ECB bojuje s deflací a tváří se, že vlastně vůbec neřeší něco, co nemá řešení
Evropská centrální banka zase přitlačila v uvolňování měnových podmínek v eurozóně, a fakticky tak vyvrátila optimistické řeči politiků, že krize eura skončila a vše se k dobrému obrací. Není divu, že s tímto krokem čekala, až bude po volbách do europarlamentu, aby nezvedla preference euroskeptických uskupení ve státech severního křídla EU, kde už tak je lidí naštvaných na skryté transfery jižním bankrotářům více než dost.
Podstatnější než poprvé použitá záporná depozitní sazba ve výši desetinky procenta je pokračování programu LTRO. ECB těmito zvláštními repo operacemi dodávala likviditu bankám zatíženým držením dluhopisů zemí ve vážných problémech. Napumpovala tak ve třech tranších do eurozóny bilion eur s tříletou splatností a více než dvě třetiny těchto prostředků spotřebovaly banky ve Španělsku a Itálii. Skoro polovina je splatná v první polovině příštího roku. A tak ECB natiskne čtyři sta miliard eur a nabídne je bankám znova. Sice tvrdí, že jsou určeny pro úvěrování nefinančních podniků, tedy firem, ale každému je celkem jasné, kde ty peníze skončí. Firmy, zejména ve Španělsku a Itálii, totiž nové úvěry nepotřebují. Potřebují konkurenceschopnost a snížení nákladů, aby narazily na nějakou poptávku.
Španělsko a Itálie, stejně jako nejkatastrofálnější Řecko, si sice došly na finanční trhy pro regulérní půjčky a byl po nich hlad, ale to, že ECB pokračuje v LTRO, jen dokazuje, že v případě, kdy by banky musely úvěry z minulých tranší splatit a ony státní dluhopisy pustit na skutečný trh, by se celá ta potěmkinovská vesnice záchrany zbortila jak tunel Blanka ve Stromovce.
Protože je evidentní, že dosavadní instrumenty nezabraly, konkurenceschopnost jižních ekonomik neroste a daňové výnosy se nijak zvláště nezvyšují, ale zároveň nelze přiznat, že hlavním problémem těchto ekonomik je společná měna euro, přemýšlí se nikoli o marnosti a neúčinnosti použitých zbraní, ale o zvětšení jejich ráže. A tak nový program LTRO už nebude na tři roky za jedno procento, ale na čtyři roky za čtvrt procenta, a navíc se konečně přestane sterilizovat. Dochází tak ke skutečnému kvantitativnímu uvolňování, jak se eufemisticky říká tištění inflačních peněz. Přitom už dnes je zřejmé, že likvidity v evropském bankovním sektoru je dostatek a úroky, za něž si dnes půjčují tzv. bezpečné země, jsou zcela bezprecedentní.
Argument hrozící deflace, který frankfurtští centrální bankéři používají, má jistě svou váhu, nicméně ta není zdaleka ve všech zemích stejná. Němcům by již dnes slušelo silnější euro a o dost vyšší než záporné úrokové sazby. Dosahují rekordních přebytků v zahraničním obchodě a export dynamicky roste.
Silnější měna by pak přála importu a posílení poptávky domácností, kterou by mimochodem pocítili i oni španělští a italští výrobci, kteří by platili vyšší daně a mohli začít trochu umořovat státní dluhy.
Jenže dražší euro by na Jihu podtrhlo i tak skomírající konkurenceschopnost a vrátilo tyto země do recese a dalšího kola dluhové krize. Na Jihu by spíše potřebovali společnou měnu oslabit. A ne málo. Ale protože měna je společná, tak je i německá a zase by tlačila německý export vzhůru na úkor oněch nešťastných Italů.
A tak dnes ECB s rozvinutou zástavou a planoucím pohledem bojuje s deflací a tváří se, že to není tak, že by řešili onu pověstnou hlavu XXII, tedy něco, co nemá řešení. Měnovou unii, která měnovou unií být nemůže, protože nesplňuje podmínky, jež měnová unie prostě musí mít, aby stabilně fungovala. Tištěním bankovek a jejich rozhazováním z vrtulníku se na této od počátku platné skutečnosti nezmění vůbec, ale vůbec nic. Jen se vytvoří čas na to, aby mohli politici vymyslet, jak ty řecké dluhy zaplatí daňoví poplatníci v Německu, Nizozemsku, Rakousku či jiné zodpovědné zemi tak, aby si toho vlastně nevšimli.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
