Slavná koulařka Helena Fibingerová se po roce 1989 vrhla na podnikání. Provozovala obchod s potravinami, je spolumajitelkou pekárny, zajišťuje marketing pro české atlety. V podnikání zúročila zkušenosti i renomé, které získala během sportovní kariéry.
* Kdy jste skončila s vrcholovým sportem a přešla na dráhu podnikatelky? Aktivní sportovní kariéru jsem skončila v roce 1989. Krátkou dobu jsem pracovala ve Středisku vrcholového sportu v Ostravě jako vedoucí pro tréninkový proces. Ale to nebylo pro mě. Přestěhovali jsme se pak z Ostravy na jižní Moravu do Uherského Ostrohu. Manžel si tam otevřel restauraci a začal stavět malou pekárnu. A já jsem se dvěma společnicemi začala provozovat obchod, aby bylo rohlíky kde prodávat. * Zároveň jste ale dojížděla do Prahy a sháněla peníze pro atlety. To musela být honička…
To ano. Tři dny v týdnu jsem byla od rána do večera v prodejně. A na další tři dny jsem jezdila vlakem do Prahy a dělala marketing pro atletiku. Bydlela jsem na ubytovně. Přes noc jsem se pak vracela na Moravu. A v šest ráno hned znovu do obchodu. Přes víkend jsem navíc ještě uklízela pekárnu a prala 300 utěrek, které se tam používají. A pořád dokola. Tak jsem žila tři roky.
Nakonec jste ale z prodejny odešla.
* Měly za tím být neshody s vašimi společnicemi…
Když spolu začnou podnikat přátelé, je to začátek konce jejich dobrých vztahů. Nikomu to nedoporučuji. Mým dvěma společnicím se začalo zdát, že jsem něco jiného než ony, že jsem příliš slavná. Také jsme měly rozdílné názory na úroveň podniku a nové investice. Nikdo by nikdy neměl říkat, že někoho dobře zná, dokud s ním nežil v jednom bytě nebo s ním nezačal podnikat.
* Jak spor dopadl?
Shodou okolností ve stejné době potkalo totéž manžela s jeho pekárnou. Jeho společníci očekávali víc, než byla pekárna v té době schopna přinést, a chtěli odejít. Nakonec jsem do pekárny vstoupila já a odkoupila podíl. Posléze odkoupil ještě jeden podíl můj švagr, který dodnes řídí v pekárně výrobu. Zároveň jsem si dál vyšlapávala ten manažersko-společenský chodník v Praze. Z práce v prodejně jsem se postupně vymanila, protože ty vztahy tam už nebyly pro mě. Zůstaly mi tedy dvě činnosti - pekárna a marketing pro atletiku.
* Jak si teď vaše pekárna vede?
Obrat má něco kolem 1,3 milionu korun měsíčně. Máme 16 zaměstnanců. Děláme bílé a sladké pečivo. Chleba nepečeme, protože je velmi nákladný. Musíte na něj mít díže a další výbavu. Je ironií, že já sama nejím rohlíky a nemám ráda pečivo. Sotva se přiblížím k naší pekárně a ucítím tu vůni, už se mi obrací žaludek.
V pekárenství je ale už dost velká konkurence…
Také jsme jednu dobu nevěděli, jestli druhý den nezkrachujeme. Měli jsme pět milionů dluhů, ale dokázali jsem je postupně splatit. Jedna věc je pečivo upéct, druhá věc je prodat. Ekonomové říkají, že firma s 16 zaměstnanci je ta nejrizikovější velikost. Nestačí vyrobit, musíte i rozvést. Naštěstí mohu pekárnu v případě potřeby saturovat tím, co vydělám jako manažerka atletů.
* Podívejme se tedy na vaši práci pro atletiku. Jak jste se k ní dostala?
