Původně to měla být napůl mystifikace a začínala by asi tak:
Nejrychlejší cesta kolem světa, jedinečné zážitky: Na dohled od samého centra New Yorku pasou se stáda býčků, ve vzduchu cítit pach hnoje a živáčka celý den nevidět. Z Londýna zbyly vlastně jen dva tři domky a potom už jen nepopsatelné ruiny několika stavení, v nichž se znamenitě daří maliní, neřádu a hadům. Dokonce i Bosna je na tom o něco lépe, na dva obyvatetelné domy připadá jen jedno zbořeniště. Paříž prosperuje alespoň ze dvou laciných kempů a Benátky uprostřed blat dokonce vykazují jistou výstavnost; bílé štíty se lesknou pod červenými střechami a stodoly jsou aspoň omýtnuté.
Ať naši hodinovou cestu kolem světa podniknete z kterékoli strany, nevyhnutelně skončíte V Prdeli, což je někde mezi Londýnem a Bosnou.
Po tomto entrée mohly následovat veselé pasáže na téma: Co tady zaručeně neuvidíte, kdo vám jistě neposkytne sebemenší informaci, kde se určitě neubytujete ani neochutnáte žádnou místní specialitu, kam skoro nic neletí ani nejede a tak dále. Pointou by byla mapa okolí Suchdola nad Lužnicí na Jindřichohradecku, kde vskutku vesnice Benátky, New York, Paříž, Bosnu i Londýn pohodlně objedete za hodinu na kole a na starších místních plánech zajisté najdete místo řečené V Prdeli. Navštívíte-li je, seznáte, že je opravdu hodno toho jména…
Místopisná kuriozita ale přestane být příležitostí k lacinému utahování, jen co se z matných vzpomínek místních obyvatel trochu poskládá historie oněch míst.
Nikdo už neví, která z osad vznikla dříve a byla jako první pojmenována po světové metropoli. Snad prý New York. Zato se lidé shodují, proč tomu tak bylo. V době na přelomu 19. a 20. století se do kraje vrátili první ze světoběžníků, kdo se ze zdejších vsí vydali do Evropy či za oceán za obživou. Jejich návraty se pravděpodobně jeden druhému podobaly - v rodných vesnicích nenašli střechu nad hlavou. Proto za humny, většinou uprostřed lesů, luk a blat postavili své nové domy, kus půdy obehnali ohradami a nazvali jménem města, kam kdysi mířili za lepším.
O výhodnosti polohy většiny těchto osad svědčí onen místní anální název, jenž patří krajině mezi dvěma ze zmíněných sídel.
Nicméně nové usedlosti properovaly natolik, že se dostaly do map a katastrálních názvů, a tam se udržely i přes katastrofu, která část z nich později postihla.
Železná opona.
Nejznatelněji zdecimovala Londýn, který byl již součástí zakázaného pohraničního pásma, zčásti se dotkla Bosny, ale ani New York a Paříž nevyšly bez úhony, neboť v celém kraji těsně při hranici s Rakouskem platila nejrůznější omezení výstavby, turistiky a cestovního ruchu. Kdo jezdil vláčkem z Třeboně do Suchdola nad Lužnicí, pamatuje ostražité kontroly ozbrojenců přímo ve vagonech, a kdo se vydal ze Suchdola směrem k New Yorku, Paříži či Londýnu, měl stoprocentní jistotu, že dřív nebo později bude zastaven, legitimován a šikanován pohraniční mašinérií.
Jihočeský Londýn tehdy z jedné strany ohraničila rozlehlá armádní střelnice, z druhé systém cest a drátěných zátarasů pohraničního vojska. Zbytky systému jsou doposud v okolí patrné a bohužel i důsledky pro osadu. Dopadla přitom ještě o něco lépe než nedaleká Nová Ves, nikterak malá vesnice, z níž po roce 1948 zbyly jen zpevněné cesty a jeden křížek u strouhy. Strategicky vykolíkováno, vystěhováno, zbořeno.
Jestliže doporučujeme tento kraj pro výlet v kterémkoli ročním období, je tomu právě pro toto poučení – a to přesto, že dnes Paříž či Benátky vzkvétají chalupařením a turistikou a lesními silničkami jezdí namísto gazíků cyklisté po značených eurotrasách. Milovníkům čistých lidových slohů pak nabízí kraj schizofrenní spektákl: vedle mimořádně citlivých rekonstrukcí už - jako všude v této zemi - rostou podivuhodné novotvary, zjevně značně nákladné (a cena pozemků také stoupá). Kdybychom chtěli za každou cenu udržet nit příběhu, napsali bychom asi, že při pohledu na některé z těchto krajinotvorných výjevů a po ohledání použitých materiálů se zdá, že se rodí další osady; v duchu tradice ponesou jména U Kajmanů, Na Panenských případně V Kypru.
Nit tohoto příběhu i nitka poučení jsou ale dvojaké a limuzína, která projede jednou za čas vsí k haciendě, to nespraví. Býval to tady po dvě století živý kraj, dokonce tu prosperovaly železárny a obuvnická fabrika, živnostenský list nebyl exotickou kuriozitou, veřejná knihovna, zahradnické, chalupnické a kuželkářské spolky se staraly o osvětu. Nyní sem autobus zajede dvakrát denně, nikoli však o víkendu, nakoupit je pravé umění a místní hospody, řezníci či pekaři před padesáti lety zavřeli a nic nenasvědčuje, že by hodlali vytáhnout rolety. I v té Prdeli býval ještě před válkou mlýn a paní mlynářka navíc vedla obchod se sladkostmi. Dnes si tam prohlédnete černou skládku, rozježděnou cestu, kterou nikdo nespraví, a mezi plevelem jeden zbývající komín bez domu.
ČLÁNKY DO MAILU