Antihrdina Shakespearovy tragédie Richard III. změnil žánr. Nyní vystupuje v komedii, která se rozehrála poté, co se pod parkovištěm v Leicesteru našly jeho ostatky
Podle hry Williama Shakespeara 22. srpna 1485 anglický monarcha Richard III. po prohrané bitvě u Bosworthu zbaběle nabízel království za koně. Nepomohlo mu to, stal se posledním panovníkem z Britských ostrovů, který zemřel v boji. Ale také prvním, jehož pozůstatky se o půltisíciletí později staly turistickým lákadlem.
Ovšem nemusí být v tomto ohledu posledním. Ve Winchesteru se chlubí nálezem pánve Alfréda Velikého z devátého století, byť si nález vyžádá ještě další přezkoumání. Reading zase pátrá po hrobu Jindřicha I. z 12. století, který byl podle kronik pochován v dávno zbořeném klášteře. Do hledání ostatků ztracených vladařů z raných dob se pustila i další anglická města. Především ta, která nemají návštěvníkům prozatím co nabídnout. Protože mít svého krále, to je turistické terno.
Obránci Richarda III.
Vzorem všem hledačům je Leicester, ve kterém odborníci v srpnu 2012 našli panovníkovu lebku a kosti pod asfaltem místního parkoviště, čímž spustili horečku po monarchistických vykopávkách. „Zpočátku se zdálo, že to pro nás bude zlatý grál. Jenže nakonec se z toho stala nedůstojná přetahovaná mezi Leicesterem a Yorkem o místo králova posledního odpočinku. Jako když hladoví psi bojují o kus masa,“ povzdechne si při rozhovoru v Londýně Richard van Allen, který je členem Společnosti Richarda III.
Ta sdružuje na čtyři tisíce amatérských milovníků středověké historie, kterým se zdá podezřelé, že pouhé dva roky vládnoucí aristokrat má v Británii i ve zbytku světa tu nejhorší možnou pověst bezcitného muže, jenž jde k moci přes mrtvoly. A to i své manželky, bratrů a malých synovců, kterým měl být poručníkem. William Shakespeare všechny tyto vraždy popisuje ve své tragédii, která se pro to obrovské množství mordů v rámci jedné rodiny stává až monotónní. Allen, který se občas nechá unést fanouškovstvím, pověsti vyvrací, nebo aspoň zpochybňuje jednu po druhé. A to na základě výzkumů Společnosti Richarda III., která existuje už od roku 1924 a dnes má členy i v USA, Kanadě, Austrálii či Francii a patrona jí dělá bratranec Alžběty II., vévoda z Gloucesteru.
Něco takového nemá ve světě obdoby. Jak bychom asi u nás koukali na nadšence, kteří by před národem chtěli ospravedlnit Zikmunda Lucemburského, ze kterého Alois Jirásek udělal „šelmu ryšavou“ plně zodpovědnou za smrt Jana Husa?
Ale zpět na ostrovy. „Richard III. byl prostě mužem své doby. Boje o žezlo byly tehdy kruté a on si nepočínal jinak než jeho mocenští soupeři,“ tvrdí Allen, který se zaklíná tím, že posledního krále z rodu Plantagenetů nechce adorovat. „Vítěz bitvy u Bosworthu, který se po korunovaci stal Jindřichem VII., byl v pořadníku na trůn až ve druhé desítce. A tak musel ospravedlnit nastolení své tudorovské dynastie tím, že ze svého předchůdce udělal krutovládce?“ vykládá van Allen.
Spin doktor Shakespeare Už na přelomu středověku a novověku existovala profese, které se dnes říká spin doktor. Tito profesionální překrucovači pravdy například zveličovali hrb na Richardových zádech. Na jeho oficiální portrét přibyly tehdy dvě vrstvy, kvůli kterým tělo vypadá pokroucenější a tvář zákeřnější. Podle tehdejší víry měli špatní lidé zlo od ďábla vepsané ve tváři.
„Je zábavné, že na jevišti se představitel shakespearovského Richarda s hrbem na zádech sotva vleče, zatímco ten opravdový byl podle dobových záznamů velice zdatný voják. Po prozkoumání jeho pozůstatků experti zjistili, že trpěl obyčejnou skoliózou, kterou má kdekdo. Třeba i nejrychlejší muž planety Usain Bolt,“ směje se van Allen přehánění z pera nejslavnějšího anglického spisovatele, který tvořil na zakázku Tudorovců.
