Zatímco prostor pro zvířata ve volné přírodě se zmenšuje, zoologické zahrady se naopak rozrůstají. Pro všechny ohrožené druhy v nich ale místo není
Na ostrůvku Cát Ba u Vietnamu zůstalo několik rodin hulmanů zlatohlavých, které jsou beznadějně odděleny rýžovými políčky. Představa, že jim vesničané udělají biokoridory, je krásná, ale v praxi nefunguje. „A teď si vezměte, že v rodině uhyne chovný samec. Zbylí členové neslezou ze stromů a nepřebrodí rýžové políčko k rodině vzdálené deset kilometrů. Je potřeba samce uspat a přesunout ho. A to už vypadá jako chov v zoo, přičemž totéž se děje s nosorožci, slony a se spoustou dalších zvířat,“ vypravuje ředitel ostravské zoo Petr Čolas.
Živobytí zoologické zahrady je stejně jako živobytí jejích obyvatel v divočině velmi nejisté. Slova spisovatele Yanna Martela jsme citovali v prvním díle tohoto seriálu a uplynulé dva měsíce na nich pochopitelně příliš nezměnily. Snad jen v tom smyslu, že pro některé ohrožené druhy v divočině mezitím došel prostor. Zatímco lidí přibývá a zabírají nová teritoria, která jim umožňují pěstovat větší množství potravin nebo kácet více stromů, aby se uživili, zvířata se vypořádávají s opačnou situací.
Zoologické zahrady představují téměř neznatelný protiproud. „Představte si zoo před sto lety: sto klecí, sto zvířat chovaných po jednom kusu. Nyní ve většině z nich vidíte velké výběhy, kde žijí početné skupiny. Naopak v přírodě byl kdysi areál rozšíření obrovský, pak se to omezilo na rezervace a dnes jsme ve fázi, že řada rezervací je oplocena, aby vůbec mohla plnit svou funkci. A žijí v nich fragmentované populace,“ uvádí Čolas.
Důvody k depresi
Pokud ochranu přírody berete osobně, ani sebevětší úsilí vynaložené na přežití ohrožených druhů nestačí k zahnání deprese. Tým vědců z katedry zoologie – oddělení ekologie a etologie – na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v roce 2009 analýzou zvířat nacházejících se v 730 zoo sdružených ve Světové asociaci zoologických zahrad a akvárií zjistil, že lidé v současnosti mají možnost zachránit před vyhubením jen několik málo druhů (viz Kdo má šanci přežít).
„Z našeho výzkumu vyplynulo, že velikost populací poloviny všech chovaných druhů plazů, ptáků a savců ve zmíněných zoo je menší než dvanáct, třináct a pětatřicet jednotlivců. A to nejsou počty v průměrné zoo, ale součet všech jedinců daného druhu ve zmíněných 730 zahradách světa,“ upozorňuje Daniel Frynta z Přírodovědecké fakulty. „Samotné nás zarazilo, jak malé populace zvířat v zahradách žijí,“ dodává jeho kolegyně Eva Landová.
Aby byla populace schopna zajistit dlouhodobé přežití druhu, měla by čítat přinejmenším kolem 500 jedinců. „Zoologické zahrady, kterých se výzkum týkal, by v současnosti byly schopny zachránit z celosvětové biodiverzity 0,3 procenta druhů plazů, 0,8 procenta druhů ptáků a 1,5 procenta druhů savců. Ono to vypadá, jako by zoo tím pádem neměly smysl, ale 1,5 procenta ze všech žijících druhů savců je opravdu hodně. Možná bychom ještě byli rádi, pokud by jich tolik zůstalo,“ tvrdí Landová.
Pomáhat a chránit Na celém světě existuje několik tisíc zoologických zahrad, z nichž většina se snaží zvířatům pomáhat, jiné na nich hlavně vydělávají. Stav stejně jako v jiných oblastech lidského konání není černobílý. Terčem kritiky se ovšem nestávají pouze kvalitní zoo. Kromě extremistických bojovníků za práva zvířat, podle nichž zahrady představují „vězení“, zní častý argument: místo do zoo investujme do ochrany přirozeného prostředí. „Pokud skutečně tolik milujete medvědy, dělejte něco pro jejich ubývající prostředí a zapomeňte na zoo,“ uvedl pro BBC Andrew Linzey, ředitel oxfordského Centra pro zvířecí etiku. Argument ovšem přestává platit ve chvíli, kdy překročíte hranice Velké Británie. Není náhodou, že úspěch zaznamenávají reintrodukční programy především v Evropě a Severní Americe, kde lze zvířata vrácená do přírody aspoň trochu efektivně před lidmi chránit.
