Postupovaly státní instituce v případě Union banky korektně?
Postupovaly státní instituce v případě Union banky korektně?
- ano 54,7 %
- ne 15,1 %
- nevím, nemám názor 30,2 %
O situaci v Union bance (UB) nemám informace takového druhu, abych si mohl udělat představu. Každopádně to s ní vypadalo špatně tak dlouho, že kdo si tam peníze nechal, je blázen a soucit si nezaslouží. Tak zněla poměrně očekávatelná odpověď od jednoho z respondentů pravidelné ankety týdeníku EURO. Zařadil se tak mezi necelou třetinu účastníků, která nepovažovala své informace za dostatečné. Mnoho z dotazovaných je ale mělo, nebo našli odvahu k vyhraněnějšímu postoji. Překvapivě často svůj názor podrobně obhajovali.
Mírně nadpoloviční většina manažerů s postupem státu souhlasí, zejména v poslední fázi při neposkytnutí pomoci. Někteří ale kritizovali dlouhodobé neřešení stavu v bance. „Pokud se tážete, zda měly státní instituce nechat Union banku zkolabovat, pak ano. Union banka je soukromý subjekt. Jeho kolaps je pouze a jenom věcí jeho akcionářů, kteří přijdou o svůj majetek, a jeho zákazníků, kteří přijdou o část svých vkladů, neboť se (opět) nezajímali o stav subjektu, kterému svěřili své peníze. Česká národní banka měla ovšem na Union banku uvalit nucenou správu již před rokem, neboť již v té době bylo zřejmé, že banka nevyhnutelně směřuje ke kolapsu,“ uvádí jeden z nich. Jeho kolega pro chování státu v minulosti našel výrazně ostřejší slova: „Ukončení činnosti banky byl pravděpodobně jediný korektní moment ve vztahu státu a UB. Naopak dění kolem banky za posledních deset let je jednoznačnou ukázkou, jak by se to dělat nemělo. Ne IPB, kde stát v krizové situaci neměl příliš na vybranou, ale UB by měla vejít do učebnic jako velmi špatný příklad zásahů státu do bankovního sektoru: od honorování fúzí čtyř špatných bank s jednou bankou, možná o něco lepší, nicméně slabou, přes prohranou arbitráž jako důsledek těchto fúzí až po několikaleté čekání na zázračného spasitele, který to nakonec všechno „zatáhne“ a který se - celkem logicky - nedostavil.“ Další respondent se naopak detailně zamyslel nad rolí strategického partnera v celé kauze: „Jsem přesvědčen, že státní instituce postupovaly korektně a rázně, současně měly také neobvyklou trpělivost zejména s 'takzvanými strategickými partnery Union banky'.“ Veškeré kroky, které společnost Invesmart v Union bance od počátku podnikala, nápadně připomínaly dobře známá schémata z let 1994-1998, která vedla k pádu všech ostatních malých a středních bank. Státní orgány se tak svými kroky pokusily, když ne ochránit vklady ve výši cca 20 miliard korun, tak alespoň snížit dopad ztrát na minimum. Ministerstvu financí došla trpělivost, když zjistilo, že strategický partner požaduje státní pomoc asi dvě miliardy korun a současně by těmito dvěma miliardami do banky vstoupil. Bylo jasně vidět, jak dochází trpělivost také ČNB, když strategický partner neinvestoval do banky dosud ani euro, avšak náklady na due diligence v nezanedbatelné výši chtěl proplatit po této bance… Nelitujme Union banku. Byla to špatně řízená, špatně organizovaná a netržně fungující banka. Takové ústavy opravdu nemají na trhu místo.“
Různé reakce vyvolala obzvláště role České národní banky. „K čemu je bankovní dohled, jestliže nenese za nic odpovědnost? Myslím, že by se ČNB měla k celé záležitosti postavit čelem,“ nadhodil jeden ředitel. Jiný centrální bance část viny přikládá: „Pokud budu vycházet z informací dostupných z médií, potom asi opět selhal bankovní dozor ČNB, protože problémy měla tato banka již od samého vzniku.“ Manažeři se České národní banky však rovněž hojně zastávali. „ČNB byla v minulosti napadána v případech, kdy zakročila včas (například u Agrobanky )z 'předčasného' a 'unáhleného' kroku. Dnes ti samí (Václav Klaus a Vlastimil Tlustý) vykřikují něco o 'zanedbání ze strany ČNB' a snaží se veřejnosti vsugerovat dojem, že existuje nějaké jiné, lepší řešení, které by oni určitě uplatnili, kdyby ČNB ovládali… Zmatený postižený klient banky pak hledá viníka krachu banky tam, kde není: v ČNB, na ministerstvu financí, případně jinde, nikoliv však u představenstva banky a jeho podivných obchodů,“ upozornil jeden z respondentů. Složitost situace, v níž se centrální banka v podobných případech nachází, naznačil další z účastníků Manažerského barometru: „Má snad ČNB schvalovat místo představenstva každé banky její obchodní aktivity jednotlivě? Nebo má zveřejnit a dát vkladatelům na vědomí sebemenší problém každé banky, jak požadují někteří postižení zákazníci, a vyvolat paniku klientů a nevratnou destabilizaci takové banky okamžitě místo hledání cest k nápravě?“
Na závěr snad už jen názor jednoho z těch nejlépe informovaných: „Nemohu odpovědět, neboť jsem představitelem jedné z těchto státních institucí. Nejsem si ale jist, zda je korektní postup týdeníku EURO. Vzhledem k tomu, že dotazovaní nemohou mít dostatečné informace o tom, jak státní instituce postupovaly (to podléhá služebnímu a bankovnímu tajemství), musí při odpovědích vycházet pouze z informací médií. A ty jsou často nepřesné či zavádějící.“ Inu, také názor.
Odpovídalo 96 manažerů
