Někdejší ekonomická hvězda už léta marně hledá tu správnou cestu
Země, která bojuje s katastrofickými následky ničivého zemětřesení a následné vlny tsunami, se v mnohém liší od Japonska, jehož síla na mezinárodní ekonomické scéně kulminovala v 80. letech minulého století. Tehdy se japonský akciový trh utrhl ze řetězu a tamní investoři skupovali kde co, zejména ve Spojených státech. Největší ekonomika na světě se nervózně ohlížela, jak se k ní zdánlivě nezadržitelné Japonsko blíží mílovými kroky. Dobová americká žurnalistika, komerční literatura i filmová produkce vcelku přesně popsaly obavy elit, ale i normálních středostavovských Američanů z toho, že jim Japonci „snědí oběd“, protože mají vyspělejší firemní organizaci, technologie, kvalitu výroby a neskonale koncepčněji myslící vládu. O tom bylo přesvědčeno ve své době i mnoho uznávaných manažerských a ekonomických veličin. Trochu se to podobá současným obavám z fenomenálního ekonomického vzestupu Číny, kterou dnes Spojené státy berou smrtelně vážně. Rozdíl byl v tom, že Japonsko nepředstavovalo pro USA v 80. letech žádnou vojenskou a zahraničněpolitickou, ale pouze ekonomickou hrozbu.
Americké nakopnutí
Spojené státy jsou s Japonskem ekonomicky provázány minimálně od 8. července roku 1853, kdy flotila čtyř válečných lodí komodora Perryho přistála v tokijské zátoce. Japonci poprvé spatřili „obrovské draky chrlící kouř“ včetně jejich námořních kanonů a pochopili, jak beznadějně jsou technologicky zaostalí a že se musí změnit. Pár let na to začala éra intenzivní modernizace do té doby uzavřené říše. Katastrofální prohra Japonců ve druhé světové válce vyústila v okupaci v letech 1945 až 1952, během níž Američané v rámci hospodářské pomoci zemi poskytli ekvivalent zhruba čtyř procent tehdejšího japonského hrubého národního produktu. Okupační správa také prosadila četné reformy, které pak Japonsku velmi pomohly v rozvoji. Velkým stimulem byly i americké nákupy za korejské války, které představovaly asi sedm procent HNP (v roce 1953). Především se však Japoncům otevřel americký trh, který umožnil rychlou industrializaci a exportní orientaci výroby. Tento ekonomický model byl následně kopírován v celé východní Asii, počínaje Jižní Koreou a Tchaj-wanem, a přinášel fenomenální výsledky. Samotné Japonsko rostlo od korejské války až do poloviny 60. let v průměru o devět procent ročně. V době olympiády v Tokiu v roce 1964 se již prezentovalo jako vyspělá země, jejíž vzestup snad nejlépe symbolizoval rychlovlak Šinkanzen (mimochodem rozpočtové náklady na výstavbu první linky mezi Tokiem a Osakou byly nakonec skoro dvojnásobně překročeny a šéf drah rezignoval). Japonci dokázali mimořádně dobře absorbovat zahraniční inovace: v letech 1950 až 1980 uzavřely jejich firmy 35 tisíc licenčních smluv, většinou s Američany. Často velmi levně: americké ministerstvo spravedlnosti a antimonopolní úřad přinutily mnohé firmy s dominantním postavením na trhu, aby v rámci politiky povinného licencování téměř bezplatně poskytly svoje průmyslové vlastnictví. Nikdo to nevyužil lépe než japonská konkurence.
Dlouhý ústup ze slávy
Prasknutí kolosální bubliny na japonských akciových a nemovitostních trzích na přelomu 80. a 90. let zůstalo v Česku, které mělo tehdy zcela jiné starosti, téměř nepovšimnuto. Japonsku však vyrazilo dech natolik, že ho ani následující generace nedokáže znovu pořádně nabrat. Rekonstrukce po zemětřesení z ledna roku 1995 v průmyslové aglomeraci Kóbe si vyžádalo ekvivalent asi 2,5 procenta tehdejšího japonského HDP. Jenže Japonsko v té době byla „tříáčková“ země s nejlepším mezinárodním ratingem, vysokou mírou úspor domácností, a stále ještě přijatelným vládním dluhem zhruba 90 procent HDP.