„Ničení pralesů nelze zabránit. Postupuje tak rychle, že než se nějaké in situ projekty uskuteční, tak tam in situ nic není. Navíc na ty země nemáme žádný vliv,“ podotýká Eva Landová z Přírodovědecké fakulty. Nestálá politická situace a nemožnost zajistit dlouhodobě bezpečí zvířat v místě jejich přirozeného výskytu trvale ohrožují většinu projektů v Asii a Africe.
„Když jsem v roce 2004 nastoupil do zoo, zrovna v Česku utichala velká vlna odporu proti zoologickým zahradám. Řešil se i odjezd nosorožců ze Dvora Králové do Afriky. Na jednom webu jsem našel kalkulaci kritiků, co stojí chov jednoho nosorožce v Česku a co by se za ty velké peníze dalo pořídit na místě. Jenže takové počítání bohužel nefunguje,“ říká ředitel Zoo Liberec David Nejedlo. Jak jsme uvedli v předminulém díle tohoto seriálu, dvě třetiny nosorožců zabitých pytláky loni v Jihoafrické republice zemřelo v Krugerově národním parku.
Cílené výtky Jiní kritikové soudí, že by zoologické zahrady neměly dělat ústupky návštěvníkům a měly by chovat výhradně ohrožené druhy. „Jako společnost se musíme rozhodnout, jestli je z etického hlediska vůbec morální zvířata v zoo vystavovat pouze na odiv, aniž bychom měli solidní výsledky skutečné ochrany. Podle mého je tento model nevyhovující a zoo by svoji roli zachránců měly výrazněji přehodnotit,“ prohlásil pro list Washington Post Steven L. Monfort, ředitel Smithsonian Biology Institute při washingtonské zoo. Podle Monforta prý zoo nesmyslně investují do budování nových sloninců nebo expozic pro lachtany, místo aby pomáhaly druhům, které jsou přímo ohrožené.
Podobně cílené výtky ovšem narážejí na samotné základy zoo. Zahrady nejsou v naprosté většině případů výdělečné organizace. Na svou činnost získávají dotace od města, kraje či státu, které nejsou neomezené. Ne že by neexistovaly výjimky. „Majitel soukromé zoo v Doué la Fontaine nepotřebuje půl milionu návštěvníků ročně, aby mu zahradu zničili. Stačí mu 200 až 300 tisíc, aby mohl uskutečňovat programy in situ,“ vysvětluje ředitel zlínské zoo Roman Horský. Ani zmíněnou francouzskou zahradu ovšem neobývají výhradně ohrožená zvířata. Limitujícím faktorem jsou pro zoo peníze.
Zahrady nemají k dispozici neomezené množství finančních prostředků, aby se mohly zaměřit pouze na ochranu přírody. Dokonce i známý Durrell Wildlife Conservation Trust na ostrově Jersey, který se snažil nedělat kompromisy v ochraně ohrožených druhů a jehož zakladatel Gerald Durrell ho ve svých knihách propagoval, co mu síly stačily, se dnes potýká s finančními problémy. Vyčítat zoo, že chtějí zaujmout návštěvníky, je stejně demagogické jako argumentovat, že kdyby se prostředky vyplýtvané na boj s globálním oteplováním věnovaly na záchranu ohrožených druhů, Červená kniha Mezinárodního svazu ochrany přírody by nejspíš brzy byla prázdná.
Žádné exponáty Budoucnost zoo podle některých vypadá jako Gondwanaland. „Pokud se někdo z návštěvníků diví, že třeba nevidí ocelota, je to velmi jednoduché. Když bude v pralese a bude křičet, pobíhat, dusat, cvakat foťákem, taky ho neuvidí.
Zvířata tu nemáme jen jako exponáty.
Žijí tady,“ říká Michael Ernest, hlavní chovatel pavilonu v německém Lipsku. Představte si plochu deštného pralesa o rozloze dvou fotbalových hřišť, v níž se nacházejí rostliny a živočichové z tropických pralesů Jižní Ameriky, Afriky a jihovýchodní Asie. Dnes tu najdete na 17 tisíc živých tropických rostlin a 300 živočichů – od tropických mravenců až po hrošíky liberijské či tapíry čabrakové.
Mezi výběhy se vine řeka Gamanil, na které se návštěvníci mohou svézt loďkou. Preferujíli ptačí perspektivu, je pro ně přichystána procházka v korunách stromů po lanovém mostě. Umělý je zatím pouze jeden strom, zbytek jsou skutečné stromy a zoo počítá s tím, že až vyrostou, vznikne v jejich korunách labyrint větví. V podzemí je zase možné projít interaktivním vulkanickým tunelem a vydat se na cestu proti geologickému času.
