru v sociologii, učí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, je prezidentem České křesťanské akademie a duchovním v univerzitním kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.
