Moskva může podpořit změnu režimu v Bělorusku, ale brání západním vlivům
Rusko dalo přednost petrodolarům před svými běloruskými spojenci, tvrdí muž označovaný za posledního evropského diktátora - Alexandr Lukašenko. V Minsku se vede ostrá protiruská mediální kampaň, zatímco Kreml se rozhodl, že Bělorusko už nehodlá v ekonomických vztazích preferovat jako dříve. Na papíře jsou přitom Rusko a Bělorusko nejbližšími spojenci a měly by vytvořit „svazový stát“. Vládci v Moskvě a Minsku se však vůči sobě jako spojenci nechovají, byť lidé obou zemí k sobě mají stále blízko. Nelze vyloučit, že Kreml podpoří změnu režimu v Bělorusku. Samozřejmě takovou, která by Rusku vyhovovala a neposílila vliv Západu. Otázkou je, kdy by se Moskva mohla o něco takového pokusit a jaké páky má dnes k dispozici. Ekonomický tlak v podobě dražšího plynu a ropy je možné chápat jako první krok, který by měl Lukašenkovu pozici oslabit.
Když ruský plynárenský gigant Gazprom na přelomu roku hrozil, že zastaví dodávky plynu do Běloruska, Evropa měla další důvod k obavám. Je tomu rok, co Rusové dočasně pozastavili export strategické suroviny na Ukrajinu. V západní a střední Evropě se mnozí ptají, je-li vůbec možné na Rusko spoléhat. Každopádně se hledají možnosti, jak surovinové zdroje diverzifikovat. Přesto byl běloruský případ na první pohled méně významným incidentem. Po ukrajinských zkušenostech hromadí země Evropské unie i Rusové zásoby plynu na území EU. Dočasný výpadek by bylo možné snáze překonat i proto, že přes běloruské území putuje podstatně méně ruského plynu než přes Ukrajinu. A Gazprom se koneckonců s Minskem dohodl - byť až dvě minuty před silvestrovskou půlnocí.
Čekejme boj o moc.
Přesto je kauza Bělorusko mnohem závažnější, než se na první pohled zdá. Je totiž evidentní, že Rusko bude muset řešit „běloruský problém“. Evropská unie, která s Běloruskem přímo sousedí, se musí zabývat nejen otázkou lidských práv v této zemi, ale také její potenciální nestabilitou. Je pravděpodobné, že se v příštích letech bude v Minsku tvrdě bojovat o moc.
Kremlu vadí, že Lukašenko využíval výhodných cen ropy a plynu k posilování vlastní pozice, aniž by Rusům nabídl něco významnějšího na oplátku. Díky sociálním programům si diktátor udržuje v zemi značnou popularitu, byť ta podle všeho není až tak vysoká, jak ukazují výsledky zmanipulovaných voleb. Ruští podnikatelé a oligarchové by uvítali privatizaci v Bělorusku, Lukašenko však dává přednost státnímu sektoru, který dosud tvoří čtyři pětiny běloruské ekonomiky. Diktátorské manýry běloruského vládce navíc Moskvu kompromitují. Navzdory všemu totiž zvlášť na Západě převládá názor, že právě Kreml Lukašenka drží v sedle.
Moskva však tuto představu vlastně sama živí. Kritika Běloruska kvůli nedodržování lidských práv, ať už s ní přicházejí Američané nebo Češi, naráží na tvrdý nesouhlas Rusů. Není to však proto, že by Moskva s nadšením hájila Lukašenka. Rusům vadí především zasahování Západu do věcí země, kterou v Kremlu považují za svou oblast vlivu. Běloruský problém podle všeho hodlají Rusové řešit sami. Když Američané v prosinci otevřeli téma lidských práv v Radě bezpečnosti OSN, ruský velvyslanec Vitalij Čurkin reagoval velmi podrážděně. Začalo se mluvit o nebezpečí, že se spor přenese i do jiných oblasti a že se stálí členové Rady bezpečnosti neshodnou ani na omezených sankcích vůči Íránu.
Peníze i politika.
Bylo by chybou tvrdit, že se Kreml v čele s prezidentem Vladimirem Putinem a Gazprom zabývají jen geopolitikou. V první řadě jde samozřejmě také o peníze. Jestliže Bělorusové dosud získávali plyn za velmi nízkou cenu, bylo to proto, že Rusové na oplátku chtěli podíl v běloruské společnosti Beltransgaz, která ovládá tamní plynovody, jež nepatří přímo ruskému Gazpromu. Moskva si stěžovala, že Minsk vstupu Gazpromu do Beltransgazu navzdory dřívější dohodě brání či ho pod různými záminkami neustále odkládá. Rusové dali Bělorusům jasně na vybranou: buď budete okamžitě platit za plyn vysoké tržní ceny, nebo si s námi rozdělíte běloruskou distribuční síť. Moskva v tomto ohledu dosáhla svého. Gazprom se stane polovičním vlastníkem Beltransgazu a Bělorusové budou platit sto dolarů za tisíc kubických metrů plynu. Během pěti let však tyto ceny budou stoupat až na tržní úroveň. Rusové v této souvislosti připomínají, že také v Rusku se má v příštích letech liberalizovat trh s plynem pro komerční odběratele.