„Shakespeare je dvousečný meč. Sice Richarda III., který byl mimochodem milovníkem literatury, strašně pomluvil, ale zároveň ho učinil nesmrtelným. Kdyby toho nebylo, měl by král v historických studiích sotva dva odstavce. Místo toho o něm či jeho době nyní každý rok vyjde nejméně jedna kniha,“ dodává rozložitý muž původem ze Zimbabwe.
Právě dramatikova přehnaná propaganda vedla nadšence k tomu, aby po 90 let bojovali za vylepšení prachbídné reputace Richarda III. pod heslem, že pravda je mocnější než lež a je důležité na ni přijít i po staletích. „Už se na mě obrátili i zástupci nejmenované skotské strany, jestli bychom se také podrobněji nemohli podívat na Macbetha, který u Shakespeara rovněž nedopadl dobře,“ naráží van Allen na separatisty a ukazuje tak, že i středověká historie a její manipulace může být důležitá též v současnosti.
Šťastný nález Přes veškerou snahu a vydávání měsíčníku o novinkách ve zkoumání života a doby krále Richarda III. se k většině Britů všechny informace dostaly až poté, co vědci pod parkovištěm na místě zničeného kláštera minoritů ve středoanglickém Leicesteru našli kosterní zbytky, které měly DNA shodnou s prokázanými potomky dynastie Tudorovců žijícími civilním životem v Kanadě.
Vše se zdařilo jen díky usilovné snaze jedné členky Společnosti Richarda III. Philippa Langleyová byla přesvědčena o tom, že legenda o vhození panovníkova těla z jeho hrobu do řeky při rabování kláštera poté, co Jindřich VIII. kvůli svému rozvodu vystoupil z katolické církve, nebyla pravdivá.
Mimochodem, další nepřesná pověst je, že Richard III. byl „pohřben do země jako pes“. Narychlo vykopaný hrob byl sice příliš malý, takže do něj bylo tělo uloženo nedůstojně v pokroucené poloze. Nicméně od minoritů se mu dostalo všech nutných svátostí a jeho sok a pomlouvač Jindřich VII. mu nejspíše kvůli úctě k majestátu nechal později udělat alabastrovou hrobku.
Po objevu se kolem údajného vyvrhele, který byl Shakespearem řečeno „tak obludlight ný, že i psy bere ďas“, najednou strhl poprask. Padesátka obyvatel Yorku, kterým se v buňkách kroutí DNA Plantagenetů, žádala u soudů, aby byl pohřben v tamní katedrále. Obhajovali to tím, že v tomto městě, kterému zůstalo zachované krásné historické jádro, Richard III. strávil většinu svého života, takže by se měl posmrtně vrátit domů.
Příběh pro 200 tisíc turistů Nepohledný Leicester, jenž na rozdíl od Yorku přivítá davy turistů, jen když tamní početná indická menšina velkolepě slaví svůj svátek světel Diwali, se ovšem bránil. Tím, že zesnulý monarcha by se už nikam stěhovat neměl, když tam byl pohřben půltisíciletí, ač o něm dlouho neměl nikdo tušení.
Soud rozhodl jednoznačně ve prospěch Leicesteru s tím, že zákon nařizuje umístit již jednou podle všech náležitostí pohřbené tělo na hřbitově nejblíže nálezu. Pro bývalého panovníka se najde místo přímo v místní katedrále, kde dostane hrobku v moderním designu. Uložen by do ní měl být na jaře příštího roku.
Město se chopilo příležitosti a za čtyři miliony
liber (asi 140 milionů korun) vybudovalo nové muzeum, do kterého je vstupné v britských poměrech za přijatelnou cenu osmi liber (cca 280 korun). Má podtitul: Richard III. Dynastie, smrt a objev.
Jeho hlavní atrakcí je od letošního července podobizna krále, která byla pomocí počítačových programů vymodelována na základě nalezené lebky. Radní očekávají 200 tisíc návštěvníků ročně, díky nimž se podle optimistických výhledů do leicesterské ekonomiky vlije každoročně 14 milionů liber. A co teprve, jestli se natočí van Allenem slibovaný film, který má pochmurný obraz posledního Plantageneta napravit.
Na padoucha národní historie dějin to není špatný posmrtný výsledek. Co by o tom asi napsal Shakespeare? l •
Do hledání ostatků ztracených vladařů se pustila i další anglická města. Především ta, která nemají návštěvníkům prozatím co nabídnout.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
