Nechci ztrácet čas a energii věcmi, které jsou nesmyslné, tvrdí jeden z nejvýznamnějších českých architektů současnosti
Domy jako stroje na energii. Tak lze dnes s trochou nadsázky parafrázovat výrok slavného francouzského architekta Le Corbusiera, který navrhoval domy jako „stroje na bydlení“. Zatímco na počátku minulého století vrcholil příliv lidí do měst a stavitelé se s tím museli rychle a pragmaticky vypořádat, o století později jsou požadavkem číslo jedna úspory za energie. Nezáleží na tom, zda majitelé domů chtějí prostě jen ušetřit nebo vyslyšeli apel doby, která volá po větší ohleduplnosti k přírodě. Směr, kterým se výstavba ubírá, je zřejmý.
Vedle vymýšlení důmyslných a sofistikovaných „strojů na energii“ je patrný i opačný trend. Část architektů znovu objevuje krásu a přirozenost tradičních materiálů i pozapomenutých postupů. Ač jsou jejich stavby často nenáročné na energii, jde o přidanou hodnotu, která vzniká jaksi mimoděk, úspornost totiž nebývá hlavní motivací jejich tvůrců. Patří k nim i Martin Rajniš, jeden z nejvýznamnějších českých architektů současnosti, jenž je dokonce odpůrcem ekologů a environmentálních hnutí. „Zásadně nenavrhuji pasivní domy a těch, kdo za ně utrácí, je mi líto, protože peníze mohou dát za mnohem lepší věci,“ tvrdí Rajniš, který v posledních letech staví především ze dřeva, kamene a skla.
Tisíce nápadů
Rajnišovou motivací stavět „přirozeně“ je prý fakt, že výsledkem jsou velmi příjemné domy. „Přírodní materiály, především dřevo, mám velmi rád a také s chutí své domy opřu o zeleň. Příroda je bezvadná, přináší totiž dobrou náladu a energii,“ vysvětluje architekt, který společně se svými kolegy z ateliéru E-M.R.A.K. navrhuje kolem třiceti až čtyřiceti projektů ročně. „Jejich ‚úmrtnost‘ je ale v Česku stále velmi vysoká, často kvůli penězům, někdy kvůli úřadům a jindy zkrátka proto, že investor změní plány. Nakonec se jich ročně realizuje zhruba pět,“ vysvětluje architekt, který tvrdí, že má v hlavě tisíce návrhů domů. Počítá, že tvořit bude moci ještě tak dvacet let a za tu dobu jich stihne postavit „jen“ padesát až sto. V posledních letech proto uskutečnil řadu staveb, které se obejdou bez stavebního povolení, což může na první pohled působit jako řízená provokace úřadů. Libertarián a „pravicový anarchista“ Rajniš k ní nemá daleko. Pohotově to dokládá i dírou na svých kalhotách, která mu zbyla po zásahu policie na demonstraci, jíž se zúčastnil společně se svými „anarchistickými přáteli“. Ve skutečnosti jsou mu ale prý všechny úřady zcela lhostejné. „Zkrátka mi jen připadá, že je zbytečné utrácet čas a energii věcmi, o kterých si myslím, že jsou nesmyslné. To je třeba územní rozhodnutí nebo stavební povolení,“ vysvětluje autor Zenové kostky, rozhledny Bára nebo věže v Horním Maxově. Například poslední zmíněný projekt se před pár lety stal kamenem úrazu pro jablonecký stavební úřad. Zatímco podle úředníků šlo o stavbu, podle architekta jde jen o hranol dřeva, jehož vztyčení se obejde bez posvěcení úřadů.
Vzdálená inspirace
Současný Rajnišův rukopis lze spolehlivě poznat podle originálních dřevěných staveb, které jsou někdy doplněny kamenem a sklem. „Stále ale navrhuji stavby i úplně jiné, ale vždy tak, aby lidem konvenovaly, a bez kompromisů,“ vysvětluje architekt.
