Splést se o padesát miliard není zcela obvyklé
Výsledek hospodaření státu za rok 2005 opravdu není špatný, a tak je docela hloupé znehodnocovat to například takovými výroky, které použil ministr financí Bohuslav Sobotka minulý týden v sebeoslavné stati v deníku Právo. Tvrdí například, že příznivý schodek je výsledkem „úspěšné hospodářské a umírněné rozpočtové politiky vlád ČSSD“, a nikoli nějakých triků, a nevznikl ani na úkor občanů platících vyšší daně. Lze pochopit ministra, který nechválen, pohladí vlídným slovem sám sebe. Nedělá však dobře, když z veřejnosti dělá hlupáky.
Na serveru ministerstva financí lze celkem snadno zjistit, co způsobilo tento příznivý vývoj. Dozvíme se, že dopad zvýšení daně z přidané hodnoty z poloviny roku 2004 znamenal zvýšení výnosů o 13,1 procenta. Vyšší spotřební daně dodaly státnímu rozpočtu dokonce 15,4 procenta navíc oproti loňsku. Zaplacené daně zaměstnanců se zvedly téměř o osm procent. A neuvěřitelné se stalo skutkem, když po snížení sazby podnikových daní jejich výběr stoupl o více než čtvrtinu, přesně o 26,7 procenta. A naopak sociální pojištění, u něhož vláda navýšila vyměřovací základy pro živnostníky, a mělo se tedy vybrat více, nesplnilo očekávání o tři a půl miliardy. Guvernér ČNB v této souvislosti upozornil, že souhrnná daňová kvóta vzrostla v uplynulých třech letech během takzvané reformy veřejných výdajů o tři procentní body, měřeno hrubým domácím produktem. Příjmy celkem vzrostly o 7,6 procenta. Jestliže tedy ministr Sobotka vykládá, že za lepším schodkem není zvýšení daní, jak se často píše a vykládá v médiích, tak prostě neříká pravdu.
O té umírněné rozpočtové politice vypovídá více než výmluvně skutečnost, že výdaje vlády byly loni překročeny oproti rozpočtu korigovanému o dopady změn klíčových hospodářských zákonů téměř o čtyři procenta. Přesně o 34,3 miliardy korun. Alespoň tak se to uvádí v oficiální zprávě na serveru ministerstva financí. Lze to jistě zdůvodnit, že se na tom podílely peníze převedené z předloňského rozpočtu do loňského, ale nyní se převádělo znovu.
Neschopností odhadnout příjmy a skutečné výdaje v tak obrovském rozsahu jako letos se českému ministerstvu financí nepodařilo snad od roku 1918. Rozdíl činí bez peněz převáděných ne příliš logicky z roku na rok více než padesát miliard, tedy skoro šest procent státního rozpočtu. Kontrola nad veřejnými financemi, jak se jí dnes chlubí ministr financí i premiér, vypadá ve standardních ekonomikách obvykle trochu jinak. Kdo totiž může v této situaci zmatených počtů opravdu přesvědčivě doložit, že to, co se loni ustřelilo na stranu příznivou, neskončí napřesrok na straně opačné? Po rozdávacích orgiích v Parlamentu je to spíše více než méně pravděpodobné.
Místo holedbání by možná bylo dobře podívat se analyticky na to, co vlastně lze ze zkušeností loňského i předloňského roku odvodit pro příští fiskální politiku. Předně je jasné, že ve výdajích jednotlivých resortů jsou stále obrovské rezervy a současný systém, který umožňuje převádět státní peníze z roku na rok, tyto rezervy dokáže odhalit, ale nedokáže se s nimi vypořádat. Naopak sedmiprocentní růst objemu peněz na platy zaměstnanců a na nakupovanou práci signalizuje, že ministerstva dále bobtnají a racionálnímu hospodaření se neblíží ani náhodou.
V příjmech se ukazuje, že zvýšení nepřímých daní je velmi efektivní, protože vede jasně ke zvýšení výnosů, zatímco u přímých daní je efekt zcela opačný a k více penězům se lze dobrat především přes nižší sazby. Výnosy rostou velmi rychle u korporátních daní, kde sazba daně klesá a výrazně se neplní očekávání v případě sociálního pojistného, u nějž se vláda pokusila vyždímat více z osob samostatně výdělečně činných. I v Česku se tak potvrzuje skutečnost ověřená všude na světě. Také se ukazuje, že ve srovnání s dalšími zeměmi, které dosahují silného ekonomického růstu, jsme na tom s naší rozpočtovou kázní poměrně špatně, protože i tříprocentní deficit je při pětiprocentním růstu ekonomiky jasným vysvědčením o absenci potřebných reforem.
K těmto poznatkům a zkušenostem se ministr financí Sobotka ani premiér Paroubek tak nějak nevyjadřují, byť je dnes těžké otevřít noviny, aby na člověka tito dva pánově nevybafli. A tak opravdu nevíme, co si o těchto poznatcích naši socialisté myslí. Snad alespoň můžeme doufat, že to myslí upřímně.