Za socialismu jsem byla sedmnáct let kapitánkou národního týmu, a když šlo o to, vyjednat pro nějakého atleta nějakou tu korunu, využila jsem renomé, které jsem již tehdy v atletickém světě měla. Takže jsem po revoluci začala dojíždět do Prahy a už ve velmi rané posttotalitní době začala dělat marketing pro atletický svaz. Také jsem marketing začala studovat.
* V čem konkrétně ta práce spočívá? Jsem jednatelkou firmy Česká atletika, s. r. o. Ta je stoprocentně majetkem Českého atletického svazu. Mým úkolem je shánět peníze od sponzorů. Musím vydělat také na časopis, který vydáváme, na Odložilův atletický míting, na luxusní večírek kolem vyhlašování ankety Atlet roku. Sama mám stanovenou provizi z toho, kolik peněz získám. Ta práce je vlastně určité společensko-politické lobby. Pomohlo mi i moje angažmá v radě České televize. O sponzory se určitě perou i jiné sporty… To víte, je tu hokej, je tu fotbal. Pro určitou skupinu lidí zase golf. Tyhle sporty na sebe stáhnou velkou část reklamy. Atletika je navíc vázána přísnými pravidly Světové atletické federace. Například oficiálního partnera můžeme mít zatím pouze na mistrovství Evropy a na Evropském poháru. I mimo sport je natažených rukou hodně - od kultury, přes zdravotnictví až po postižené občany. Takže o sponzory je zájem na všech frontách. Obě vaše hlavní podnikatelské činnosti jsou diametrálně odlišné. Jak je dokážete sladit? Někdy už mi opravdu dělá potíž ty dva světy a dvě profese oddělovat. Třeba jsem mluvila s náměstkem ministra a on mi najednou povídá: Vždyť ty mě ale vůbec neposloucháš. Během rozhovoru jsem totiž myslela na to, že si u mě někdo den před tím objednal po telefonu padesát vek, a já už nevím, kdo to byl. Nebo naopak, když mi někdo zavolá kvůli marketingu do pekárny, musím jít ven, abych se mohla soustředit. Kdyby mě někdo viděl, jak si pak čmárám kamínkem na beton poznámky, musel by se smát. * Je rozdíl v podnikatelském ovzduší v Praze a na venkově?
Větší část mé osobnosti je ukotvena spíš v Praze. Tady mi nikdo nikdy nic nevyčítal, nikdo mi tu neublížil. Ta společnost je jiná než v městečku, které má tři tisíce obyvatel. U nás se úspěch neodpouští.
* Nevadí vám věčné cestování? Naopak, jezdím autem a pomáhá mně dálnice D 1. Když sedím za volantem, mám čas a klidnou příležitost přemýšlet a srovnat si všechno v hlavě. Ke všem aktivitám jste se stala ještě navíc členkou Rady České televize. Teď váš mandát končí. * Chcete být v radě i v dalším volebním období? Jsem za členku navržena znovu. Nejkrásnější vyznamenání pro mě bylo, když i současný ředitel Janeček řekl, že by si mě v radě znovu přál. Jak to dopadne, nevím. I když má být rada apolitická, jednotliví poslanci si přece jenom budou hlídat svoje lidi. A já jsem se chovala vždy neutrálně. Každopádně otevřeně říkám, že bych si přála, abych získala mandát znovu. Ta zkušenost mi také přiblížila svět médií. Mám ráda novináře. Vždycky říkám politikům: Dávejte si větší pozor. O mně nikdy žádný novinář nenapsal to, co jsem opravdu neřekla. Jak vůbec dokážete stíhat všechny povinnosti a ještě pendlovat mezi Prahou a Moravou? Jsem prostě workoholik, nedokážu nepracovat. Ten shon potřebuji. Někdy pracuji i dvacet hodin denně. Za den mám i 180 telefonátů. Nikdy v životě jsem si nevzala dovolenou. Ale určitě i vy máte chvíle, kdy cítíte, že je toho už moc… Když mi švagr předložil projekt na přístavbu pekárny za 1,6 milionu korun, začala jsem ho honit po podniku a křičet na něj: „Kdy já budu žít, kdy se budu mít, kdy si ty peníze z podniku konečně vyberu!“. Ale to asi není smyslem podnikání. Když si člověk může všechno koupit, začíná být život nuda. Takže potřebujete výzvu, jako kdysi v atletice. Lze srovnávat sport a podnikání? V mnohém je to podobné. Vrcholový sport mě naučil vytrvalosti, odhadu vlastních sil, dal mi odvahu riskovat a schopnost věci správně načasovat. To vše potřebujete v byznysu. Když jsem přešla na podnikání, musela jsem na sobě také pracovat. Třeba jsem se začala učit účetnictví. A byl to boj, když jsem třeba slyšela o DPH, tak jsem se věšela. Poučil mě také vztah sportovce a trenéra. To je vztah plný hádek. Ale v momentě, kdy je z vás pokorná ovce a hádat se přestanete, už ze sebe nedáváte všechno. * Je to tak i s partnery v podnikání?