Nejznámější dřevěnou stavbou Martina Rajniše je nepochybně svébytná Česká poštovna. Objekt, který v roce 2007 vyrostl na místě České boudy na Sněžce, je společným dílem Rajniše a architekta Patrika Hoffmana. Dřevěná skládačka sestávající z dvaceti tisíc dílů se země dotýká jen dvanácti patkami. Plášť stavby tvoří zdvojené sklo a dřevěné okenice, jejichž nastavením je možné proměnit moderní prosklenou budovu v dřevěnou boudu, a tak ji přizpůsobit aktuálnímu počasí. Zachovaly se i sklepy, které slouží jako zázemí budovy. Venkovní točité schodiště pak vede na vyhlídkovou terasu. Jejího otevření se před čtyřmi lety zúčastnil dokonce prezident Václav Klaus, který ji pochválil a v kontextu tehdejších sporů nezapomněl podotknout, že se mu stavba líbí daleko více než Kaplického návrh nové budovy Národní knihovny.
První, co člověka napadne, je, že Rajnišovy stavby patří přesně tam, kde právě stojí. Jak toho architekt dosahuje a kde hledá inspiraci pro své domy? „Jen málokdy ji nacházím ve stavbách. Upřímně řečeno mě vůbec nebaví koukat do architektonických časopisů. Inspiraci hledám spíše v přírodě, a to hlavně při svých četných cestách,“ tvrdí Rajniš. Architekt, který je od půlky 80. let také kapitánem námořní plavby, strávil na moři celkem čtyři roky a stihl procestovat takřka celý svět. Tvrdí, že člověk má vlastně tři životy. Prvním je dětství, kdy se učí, druhým produktivní věk, ve kterém má zvládnout praktické věci a umět vydělat peníze, a v tom třetím má pochopit, o čem svět a život je. „Ty životy se přirozeně prolínají a každý z nich potřebuje impulsy, které člověka navedou na správnou cestu. Když nevím co dál, odjedu do světa – na moře, do pouště, na ledovce, do třetího světa nebo pustých krajin. Je to nesmírně zajímavé a inspirativní,“ popisuje Rajniš.
Při svých cestách měl příležitost vidět i třetí svět, který je pro něj obzvlášť inspirativní. „Velice mě baví věci, které dělají lidé, kteří nemají vůbec žádné architektonické vzdělání. Je to paradoxní, ale ono totiž člověka spíše zkazí, než aby mu pomohlo,“ domnívá se Rajniš.
Co podle Rajniše znamená přirozenost a přirozená architektura? „Snažím se neřídit pravidly a estetikou, ale držet se ‚přirozených‘ věcí. To například znamená, že každá struktura v přírodě je individuální, ale přitom vznikla podle nějakého základního konceptu,“ vysvětluje. Mezi jeho přirozená pravidla patří i ta, která souvisejí s ekonomií. „Jedno z nich říká, že domy by měly být relativně levné. Pokud tomu tak není, vracíme se zpět do středověku, kdy jsme svůj sociální status museli demonstrovat vlastnictvím honosného domu. To je ale dnes nesmysl, protože v internetové době k tomu slouží úplně jiné věci,“ domnívá se Rajniš.
Nepřítel paneláků
Architektura a celá města vznikala podle Rajniše respektováním nepsaných pravidel hry, jakýchsi tichých dohod. „Středověká vesnice, to bylo společenství, které drželo pohromadě. Každý jeho člen, který se rozhodl postavit dům, velmi přesně věděl, co se od něj očekává a že se nepsaným pravidlům nesmí vymknout. Stavby proto vznikaly nikoli na základě plánů, ale zkušeností – dlouho se vyvíjely a vždycky si vzájemně sedly do nejmenších detailů. Lidé přitom neměli potřebu příliš je individualizovat,“ vysvětluje Rajniš. Domy podle něj odpovídaly nejen rodinnému životu jejich majitelů, ale města dokonce dokázala reflektovat i uspořádání tehdejší společnosti.
Dnes je tomu jinak už proto, že nežijeme ve společenství, ale ve společnosti. Nejsme vázáni na místo a často máme zmatek v tom, jaký životní styl si zvolit a jaký sloh uznávat. „Některé věci je totiž možné naučit se jedině tak, že je člověk převezme ze své rodiny. Když je ale vržen do školky, kde je konfrontován s totálním nevkusem, když to samé pak následuje i na vyšších stupních škol, není se co divit obrovskému kulturnímu poklesu. A ten je dnes velmi dobře vidět na tom, jaké rodinné domy si stavíme,“ tvrdí Rajniš.
