Špatné pohledávky státu mohou ohrozit plnění maastrichtských kritérií
Již řadu týdnů se politici přou o to, zda očekávaná ztráta Konsolidační banky patří či nepatří do státního rozpočtu. Není se co divit, že se ministr financí Pavel Mertlík snaží započítání bilance tohoto státního peněžního ústavu vyhnout. Za prvé nel ze téměř vůbec odhadnout, jaké ztráty se v letošním roce banka dočká. To bude záležet především na podobě očistného procesu, na nějž čeká Komerční banka. Za druhé to, co se už dnes jeví jako zásadní spor o státní finance, naroste do obřích rozm ěrů, až Konsolidační banka začne inkasovat obří ztráty ze všech převzatých pohledávek. Málokdo si to chce dnes připustit, ale možná právě aktiva této instituce představují jednu z největších hrozeb nesplnění maastrichtských kritérií.
Velmi hrubě lze odhadovat, že se v nejbližších letech dočká Česká republika hrubého domácího produktu někde kolem 1,4 až 1,5 bilionu korun. Tři procenta z toho představují 42 až 45 miliard povoleného ročního deficitu veřejných financí. V Konsolidační bance je dnes přes 200 miliard špatných pohledávek. Vláda by do ní nejraději nasunula dalších čtyřicet z Komerční banky. Přitom není známa výnosnost špatných aktiv, tedy kolik procent se z nich nakonec podaří reálně získat. Lidé, k teří se s nimi snaží obchodovat, ji odhadují na dvacet až třicet procent. To ovšem dostanou ti, kteří budou tato aktiva likvidovat. Konsolidační banka jim je bude prodávat za ještě nižší cenu, neboť jinak by je nikdo nekoupil. Její ztráty tak nepoch ybně budeme počítat nikoliv v miliardách, nýbrž desítkách miliard korun. Sekera ve veřejných financích rozhodně převýší to, co povoluje Maastrichtská dohoda a co chce dodržet i sociálně demokratická vláda. Přitom zrovna v okamžiku, když budeme procházet klíčovým rozhodováním o našem vstupu do EU.
Ty, kteří budou rozhodovat o osudu aktiv Konsolidační banky, dostane tato situace do dvojích kleští. Z jedné strany bude třeba ztráty realizovat pomalu a rozložit je v čase, aby roční účtování zahustily co nejméně. Z druhé je tř eba mít na paměti, že čím déle se budou pohledávky řešit, tím menší bude jejich výnosnost. To není úvaha, nýbrž fakt zjištěný empirickým zkoumáním. Odborníci tvrdí, že roční nečinnost u nespláceného úvěru odebírá z jeho reálné hodnoty zhruba ok olo dvaceti procent.
Podle šéfa Konsolidační banky Kamila Zieglera má přitom v jeho instituci nyní v průměru jeden pracovník na starosti 150 až 200 problémových klientů. To znamená, že jsou rádi, když stíhají posílat upomínky o zaplacení. „O problémovou pohle dávku se musí pečovat mnohem víc než o neproblémovou. Pokud každý týden nebude finanční ředitel otravován s tím, ať zaplatí, či změní splátkový kalendář, je pravděpodobnost realizace hned nižší, zdůrazňuje i sám Ziegler. Pokud tito lidé n ebudou mít k ruce dvacet čtyři hodiny denně právníka, v ruce mobilní telefon a přistavený automobil, nic nedokážou. Konsolidační bance spíš než posun k tomuto stavu hrozí takové zahlcení, že nezvládne ani základní administrativu. Pro ilustraci - dokumentace k přebíraným úvěrům se do jejích útrob převáží nákladním autem. Takovou dávku mršin malá česká supí farma nemůže sama zvládnout.
Zdravý rozum vylučuje svěřit do dlouhodobé správy jediné instituci se čtyřmi sty pracovníky tak gigantický objem pohledávek. Zieglerova banka nemá šanci řešit své problémy denodenní správou aktiv. Musí napomoci rozhýbání trhu se špatnými pohledávkami, a potom je na něm prodat. Je přitom v zájmu státu, aby nešlo o trh těch, kteří koupí a hned prodají dál, nýbrž těch, kdož budou s pohledávkami pracovat. Takoví investoři totiž pomohou restrukturalizaci firem.
Aktivní věřitelé, kteří se případně stanou i majiteli, mohou pomoci zdravému jádru zadlužených firem na svět. Stane-li se někdo jediným věřitelem, může poskytnout svému dlužníkovi dokonce finanční injekci, a pomoci tak nastartovat schopné pro jekty, na které jinak dlužník nesežene financování. Něco takového státní peněžní ústav provádět nemůže. Nemá na to lidské kapacity ani požehnání. A nikdo jiný než věřitel do neplatícího dlužníka žádné peníze nenalije, protože by je jenom přepustil p rávě onomu věřiteli.
Investoři, kteří by se do takových obchodů pustili, by naší ekonomice rozhodně prospěli. Jejich zájem by se zřejmě soustředil především na pohledávky středních a menších podniků, které - na rozdíl od průmyslových gigantů - přece jen mohou ovládnout .