Asi ano. Vždycky mi volá švagr a říká: Mám pro tebe špatnou zprávu. A já na to, že ani jiné neumí nosit. Pak mi švagr vyloží nějaký problém. Řeknu si: kdo že to má řešit - já?! Ale pak se rozhlédnu a on tam nikdo jiný není. Tak musím.
* Vadí vám něco na podnikání v Česku?
Podnikání má stejně jako sport svá pravidla. Já je respektuji. Ten, kdo neplatí zaměstnancům, je podle mě zloděj. Ten, kdo neplatí zdravotní a sociální pojištění, je také zloděj. Ale nechápu, jak lidé ty podvody dělají. Po mně chce každý tisíc papírů, tisíc potvrzení. Myslím, že jsem docela schopná, ale tyhle povinnosti bych obejít nedokázala, ani kdybych chtěla.
* Jak vidíte českou pracovní morálku?
Každý podnikatel vám řekne, že největší problém je s lidmi. Třeba u nás v pekárně mají teď čtyři lidé nemocenskou. Někdo ale ty rohlíky upéct musí. U spolupracovníků v České atletice vyžaduji precizní výkon. Jen jednou by mi řekli informaci, která není pravdivá a zadupala bych je do země. Umím být nepříjemná.
Podnikatelé si často stěžují na stát…
Nesouhlasím s lidmi, kteří říkají, že se pro drobné podnikání nic nedělá. Můžete třeba získat dotovaný úvěr, takže vám stát vlastně vaše peníze vrací. Stejně tak ale říkám, že daňové zatížení je příšerné. Podle mně také není pravda, že u nás nemáme schopné lidi. Na klíčových postech významných firem jsou velké osobnosti. Vím to, protože s nimi často kvůli atletice jednám.
* Zbývá vám v nabitém programu čas na nějaké koníčky?
Třikrát týdně běhám osm až deset kilometrů se svým psem Ronem. Všechno se tím ze mně odplaví. Také si tím udržuji postavu, kvůli profesi musím vypadat reprezentativně.
* Házíte ještě někdy koulí? Už moc nemůžu kvůli nemocné ruce. Ale s každou pětapadesátnicí si to klidně rozdám, a když mi řeknete, vylezu třeba támhle na ten strom. Podnikání mě baví, to ano. Ale už nikdy asi nebudu tak šťastná jako tehdy, když koule letěla, letěla a dopadla daleko. HELENA FIBINGEROVÁ
**Narodila se 13. července 1949. Vystudovala střední pedagogickou školu a pak se profesionálně věnovala atletice. Je mistryní světa ve vrhu koulí, ve stejné disciplíně získala také bronz na olympijských hrách. Její halový světový rekord 22 metrů 55 centimetrů, který vytvořila v roce 1977, dodnes nikdo nepřekonal. Bývalý trenér Jaroslav Šmíd se stal později i jejím manželem. Fibingerová je bezdětná, žije střídavě v Praze a v Uherském Ostrohu.