Už v minulosti Rajniše iritovala panelová sídliště a patřil mezi jejich nejtvrdší odpůrce. V 90. letech dokonce řekl, že kdyby v nich nebydleli lidi, byla by jejich demolice tím nejkrásnějším bouráním, jaké si umí představit. Později ale dospěl k překvapivému zjištění. „I člověk vypěstovaný od dětství v jednom z nejhnusnějších paneláků, které v Praze existují, může být nesmírně citlivý, zajímavý a hluboký… Uvědomil jsem si, že můj bořičský syndrom u paneláků zapomíná na to, že to je domov tolika lidí. Pořád si myslím, že společnost udělala špatný a hanebný kus. Ale co s tím, nevím.“
Obchoďáky už ne
V 60. a 70. letech pracoval Rajniš jako začínající architekt ve slavném libereckém ateliéru SIAL Karla Hubáčka, který dokázal i v době nejtužší normalizace reflektovat nejmodernější světovou architekturu. V roce 1975 se spolu s architekty Johnem Eislerem a Miroslavem Masákem podílel na návrhu obchodního domu Máj na pražské Národní třídě. Na popud teoretika architektury Rostislava Šváchy se stavba před pěti lety stala kulturní památkou. „Je to taková hra moderního věku. Ne, že bych si toho vůbec nevážil, ale už samotný fakt, že musíme mít kulturní památky, je důkaz, že naše doba je poměrně absurdní,“ říká odpůrce úřadů a úředních nařízení Rajniš. Máj je podle něj utilitární stavba, na které není nic posvátného ani úžasného. Kromě Máje pak Rajniš projektoval další obchodní centra – na pražském Zličíně či Nový Smíchov, který je podle Rajniše povedenější než Máj. „Celkové uspořádání, skelet, zahrada na střeše, dobře větratelná parkovací místa, to všechno je dobře vyřešeno. Jen mne mrzí, že tam nevzniklo také 110 loftových bytů, jak bylo původně plánováno,“ dodává Rajniš. Rajnišovi se nelíbily ani interiéry, pro které se majitel centra rozhodl. Francouzský Carrefour dal tehdy před řešením, které navrhovalo Rajnišovo D.A. Studio, přednost francouzským architektům. „Ti naši úroveň odhadli asi tak na úroveň nejchudších pařížských předměstí či severoafrických měst a podle toho také zvolili interiéry, které byly nevkusné a příliš dekorované,“ říká Rajniš. S obchodními centry už nechce mít nic společného. „Upřímně řečeno z každého obchoďáku se mi dělá tak trochu nevolno. Nakupování patří k životu, já to nikomu neberu, ale já tyhle chrámy konzumu nepovažuji za nic úžasného. Řečeno s Borisem Vianem – je to jen taková pěna dní,“ uzavírá Rajniš, který se chce ve svém „třetím životě“ věnovat věcem, které pro sebe považuje za podstatné. Byť budou na hranici rentability, či dokonce těsně pod ní.
Profesor Martin Rajniš
1969–1979 architekt ateliéru SIAL
1979–2004 svobodné povolání
1986 založil a řídil D.A. Studio
1990 vedoucí Architektonického ateliéru VŠUP
2001–2002, od 2007 vedoucí Architektonického ateliéru Technická univerzita Liberec
1991 docent
1993 profesor
2001–2005 spoluzakladatel volného sdružení H.R.A. Hoffman Rajniš architekti
2005 založil a řídí společnost E-M.R.A.K.
Významné realizace (pokrátím podle potřeby, díky, N.)
1974–1976 Vily Příbram, Praha
1979–1986 Výstavní pavilony na mezinárodních expozicích, Montreal
1986–1987 The Round House, EXPO 86
1988 Škola Rybinsk
1990 Instalace výstavy fotografa Koudelky v Praze
1990 Interiér pro Národní Galerii ve Veletržním paláci
1992 Expozice čs. Architektury na Bienále v Benátkách
1995–1997 Obchodní centrum Zličín
1996–1998 Skleníky na Pražském hradě
1997 Administrativní budova Václavské náměstí 33
1996–2001 Kulturní a obchodní centrum Nový Smíchov
2005 Stodola v Maxově
2006 Věž Scholzberg
2007 Nová česká poštovna Anežka na Sněžce
Hangár Maxov
2009 Rozhledna Bára II, Chrudim
2010 Lesovna, Písek
Terasy Hradčany
Dům Karhan
Výstava Přirozená architektura na 12. bienále architektury v Benátkách
