Nástup trpaslíků do Evropské unie
Někteří Západoevropané chtějí zabránit tomu, aby do Evropské unie vstoupilo Turecko. Je totiž tak velké (a v očích mnohých i odlišné), že by mohlo dost výrazně změnit podobu unie. Jenže i současné rozšíření, stvrzené podpisem přístupové smlouvy v Aténách 16. dubna, bude významným zásahem do dosavadních struktur.
Unie se posune do někdejšího východního bloku, vedle Polska se k ní má z této oblasti připojit sedm trpaslíků – menších zemí, z nichž Česko je spolu s Maďarskem ještě největší. Kromě toho přicházejí další dva malé státy ze Středomoří – Malta a Kypr. Všechny tyto země budou za společným stolem prosazovat své představy a třebaže například při hlasování v Radě ministrů budou mít méně hlasů než evropské velmoci, rozhodovací proces se pořádně zkomplikuje. A to navíc v době, kdy se i staří členové tolik rozcházejí v názorech na politiku vůči Spojeným státům.
Nervozita některých politiků je velmi dobře znát. Není to tak dávno, co francouzský prezident Jacques Chirac vzkázal budoucím nováčkům, že měli využít příležitosti mlčet a nepodporovat postoj USA k irácké krizi. Tuto kritiku v mírnější podobě zopakoval i v Aténách. Chirakův někdejší předchůdce Valéry Giscard d´Estaing, který dnes šéfuje Konventu o reformách EU, zase malým členům (starým i novým) připomněl, že nereprezentují většinu obyvatel unie. Když tedy velké státy – společně s Giscardem d´Estaing - prosazují zavedení funkce prezidenta unie (či její Rady), měli by se trpaslíci zdržet nesouhlasných projevů.
Jenže právě to malé státy neudělají, takže se můžeme zamýšlet nad tím, jaké změny v poměru sil rozšíření unie přinese. Tam, kde se už dnes střetávají zájmy velkých a menších zemí, se kyvadlo vychýlí více ve prospěch malých. Ti nejenom odmítají zřizování postu prezidenta Rady, který by údajně tančil, jak budou velmoci pískat, ale také chtějí zachovat „rotující předsednictví“. To znamená, že se v řízení po půlroce střídají všechny státy – včetně těch malých.
Všeobecně se očekává, že příchod nových členů také podpoří evropské zastánce silné bezpečnostní vazby na Spojené státy. Právě malé země by ostatně měly mít zájem vyvažovat vliv evropských velmocí Amerikou. Příkladem je Dánsko, které v Aténách prosazovalo myšlenku vyslání mírových sil Evropské unie do Iráku – údajně na zvláštní žádost USA. Překvapený Chirac se o této iniciativě dověděl zřejmě jako jeden z posledních.
Nedělejme však předčasné závěry. Veřejné mínění v celé kontinentální Evropě se postavilo proti americkému zásahu v Iráku. To se nemůže neprojevit v postojích politiků. Ostatně také Česko se zdálo být Washingtonu (ale i Paříži) více proamerické, než ve skutečnosti bylo.