Pavilon o celkové rozloze 16 500 metrů čtverečních kryje kupole o výšce 35 metrů se střechou ze speciální fólie, která umožňuje měnit v noci teplotu. Vybudování pavilonu stálo lipskou zoo 66 milionů eur (1,7 miliardy korun) a takhle to vypadá, pokud máte k dispozici dostatek peněz. Patnáct českých zoo sdružených v Unii českých a slovenských zoologických zahrad mělo v roce 2011 dohromady příjem 1,2 miliardy korun.
Podobné stavby je možné najít i v Česku, byť postavené s podstatně nižšími náklady. Pavilon Indonéské džungle v pražské zoo o celkové ploše 4000 metrů čtverečních vyšel na 170 milionů korun a mezi návštěvníky je populární. Uzavřené budovy navíc zpříjemňují pobyt v zoo během chladných měsíců, což znamená větší příjmy mimo sezonu. Považovat velkolepé skleníky za cestu vpřed, je však zcestné. „Gondwanaland je úžasná pastva pro oči a pro návštěvníka je to úchvatné, ale stavět ve střední Evropě něco tak energeticky náročného a zatěžujícího při cenách energií a jejich předpokládaném nárůstu do budoucna mi osobně připadá jako úlet,“ myslí si Petr Čolas z ostravské zoo. „Pokud rozpočítáte investiční a provozní náklady na jedno chované zvíře, poměr nevypadá ani trochu příznivě,“ podotýká. Parazit bez predátora Zoo mají ze všech světových institucí největší potenciál pro záchranu ohrožených druhů zvířat. Jedním z jejich problémů je však podle Daniela Frynty z Přírodovědecké fakulty to, že organizace chránící přírodu v současné době odmítají obohacovat chov v zahradách dovozem zvířat z volné přírody. „Veškerá snaha zakazovat odchyt zvířat je zločinem proti ochraně přírody,“ tvrdí Frynta. „Pokud se nic dovážet nebude, musely by populace zvířat žijících v zoo být zhruba stonásobně větší, než momentálně jsou. A to je ekonomicky naprosto neuskutečnitelné,“ dodává.
Čísla zmíněná v úvodu tohoto článku naznačují, že zoo na záchranu zvířat samy nestačí. „Dlouhodobé udržování v malé populaci je z genetického hlediska špatné. A populace, která není malá, čítá řádově stovky jedinců, a takových je v zoo málo. Řešení se proto musí najít mimo zahrady. Jejich současný systém neumožňuje dlouhodobě udržovat populace a bez farem nebo soukromníků se neobejdou,“ tvrdí Daniel Frynta.
„Zoologická zahrada je Hilton pro zvířata. Je to nejdražší a nejluxusnější ubytování a patří tam ty nejvzácnější druhy, které jsou nejvíc hodné ochrany. Ekonomika jasně říká, že tohle musí být pro vybrané, zatímco gros záchranářské práce musí probíhat na farmě, velkochovu, nebo jak tomu budeme říkat. Jenže farmový chov se momentálně až na výjimky nenosí,“ dodává Frynta. „Programy captive breeding lze navíc provozovat i v zemích, které jsou bohatší a v nichž lze zajistit pro zvířata bezpečí,“ podotýká Eva Landová z Přírodovědecké fakulty. „Měli bychom se snažit využívat všechny dostupné možnosti, jak zvířatům pomoci.“
Pomáhat je ovšem čím dál těžší i v tuzemsku, nemluvě o pralesích na druhém konci světa. Park před plzeňskou zoologickou zahradou o tom vypovídá dost jasně. „Ještě před pěti lety byl po dešti plný žížal a ropuch, dnes tu nevidíte ani jedno. Květnaté louky byly před pěti sedmi lety plné desítek druhů denních motýlů, dnes uvidíte pět druhů, a v minimálním množství,“ řekl týdeníku Euro loni na podzim ředitel plzeňské zoo Jiří Trávníček.
