Italský tenorista poskytl exkluzivní rozhovor magazínu E8...
Po telefonu (zatímco jeho syn Amos u toho cvičil na klavír).
Jako málokdo na světě bravurně zpíváte jak populární, tak klasický repertoár. Jak je to pro vás náročné? Ne, vůbec to pro mě není náročné. Je to logický důsledek zpívání vůbec. I u všech velkých operních zpěváků z minulosti tomu tak bylo: Carusa, Beniamina Gigliho, i z pozdější doby Del Monaka, Corelliho, Stefana. Když člověk prostě miluje zpěv, tak zapívá s vášní a bez rozdílu oba repertoáry.
Bylo by přeci jednodušší vybrat si mezi oběma žánry. Co vás láká pohybovat se mezi nimi? Bylo to spíš dáno životem, který jsem vedl. I když byla mou jedinou vášní vážná hudba, v období studia na vysoké škole, když jsem byl o hodně mladší, navštěvoval jsem různé hudební kluby, kde jsem trávil svůj volný čas s přáteli. A abych si vydělal nějaké peníze na koupi hudebních nástrojů, musel jsem se tam naučit repertoár populární hudby.
Pociťujete vděčnost populární hudbě… (Mistr přerušuje rozhovor a obrací se na syna: „Amosi, prosím tě, ještě jednou, hraj!“) Promiňte, mluvil jsem se svým synem, který se učí na klavír.
… že především díky ní, zpěváku Zuccherovi či festivalu v San Remu, jste se stal hvězdou? Ani ne, spíš než vděčnost je mezi námi přátelství. Stali jsme se dobrými přáteli. Setkáváme se, vyměňujeme si názory, chodíme spolu na večeře.
Když zrovna nekoncertujete a máte volný čas, jakou hudbu posloucháte nejraději? To je celkem jasné: jedině vážnou hudbu, protože to byla vždycky moje vášeň.
Jste uprostřed pěvecké kariéry; nemáte ještě tendenci se ohlížet a vzpomínat na své začátky? Ano, velmi rád. Také se mi stýská po období, které už je dávno pryč, když jsem svůj čas trávil s přáteli. Bohužel mě má práce nutí studovat a věnovat spoustu času mnoha věcem.
Co osobně považujete za vrchol své dosavadní dráhy? Které své dosavadní nahrávky či desky si nejvíc ceníte? CD, které se mi možná nejvíce povedlo, byl Verdiho Trubadúr.
Jaký hudební sen se vám dosud nesplnil? A jaký nehudební? Mám jich spoustu. Hudebních snů mám ještě víc. Počkejte, promiňte… (Mistr přerušuje rozhovor a obrací se na svého syna: „Ne, hraješ to špatně!“) Doufám, že se mi ještě podaří realizovat hodně snů, než skončím s kariérou.
A mohl byste říci alespoň jeden? Mám takový sen, že bych v budoucnu nazpíval a nahrál Andrého Chéniera (opera od Umberta Giordana o francouzském básníkovi z dob Velké francouzské revoluce - poznámka redakce). To je jeden z cílů mé pěvecké kariéry.
Musel jste nejdříve vystudovat práva, možná proto, že se vaše maminka obávala o vaše živobytí. Ale sám vedete své syny k hudbě, že? Jak můžete sám slyšet, tak ano. (Smích.) Vedu je k hudbě a čas ukáže, co s nimi bude. Důležité je, aby pochopili, co hudba znamená.
Máte na repertoáru i českou hudbu? Ne, bohužel ne, protože ji nezvládám. Publikum mě raději poslouchá jako italského tenora… (Mistr přerušuje rozhovor a obrací se na svého syna: „Přestaň na dvě minuty, jen co dokončím rozhovor, přijdu za tebou.“) … jako italského zpěváka s italským repertoárem.
Který z českých skladatelů vás nejvíce oslovuje? Spolupracoval jsem s jedním českým skladatelem (Zdeňkem Bartákem - poznámka redakce), jenž složil důležité hudební dílo pro soutěž, kterou jsem založil, a on v této soutěži vyhrál. To byla moje první a jediná zkušenost, kterou jsem měl s českými skladateli a s českými hudebníky. Pak jsem samozřejmě spolupracoval s vašimi vynikajícími orchestry.
A který skladatel z minulosti? Z minulosti to je Verdi, Puccini, Mascagni, Leoncavallo.
