V londýnské City opět letí oblíbené polední menu za 1000 liber
Bonvivánská okázalost se vrací do restaurací v okolí londýnské City spolu s milionovými bonusy, které si po roce uskrovňování opět začali vyplácet místní bankéři. V módě jsou opět okázalé obědy za pět set liber (čtrnáct tisíc korun), nejprve nesměle jen se šampaňským Dom Pérignon. Teď už troufaleji i s dvacetiletým Château d’Yquem, které po staletí zušlechťovalo aristokratické stoly, ale u londýnských bankéřů se stalo nabubřelou snobárnou chlubící se astronomickými výdělky. Kdo nepije d’Yquem, není „in“.
Krušný rok
Nedivme se jim, d’Yquem je nejkvalitnější Sauterne, které vydrží a dozrává přes sto let. Před třemi lety na jedné londýnské aukci zaplatil Grand-Hôtel du Cap-Ferrat z francouzské Riviéry 775 tisíc liber za sbírku 135 lahví, po jedné za každý ročník od roku 2003 nazpět. Château d’Yquem produkuje ročně jen 65 tisíc lahví, a pokud není absolutně „top quality“, celá roční sklizeň se na trh pod jeho značkou nepouští. Dvacetiletá lahev přijde v londýnské restauraci bratru na čtyři stovky liber.
Přejme to špičkovým londýnským restauratérům, kteří prožili krušný rok. Aby si udrželi zákazníky v rozumných počtech, museli ceny kompletních „business lunch“ meníček bez vína stahovat pod třicet liber. Za takovéto peníze například v jedné z TOP 10 londýnských restaurací požitkářsky pojmenované Vivat Bacchus obědvali zchudlí bankéři tříchodově třeba takto: mezi předkrmy byl na vybranou vývar z volského ocasu a brambor, prudce opečené svatojakubky s celerovým pyré nebo uzená křepelka na šťovíku a řeřiše. Mezi hlavními chody se podávaly v medu pečené vepřové bůčky s karamelizovanými jablky, grilovaná treska na špenátu s bramborovým salátem nebo pečená kýta z jihoafrické gazely v krustě z biltongu (masové plátky upečené na škvarky) na polentě a omáčce z ostružin a ginu. Plus nějaký ten dezert nebo sýr. S lahví průměrného jihoafrického za dvacku pořídili kompletní oběd za padesát liber čili 1400 korun. Běžná každodenní polední útrata skromného bankéře. V předstíraném spěchu si dokonce mohli z výběru malých tapas po třech librách sestavit rychlovku za patnáct liber plus skleničku za čtyři. A ještě ušetřili na hubnoucích procedurách.
Na účet daňových poplatníků
Dnes si k tomu opět přidávají husí foie gras, křepeličky, bažantíky, tygří krevetky, langusty a kaviár. A vína jaksepatří. Plus nějaký ten koňáček za třicet a doutníček za padesát liber. Oděni v nových oblecích šitých na míru u krejčovských maestrů v Saville Row za tři tisíce liber. Prý si na to znovu vydělali, mají na to právo. Před rokem krachující banky opět vydělávají a makléřské příjmy kolem třiceti tisíc liber měsíčně jsou znovu spíše slušným průměrem. A tak jim Bacchus (který s jejich záslužností nadšeně souhlasí) opět vrátil své slavné dřívější a rok nefunkční meníčko za tisícovku liber, které vypadá následovně: Kaviár Royal Sevruga, porce 30 gramů, jinak à-la-carte za 360 liber. Domácí linguini v omáčce z langusty a 40letého armagnaku. Grilovaný hovězí steak Wagyu (černosrstý skot původem z Japonska, dnes už chovaný i v Evropě) s prudce opečenými husími játry. Pestré zeleninové oblohy a patnáct druhů sýra. Zapíjené dvacet let starým červeným Lafitem od Rotschildů a nakonec 45letým portským v ceně.
Bylo by to všechno krásné a gastronomicky záslužné, kdyby šlo opravdu o jejich peníze. Akorát že nejsou. Oni si ti furianti totiž „baští“ za peníze britských daňových poplatníků, z nichž navíc téměř milion přišel kvůli nim o zaměstnání. Před necelým rokem britská vláda banky zachránila před téměř totálním krachem dotací čtvrt bilionu liber. Pokorně jí za to slíbily, že se začnou chovat slušně. Britský daňový poplatník se domníval, že by bylo fér, kdyby mu bankéři nějakou tu libru vrátili, než zase začnou hlasitě mlaskat. Jo, tůhle!