„Dnes ještě máte možnost vyjet do přírody a najít nějakou rezervaci. Za dvacet let, jak jsou lidé agresivní, příroda zmizí. Z člověka se stal parazit, který nemá svého predátora, a to je špatně. Z hlediska dlouhodobého vývoje planety, té půlmiliardy let, je ale člověk jen tečka. Až sám sebe zničí, k čemuž zákonitě dojde, tak se příroda vyvine znova a třeba úplně jiná.“ l
Zoologické zahrady by v současnosti byly schopny zachránit z celosvětové biodiverzity 0,3 procenta druhů plazů, 0,8 procenta druhů ptáků a 1,5 procenta druhů savců. Veškerá snaha zakazovat odchyt zvířat je zločinem proti ochraně přírody. Zoo Ostrava Místo, kde si lze odpočinout
Rashmi už váží tunu. První slon narozený v Česku zviditelnil ostravskou zahradu natolik, že z toho bude těžit ještě pěkných pár let. Za jejím současným rozpukem malá slonice přesto nestojí. Každý z projektů, které se v Zoo Ostrava nacházejí v různých stadiích „dodělanosti“, má za sebou mnoho let příprav a postupného uskutečňování. Zahrada rozkládající se na sto hektarech lesoparku se svým obyvatelům mění den za dnem před očima. „V tuto chvíli probíhá historicky největší výstavba v zoo za celých 62 let její existence. Na jaře letošního roku se otevře návštěvnické centrum
se střediskem ekologické výchovy, restaurací a přilehlým výběhem pro zvířata. Pojali jsme ho jako nízkoenergetický objekt a momentálně se kolauduje. Rozsáhlý komplex vyšel na 56,5 milionu korun,“ uvádí ředitel ostravské zoo Petr Čolas. Dotace z regionálního operačního programu představovaly 92,5 procenta, z toho 85 procent tvořily prostředky ze strukturálního fondu Evropské unie a 7,5 procenta ze státního rozpočtu. Brzy si návštěvníci budou moci rovněž prohlédnout nově upravený rybník s průchozími expozicemi, kde najdou nový domov v přírodě vyhubení jeleni sikové vietnamští, kriticky ohrožení giboni bělolící, jeřábi sibiřští, lemuři vari a další zvířata. A v centru zahrady poblíž pavilonu primátů se na jaře otevře nová průchozí voliéra Papua s papoušky lori a jiným exotickým ptactvem. Navzdory čilé výstavbě ostravské zoo nehrozí, že by se její obrovský areál v dohledné době zaplnil. „Nejde o to, jen budovat provozně drahé expozice. Snažíme se zároveň co nejvíce zpřístupnit cenné partie lesa, budujeme a udržujeme v něm tůňky pro čolky a další zástupce naší fauny, dosazujeme nové stromy či keře. Kromě zachovávání biodiverzity považuji za významnou i obyčejnou sociální funkci zahrady. Všude kolem nás to čím dál více vypadá jako v nákupních centrech, každý se za něčím honí. Kvůli tomu je důležité, aby i v Ostravě existovalo místo, kde je možné si od shonu odpočinout,“ vysvětluje Petr Čolas. „Mohli bychom ekonomickou soběstačnost zvýšit třeba o pět procent proškrtáním jakoby,nadbytečných‘
činností. Jenže kdybychom nepořádali kroužky pro děti, letní tábory, přednášky a nestarali se o handicapované, ale pouze o masového návštěvníka, kdybychom se přestali zabývat záchranným chovem návštěvnicky neatraktivních druhů a ponechali si jen ty, které lidé většinou chtějí vidět, přestali bychom být tou zoologickou zahradou, jak si ji představuji,“ dodává. Časem by chtěl rovněž prosadit, aby nejméně jedna koruna ze vstupného do ostravské zoo putovala přímo na projekty in situ, kterých se účastní, jako je tomu v jiných českých zahradách.
Další větší novinky se týkají sezony 2014. „Stavíme vstupní areál pro návštěvníky, v němž bude malý přednáškový sál a do kterého se přesunou někteří zaměstnanci zahrady. Součástí projektu je i úprava parkoviště,“ popisuje ředitel Čolas. Vstupní komplex s parkovištěm vyjde na zhruba 30 milionů korun. Safari asijských kopytníků bylo vysoutěženo za necelých 40 milionů korun a Pavilon evoluce, který se začal stavět loni v létě, za více než 100 milionů. To vše bez DPH. První zmíněný výběh pro asijské osly, kozy šrouborohé či daňky mezopotámské vznikne na ploše šesti hektarů v části zahrady dosud nepřístupné návštěvníkům. V novém Pavilonu evoluce najdou domov šimpanzi, guerézy či kočkodani Dianini, ale i různí obojživelníci, ryby a bezobratlí. Dvě posledně jmenované stavby jsou také spolufinancovány prostřednictvím evropských fondů a města. Ani zalesněné části zahrady nepřijdou zkrátka. „V zadní části areálu u výběhu žiraf je dosud nepřístupné údolíčko, pro které jsme nechali vyprojektovat přírodní expozici mokřadního ekosystému. Máme zajištěna i všechna stavební povolení. Ne kvůli tomu, že vzroste návštěvnost, ale zvýší se biodiverzita a aspoň pár vnímavých lidí uvidí pravděpodobně nejohroženější biotop české přírody in natura. Děti našich dětí si pak možná řeknou, že jejich předkové nebyli úplní hlupáci a že se jim povedlo v Ostravě uchovat sto hektarů krásné přírody,“ dodává ředitel. l
O autorovi| Tomáš Pohanka Jan Svatoš, pohanka@mf.cz spolupracovník redakce
