Pelety jsou čím dál oblíbenější. „Tohle palivo má budoucnost,“ říká Jindřich Lachout, jednatel firmy Latop.
Na počátku jsou obyčejné dřevěné piliny, na konci ekologické palivo, jehož výhřevnost je na stejné úrovni jako u kvalitního hnědého uhlí. Řeč je o peletách, které v loňském roce v České republice vyrábělo třicet peletáren. Tímto palivem již topí 27 tisíc českých domácností.
Drahý odpad
Zatímco piliny dříve dřevozpracující podniky rozdávaly coby odpadní produkt zdarma, dnes je to komodita, za kterou výrobci pelet platí. „Potřebujeme piliny, které vznikly z odkorněného dřeva,“ vysvětluje Jindřich Lachout, jednatel firmy Latop provozující moderní peletárnu v obci Chotoviny u Tábora a obchodující s topenářským a sanitárním vybavením. Pouze z takových je totiž možno vyrobit „bílé“ pelety zařazené do nejvyšší jakosti kategorie ENplus A1. „Piliny musíme dovážet ze vzdálenosti až sto kilometrů.
Závislost pro každého: Bombus vyváží raw tyčinky do 14 zemí
Část se vozí dokonce až z Rakouska. Za jeden krychlový metr se nyní i s dovozem platí pilám více než 350 korun,“ dodává Lachout.
Naštěstí pro podnikatele v tomto oboru stoupá také cena pelet. Před několika lety se cena kilogramu pelet pohybovala kolem tří korun, dnes je přes šest. V průběhu roku se ale několikrát mění. „Je to podobné jako v případě uhlí. Nejdražší bývají na konci zimy, pak v dubnu a květnu zlevní a postupně během teplého období roku opět nabírají na ceně,“ dodává jedenašedesátiletý Lachout.
Jak s výrobou, tak i s prodejem pelet už má bohaté zkušenosti. Celý život pracoval jako topenář, pak si založil firmu na prodej kamen a kotlů. Také prodává vybavení koupelen. Na myšlenku peletárny přišel v roce 2005, kdy pochopil, že je to evropský trend.
Piliny ze smrku
Ve skladu pilin v Chotovinách začíná celý výrobní proces. Neodoláme a sáhneme si do hromady pro hrst, abychom mohli přivonět. Cítíme krásnou vůni smrkového dřeva. „Opravdu používáme prakticky výhradně piliny ze smrku. Pro naše potřeby jsou ideální. Příměs ostatních dřevin, třeba borovice, je maximálně v řádu několika málo procent,“ říká Lachout.
| Pelety pod lupou |
|---|
| Vloni se v Česku vyrobilo celkem 365 tisíc tun pelet, což je v meziročním srovnání o 11 procent více. V tuzemsku se jich spotřebovalo jen přibližně sto tisíc tun, zbytek se vyvezl, hlavně do Německa, Rakouska a Itálie. 96 procent pelet vyrobených v ČR má nejvyšší klasifikaci s nejmenším podílem popela. Kotlíkové dotace můžou uhradit 85 procent ceny nového automatického kotle na dřevní pelety. Pro vytápění jednoho rodinného domku postačí na rok tři až pět tun pelet. Kvalita se neustále sleduje. Peletárny musejí uchovávat pro pozdější rozbor vzorky z každého dne výroby. Chystá se další rozvoj. Například ve Ždírci nad Sázavou, kde funguje druhá největší tuzemská peletárna, se brzy začne stavět další. Kapacita se navýší také v tuzemské „trojce“, v Chanovicích. |
I v dlani cítíme, jak jsou piliny vlhké. „Vlhkost dosahuje i padesáti procent,“ dodává. Té se samozřejmě během výrobního procesu je třeba zbavit. „Právě na tom, kolik vody piliny obsahují, závisí denní kapacita výroby. Když jsou totiž piliny vlhčí, musí se rychlost patnáctimetrového pásu, kde se během sušení vrstva pilin pohybuje, náležitě zpomalit. Dříve jsme na piliny pouštěli přímo teplo vzniklé spalováním zemního plynu. To nebylo vůbec efektivní. Nyní se piliny suší vzduchem, který má teplotu pouze 70 stupňů Celsia. Celou technologii jsem si vymyslel sám,“ líčí podnikatel.
Jindřich Lachout s peletami uspěl
Dokonce nám ani nedovoluje některé části výroby fotografovat. „Není to samozřejmě technologie vyrobená speciálně na zakázku. Jen jsem si ji prostě na míru nakonfiguroval z nabídky různých typů zařízení od několika výrobců,“ dodává. Před čtyřmi lety peletárnu zmodernizoval. Některé díly linky byly vyměněny za nové.
Hlavní změnou byla instalace kogenerační jednotky. Pomocí ní vyrábí ze zemního plynu jak teplo, tak i elektřinu, kterou zhruba z jedné čtvrtiny využívá pro vlastní potřebu. Zbývající tři čtvrtiny prodává do rozvodné sítě energetikům. Každou hodinu takto promění 250 metrů krychlového zemního plynu. Teplo slouží k sušení pilin. Z nich se musí odpařit tolik vody, aby výsledná vlhkost nepřesahovala deset až 13 procent.
Z pilin válečky
Ještě dříve, než se piliny dostanou do lisu, musejí se namlít na menší částečky. „Často jsou v pilinách i odštěpky a třísky, které jsou docela velké. My přitom potřebujeme lisovat piliny, jejichž velikost je maximálně několik milimetrů,“ prozrazuje Lachout.
Majitel minipivovaru Kněžínek: Už mě nebavilo kupovat si pivo
Další fáze výroby je už poměrně jednoduchá. Malé prstence uvnitř většího přitlačují piliny k šestimilimetrovým otvorům na obvodu a z nich vypadávají několik centimetrů dlouhé válečky pelet. Ty se ještě musejí ochladit a pak dopravníkem dojedou k místu, kde se pytlují. „Nejčastěji je distribuujeme v patnáctikilogramových igelitových obalech, jsou ale zákazníci, kteří je odebírají v tunových žocích, případně je lze do zásobníků v místech využití přepravovat i volně ložené v automobilových cisternách,“ informuje Lachout.
Úzké hrdlo
Právě balení je podle Lachouta v současnosti úzkým hrdlem, které brzdí výrobní kapacitu této peletárny. „Chceme koupit automatickou balicí linku,“ říká. V současnosti balení zajišťuje v jedné směně jedna pracovnice.
Kromě ní stačí na obsluhu všech zbývajících technologií peletárny už jen jeden další člověk. „Vyrábíme každý týden od půlnoci v noci z neděle na pondělí a končíme v pátek o půlnoci. V tyto dny tedy máme třísměnný provoz,“ prozrazuje Lachout.
Roční produkce peletárny v Chotovinách, v níž pracuje sedm zaměstnanců, je zhruba šest tisíc tun. To ji řadí k menším až středním podnikům tohoto typu. „Například v Paskově existuje jedna, která má kapacitu přes 80 tisíc tun,“ říká Lachout.
Článek vyšel v magazínu Profit
Čtěte také:
Mléko je pro telata. Mladý pár uspěl s Nemlékárnou
