Jeremy Rifkin srovnává úsilí a cíle Američanů a Evropanů
Pro Americký sen stálo za to zemřít, pro Evropský sen stojí za to žít. Těmito slovy končí úspěšný ekonom a sociolog Jeremy Rifkin svoji zatím poslední knihu. Je první z jeho prací, která byla přeložena do češtiny, a od těch předešlých se nápadně liší. Jednak je výrazně obsáhlejší než například Věk úspěchu či Vodíková ekonomika a také je otevřeněji politická. Rifkin, jehož knihy vyvolávají velké diskuse na obou stranách Atlantiku, žil posledních dvacet let střídavě v Evropě a v USA, byl poradcem předsedy Evropské komise Romana Prodiho a Starý svět zjevně miluje mnohem více než Nový svět.
V první části knihy autor popisuje oba sny a také reality obou prostorů. Cituje množství dat z nejrůznějších statistik a výzkumů, aby doložil, že evropská realita je lepší a nadějnější než americká. Kromě údajů zmíněných v rozhovoru v tomto vydání týdeníku EURO stojí za zmínku například fakt, že Spojené státy jsou jednou z pouhých tří průmyslově vyspělých zemí věta, které nemají uzákoněnou mateřskou dovolenou. Nebo že jsou jednou z pouhých dvou, které nemají všeobecné zdravotní pojištění a že ze všech vyspělých zemí mají největší procento populace žijící v chudobě (17 procent). V amerických kriminálech jsou dva miliony vězňů, což znamená dvě procenta mužské práceschopné populace či dvanáct procent Afroameričanů mužského pohlaví ve věku 20 až 34 let. „Kdyby se Evropská unie měla vzdát svých sociálních mechanismů ve prospěch svobodomyslnějšího přístupu k trhu, jejích 455 milionů obyvatel by se ocitlo pod tíhou hlubokých sociálních problémů, které nyní sužují Spojené státy, počínaje nerovností a konče rostoucí chudobou, zločinností a přeplněnými věznicemi.“ (str. 68)
Rifkin detailně zkoumá evropské a americké hodnoty a hledá jejich náboženské a psychologické kořeny. Rozdíl mezi katolickým a protestantským přesvědčením je mu jedním ze zdrojů pro vysvětlení zásadních rozdílů mezi vztahem k práci, odpočinku, výkonnosti, efektivitě, zábavě, individualismu, soběstačnosti a závislosti na druhých u Američanů a Evropanů.
Vize budoucnosti Evropanů a Američanů ukazuje nejen jako zásadně odlišné, ale často i protikladné: „Americký sen klade důraz na ekonomický růst, osobní majetek a nezávislost. Nový Evropský sen se zaměřuje více na udržitelný vývoj, kvalitu života a vzájemnou závislost. Americký sen holduje pracovní etice. Evropský sen více konvenuje s volným časem a hrou. Americký sen nelze oddělit od náboženského dědictví země a hluboké víry. Evropský sen je v jádru světský.“ (str. 23)
Ve druhé části knihy rekapituluje Rifkin filozofické a institucionální změny, které daly vzniknout moderní době. Cituje řadu filozofů, historiků, psychologů a sociologů, aby zevrubně popsal, jak prostor a čas přišly o svou posvátnost, jak nové technologie umožnily lidem si je podmanit a jak se Země z Božího výtvoru přeměnila na zásobárnu zdrojů. Po tomto zajímavém, i když nijak originálním výletě do dějin, se v závěrečné třetí části knihy opět vrací do současnosti.
„Zrod nového ekonomického systému s sebou nese změnu způsobu vládnutí, jak tomu bylo na počátku moderní doby, kdy tržní kapitalismus vytrhl z kořenů feudální ekonomiku a vynutil si přechod od městských států a knížectví k moderním národním státům. Národní tržní hospodářství dnes čelí výzvě globální síťové ekonomiky a národní státy jsou vřazovány do regionálních prostorových uskupení typu Evropské unie. Síťová ekonomika je příliš rychlá, koncentrovaná a globálně zaměřená, než aby byla svázána státními hranicemi. Národní státy jsou příliš geograficky omezené, než aby mohly kontrolovat globální obchod a sladit rostoucí ekologická rizika, která provází globalizovaný svět.“ (str. 200)
Rifkin argumentuje, že jsme svědky zrodu nového (po-tržního) ekonomického systému, v němž již nebude rozhodovat vlastnictví, ale právo přístupu. Je přesvědčen, že v novém světě bude velmi důležitá schopnost spolupráce a že nad hierarchickým převládne síťové uspořádání. Výrazně větší roli než nyní budou hrát neziskové organizace občanské společnosti. Rifkin soudí, že ke všemu tomu je nejlépe připravená Evropská unie, kterou výrazněji kritizuje vlastně pouze kvůli demografickému vývoji.
Mnoho argumentů, obrazů a konceptů, které Rifkin v knize užívá, budou čtenáři znát z prací jiných postmoderních sociálních vědců. Překvapivě však působí autorův optimismus. Navzdory vědomí všech rizik a nebezpečí, která si na sebe lidstvo přichystalo a která také zmiňuje, věří, že všechno dobře dopadne. A na poslední straně vytýká Evropanům, jejichž sen tak miluje: „Sny vyžadují optimismus, vědomí, že naděje budou naplněny. Evropané jako lidé nejsou přílišnými optimisty… Překonat cynismus je pro Evropany stejným problémem a stejnou výzvou jako pro nás Američany překonat naivní optimismus. Žádný sen – jakkoli přitažlivý – nemůže uspět v atmosféře, zahalené mračny pesimismu a cynismu.“ (str. 417)
Rifkin, J.: Evropský sen. Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje Americký sen. ELK, Praha 2005. 424 stran. Přeložil Václav Procházka.