Jen neradi přijímáme skutečnost, že Čína a Indie budou během pár desetiletí největšími světovými ekonomikami. Pokud se ponoříme do hospodářských dějin, pochopíme to snáz.
V tomto čísle máme zajímavý článek o rychlém růstu mezd v pobřežním industrializovaném pásmu Číny a postupném transferu pracovně náročných výrob do levnějších asijských zemí, jako je Indonésie, Bangladéš nebo Vietnam. Pro získání perspektivy však není od věci podívat se do minulosti, jak to vypadalo s reálnými mzdami v pozdním středověku a na začátku moderní éry ve velkých evropských městech a v Asii. Díky nimravé práci ekonomických historiků se můžeme dozvědět, že Čína byla s výjimkou několika posledních století největší ekonomikou na světě v podstatě pořád, i když v sedmnáctém století přenechala tuhle pozici Indii. Ta byla světovou jedničkou v časech panování mughalského císaře Aurangzéba, proti němuž byl Ludvík XIV. méně majetným mužem. Nešlo jen o monarchy: kvalifikovaní řemeslníci v mughalské Ágře měli v roce 1595 vyšší reálné mzdy než jejich protějšky v Londýně, bohatých severoitalských městech, ve Vídni nebo španělské Valencii. Jedinou výjimkou byl Amsterodam, již v té době obchodní pupek světa. V té době již odezněla perioda relativně vysokých reálných mezd v Evropě 15. století, která byla způsobena – hádejte čím? Morovou epidemií, která zkosila značnou část evropské populace a způsobila dočasné zvýšení reálných mezd. Jiná věc je, že reálná kupní síla kvalifikovaných indických řemeslníků a dělníků nevydržela dlouho a zhoršovala se pak dalších čtyři sta let: v roce 1960 byla nižší o 23,3 procenta. Co si z toho odnést? Že karty, které díky vyšší inovaci, a tím i produktivitě posledních pár set let katapultovaly životní úroveň obyvatel západních Evropanů do závratných výšin nejen ve srovnání s Indy nebo Číňany, ale i s čímkoli v historii budou platit jen do té doby, dokud si Evropa udrží inovační potenciál a předstih v produktivitě. Nebude-li rozdílu v produktivitě, nebude rozdílu v reálné životní úrovni.