A neitalský skladatel? Zpíval jsem francouzské skladatele: Bizeta, Gounoda.
Luciano Pavarotti se pilně věnuje výuce mladých zpěváků. Také máte své žáky nebo byste je jednou chtěl mít? Ne, vůbec ne. To v žádném případě. Neměl bych čas se jim vážně věnovat. Tyhle věci se dělají buď vážně, nebo se vůbec dělat nemají. V současné době nevím, kam dřív skočit. Teď nikoho učit nemohu.
Váš bratr vede rodinné vinice v Lajatiku u Pisy… Ano, a já s ním tak trochu, když mám čas.
… aha, na to jsem se právě chtěl zeptat, když produkujete víno Chianti Bocelli, jestli jste někdy neměl chuť jako vystudovaný právník pomáhat mu s podnikáním? Pomáhám mu. Často za ním jezdím, radím mu, řešíme různé problémy, přispívám mu tak svým málem.
Mělo pro vás studium práv vůbec někdy nějaký praktický význam, například při jednání s manažery a agenturami? Bezpochyby mělo. Studium mi obrovsky pomohlo v průběhu celé dosavadní kariéry. Nejen při uzavírání smluv, ale obecně pro pochopení obchodního prostředí vůbec.
Jste bohatý člověk? Ne. Podívejte se, bohatí lidé, to jsou úplně jiní lidé. Pro vytváření bohatství je třeba využívat práci jiných a já využívám pouze svou práci, takže nejsem bohatý člověk, jsem jen člověk, který si dobře žije, i když musím neustále pracovat celý den a celý rok.
Má smysl se vás tedy ptát, jakým směrem investujete své prostředky? Ne, já nejsem investor, vůbec se v této oblasti neorientuji, a pak, nemám nějaké zvláštní potřeby investovat.
Jednou jste vyjádřil přání, že byste kvůli častému cestování po světě nerad ztratil kontakt s obyčejným životem. Kolik času ročně trávíte doma v Toskánsku? Pořád sedáváte za pianem a zpíváte pro radost několika přátelům? Ano, ano, to dělám neustále. A teď to dělám i se svými syny, kteří začali hrát na klavír.
Andrea Bocelli (47), italský tenorista, se narodil 22. září 1958 v toskánské vesničce Lajatico nedaleko Pisy. Od dětství trpěl nevyléčitelnou oční chorobou, která způsobila, že ve dvanácti letech oslepl. Odmalička miloval hudbu. Naučil se hrát na klavír, na saxofon a na flétnu, ale na přání matky vystudoval práva na univerzitě v Pise. Rok pracoval jako právník, ale pak zjistil, že nedaleko bydliště dává hodiny jeho idol, tenorista Franco Corelli. Začal u něho studovat zpěv a zároveň se živil jako pianista v pisánských barech. V baru se seznámil i se svou první manželkou Enrikou. Vzali se po pětileté známosti a mají spolu syny Amose (9) a Mattea (6). Před dvěma lety se Enrica dala s manželem rozvést.
Bocelliho kariéra začala roku 1992, kdy s ním italský rocker Zucchero nazpíval na demo nahrávku píseň Miserere. Když ji pustil slavnému tenoristovi Pavarottimu, aby s ním duet nahrál, Pavarotti byl Bocelliho hlasem nadšen a Zuccherovi jej doporučil místo sebe. Z nahrávky se posléze stal evropský hit. Další úspěch přišel roku 1994 na písňovém festivalu v San Remu. Zvítězil a brzy nahrál své debutové album Il mare calmo della sera. Následovalo úspěšné album Romanza a Sacred Arias - Bocelli se stal světovou hvězdou. V roce 1998 nahrál The Opera Album, čímž obrátil svůj interpretační zájem téměř výhradně ke klasice. Jeho hlas je sametově až houslově měkký a je snadno rozpoznatelný pro svou znělost a lehkost.
Bocelli cestuje po celém světě, rád se však vrací do rodného Lajatika, kde jeho bratr pokračuje v rodinné tradici pěstování vína (značky Chianti Bocelli). V Praze vystoupil poprvé 4. října 2003 před vyprodanou T-Mobil Arenou. Druhé pražské vystoupení Andrey Bocelliho se uskuteční letos 2. října v Sazka Areně.