Snaha Gazpromu ovládnout běloruské plynovody zcela zapadá do strategie této obří firmy, v níž majoritu drží ruský stát. Plynárenský gigant realizuje a usiluje o další akvizice v mnoha zemích, chce sám dodávat plyn až ke konečným zákazníkům. Vidí v tom ekonomickou výhodu, stejně důležitý je však politický a bezpečnostní rozměr. Rusům nelze upřít, že když mluví o „energetické bezpečnosti“, mají na mysli také stabilní dodávky svým evropským odběratelům, které jsou oboustranně výhodné. Na druhé straně je evidentní, že ve srovnání se zahraniční expanzí Rusové zatím zanedbávají rozvoj těžby plynu a modernizaci plynárenské infrastruktury na svém území.
Čí zuby skřípou.
Alexandr Lukašenko přijal expanzi Gazpromu do Běloruska se skřípěním zubů. „Dlouho jsme se s Ruskem hádali, a nakonec jsem přímo nařídil našemu premiérovi, aby podepsal pro nás nevýhodnou dohodu ohledně plynu,“ prohlásil prezident. Zároveň se ovšem objevily spekulace, že výsledek jednání Lukašenkovi pomůže ještě pevněji uchopit otěže moci. Diktátorovi se zřejmě daří přesvědčit velkou část běloruských občanů, že za vše může Kreml. Dokonce i část opozice se podle dostupných zpráv ve sporech s Ruskem postavila na Lukašenkovu stranu. Otázkou je, jak Bělorusové zareagují, jestliže se v důsledku vyšších cen plynu a také ropy zhorší jejich ekonomická situace. Kdo bude v jejich očích skutečným viníkem?
Lukašenko zatím může pokračovat ve své staré taktice, kdy se sice vyslovoval pro společný stát s Rusy, ale zároveň odmítal cokoli, čím by se musel Kremlu podřizovat. Ve skutečnosti asi nemají na pevnějším spojení obou bývalých republik Sovětského svazu zájem ani Lukašenko, ani Rusové, pro jejichž ekonomiku by faktické pohlcení Běloruska mohlo mít neblahé následky. Něco jiného je samozřejmě vidina běloruské privatizace, jíž by se ruští podnikatelé rádi zúčastnili. A právě zde může běloruský prezident hledat svůj další trumf. Hlásá totiž, že v Bělorusku nemíní zopakovat ruskou zločinnou privatizaci a dát prostor hrabivým oligarchům.
Nebezpečí, jež mu hrozí z Ruska, nicméně Lukašenko cítí velmi silně - ať už jsou jeho obavy oprávněné či nikoli. Zřejmě má z Moskvy větší strach než z prozápadní politické opozice, již se mu daří potlačovat. Ruské ekonomické páky jsou však silné. Na druhé straně není jasné, zda by kupříkladu ruské tajné služby dokázaly provést či podpořit v Bělorusku převrat. Lukašenko dosazuje na klíčová místa své lidi, což platí i pro běloruskou KGB.
Co budou řešit Češi?
Teprve čas tedy ukáže, znamená-li Lukašenkova nedávná hrozba Moskvě jakousi „ekonomickou válkou“, že už se diktátor chytá stébla, nebo je projevem víceméně oprávněného sebevědomí. Běloruský prezident minulou středu dokonce pohrozil, že zavede cla na tranzit ruské ropy na Západ a bude od Moskvy vyžadovat i další platby - za pronájem půdy pod ropovody a plynovody a také za využívání vojenských objektů ruskou armádou. Lukašenko tak reagoval nejen na silvestrovskou nevýhodnou dohodu o dodávkách plynu, ale také na skutečnost, že rovněž Rusko zavedlo cla na vývoz černého zlata do Běloruska.
Jsou Lukašenkovy odvetné kroky směšné? Srovnání ekonomických potenciálů Ruska a Běloruska připomíná souboj obra s trpaslíkem. Lukašenka snad může inspirovat Fidel Castro, za jehož vlády se kubánskému režimu dařilo přežívat v sousedství mocných Spojených států, byť za cenu velké bídy na ostrově. Jestli se nicméně Kreml rozhodne k rozhodnější akci s využitím tajných služeb, asi se tak nestane v příštích dvou letech, do parlamentních a prezidentských voleb v Rusku. Akce proti Bělorusům, které mnozí Rusové považují za své bratry, by nebyla populární. V předvolebním boji by toho zřejmě využila ruská krajní levice společně s nacionalisty. Lukašenka lze dokonce považovat za faktického spojence odpůrců ruského kapitalismu včetně toho putinovsky regulovaného. Lze spekulovat i o tom, že pak už bude vhodnější počkat i na americké prezidentské volby v roce 2008 a nástupce George Bushe v Bílém domě.
Přijde tedy změna režimu v Bělorusku v roce 2009? Ať tak či onak, Evropská unie by měla být připravena na různé varianty možného vývoje v příštích letech. Připomeňme, že Česko bude předsedající zemí EU v prvním pololetí 2009.
Jednotný stát Přední ruský politik, bývalý premiér a současný šéf ruské průmyslové a obchodní komory Jevgenij Primakov loni odpověděl týdeníku EURO na otázku ohledně možného spojení Ruska a Běloruska takto: „Myslím, že bude vytvořen společný, nikoli jednotný stát. Jednotný totiž znamená unitární. Takový rusko-běloruský stát podle mého názoru vznikat nemůže. Bělorusko je suverénní země, která má svoji historii. Mimochodem, ještě v době, kdy byla sovětskou republikou, ji přijali jako člena do Organizace spojených národů. Bělorusko nemůže být jednoduše zahrnuto do Ruska. Ale společný stát, jehož formu já nyní určovat nebudu, je historickou nezbytností. A díky vytvoření společného státu vydělají jedni i druzí - ekonomicky, politicky i vojensky.“ (EURO 32/2006)