Rozpočtový přebytek mělo Japonsko naposledy někdy před dvaceti lety a ničím nepřerušená čára vysokých rozpočtových schodků nedokázala přivést ekonomiku k růstu, který by zasloužil lepší označení než chudokrevný. Ostrovní země sice stále má ode všech hlavních agentur investiční rating, když se ale před lety dostala pod úroveň nesrovnatelně chudší Botswany, vyvolalo to skutečně hluboké ponížení.
Podle odhadů, které provedl Mezinárodní měnový fond ještě před nedávným zemětřesením, měl vládní dluh Japonska v roce 2015 vystoupat až k hranici 250 procent z dnešních zhruba 230 procent. Toto číslo je a zcela určitě i s přehledem zůstane nejvyšší v porovnání se všemi vyspělými zeměmi. Japonsko je také zemí s nejstarším obyvatelstvem – věkový medián je s 44,6 roku skoro o pět let vyšší než v Česku. Burzovní index Nikkei 225, který koncem roku 1989 dosáhl historického rekordu téměř 40 000 bodů, je dnes sotva čtvrtinový. Země už dávno nepatří k tahounům globální ekonomiky, podle parity kupní síly přišla o druhou příčku již před pár lety a loni ji předhonila Čína i podle nominálního HDP.
Slepé cesty z bludiště
Japonské ministerstvo hospodářství, obchodu a průmyslu (METI) loni v létě charakterizovalo převládající pocity z uplynulých dvou desetiletí po prasknutí spekulativní bubliny jako ztrátu sebedůvěry a víry v budoucnost způsobené stagnujícím růstem, obavami o udržitelnost sociálních systémů i veřejných financí obecně. METI sebekriticky konstatovalo, že snaha oživit ekonomiku masivními infrastrukturními investicemi byl fatálně drahý omyl. V zemi, jež byla z hlediska infrastruktury bohatě zainvestovaná, měla většina těchto projektů (ještě jeden most, ještě kousek dálnice…) prachmizernou ekonomickou návratnost. Výsledkem byla jen rychle rostoucí zadluženost. Také sanace bankovního sektoru stíhaného v 90. letech špatnými dluhy z éry bubliny je dodnes učebnicovým příkladem toho, jak to nedělat. Po přesvědčivém nezdaru tohoto přístupu k hospodářské politice zkoušeli Japonci posílit nabídkovou stranu a zvedat produktivitu. Negativním vedlejším produktem zvýšeného konkurenčního tlaku byl rozpad kdysi příznačné sociální koheze a vznik početné vrstvy „chudých zaměstnaných“.
Neřešený problém
Mnohé z japonských firem jsou dodnes globálními hráči prvního řádu. Pod rozlišovací schopností veřejnosti navíc existují kvanta japonských dodavatelů sofistikovaných komponentů – o co méně jsou vidět, o to větší mají tržní podíl. Na rozdíl od výrobců spotřební elektroniky nebo počítačů je jihokorejská nebo čínská konkurence neohrožuje. S jejich součástkami stojí a padá značná část světové produkce. Jenže celkový obraz je neslavný: v deflačním prostředí se ekonomika v uplynulé dekádě zmohla na reálný růst o necelé jedno procento ročně, nejméně z členů OECD, a v nominálním vyjádření průměrný HDP klesal.
„Nová strategie růstu“ publikovaná METI je založená na „zelených inovacích“, zlepšených sociálních službách (péče o seniory, zdravotnictví, předškolní zařízení), orientaci na dynamicky rostoucí asijské trhy, přitáhnutí mladé generace k vědě, výzkumu a inovačnímu podnikání a rozvoji fakticky vymírajících venkovských oblastí (hlavně prostřednictvím turistiky). Dokument láká k pečlivému pročtení už jenom kvůli inspiraci, jak se jedna z nejsofistikovanějších zemí hodlá vyrovnat s tím, že má nejstarší obyvatelstvo a zároveň zjevně nechce otevřít brány imigraci, která by demografii zlepšila. Ve skutečnosti čtenář ve strategii sice najde spoustu faktografických poznatků, zdaleka ale nenabude jistoty, že se jejím naplněním Japonci dostanou na dráhu rychlejšího ekonomického růstu a současně zdravějších veřejných financí a ještě se k tomu zvládnou dobře postarat o svoje seniory. Jednu věc si však zapamatujete dobře: 21 procent ze skoro padesáti milionů domácností žije v domech, které nejsou dostatečně odolné proti zemětřesení. O tom, jak jsou pobřežní sídla ohrožena tsunami, není v dokumentu ani slovo.
