Potřetí natočila Agnieszka Hollandová film o holokaustu a potřetí získala oscarovou nominaci. Drama V temnotě vybrané mezi nejlepší neanglicky mluvené filmy loňska vypráví o polském katolíkovi, který v kanálech ve Lvově schovával Židy. O této události do natáčení nevěděla ani sama režisérka. „Znala jsem stovky takových příběhů, ale ne o lvovské historii,“ říká známá polská filmařka.
E15: O činu Leopolda Sochy vyšly dvě knihy, jedna od Krystyny Chigerové, která měsíce v kanálech přežila jako dítě. Tou jste se také inspirovali?
Tato kniha vyšla těsně před natáčením, ale já jsem o ní nevěděla. Četla jsem ji až poté. Trochu jsem toho pochopitelně litovala, bylo tam pár detailů, které bych použila. Ale když autorka viděla film, říkala, že je kompletní a že je pravdivý.
E15: Příběh se odehrál v Polsku, ale scénář napsal Kanaďan.
David F. Shamoon je zvláštní člověk. Narodil se v Indii, pak trávil mládí v Íránu, je to Žid – věčný tulák. Myslím, že díky tomu byl jeho scénář méně konvenční. Jeho Židé nejsou jen andělské oběti.
E15: Poláci se k Židům za druhé světové války nechovali jen jako Leopold Socha. Jak dobře je v Polsku toto kontroverzní téma zpracované?
Dlouho nebylo. Hned po válce se objevilo několik románů, které o tom poctivě vyprávěly, ale pak nastalo dlouhé období, kdy o tom nebylo v učebnicích nic. Ani v muzeu v Osvětimi se nezmiňovali, že většina zabitých Poláků byli Židé. Probíhala soutěž v mučednictví, černé skvrny polského antisemitismu se cenzurovaly. Až za svobody vyšla knížka Sousedi, kterou napsal historik a sociolog Jan Tomasz Gross, profesor na Princetonu. Vyprávěla o tom, jak Poláci v jedné vesnici zahnali do stodoly místní Židy a upálili je. To byl šílený šok. Obraz, že Poláci byli nevinné oběti, se najednou komplikoval. Hodně lidí to odmítalo. Ale následovaly další práce historiků a novinářů a během několika let Poláci akceptovali fakta. Že i mladá generace našla odvahu, aby se s tím konfrontovala, je myslím zásluha i čelných polských politiků, kteří to veřejně odsoudili.
E15: Jak polské publikum reagovalo na váš film?
Film byl populární, měl velké tržby, přišlo na něj hodně mladých lidí, hrál se i v multiplexech. Diváci ho brali jako emotivní zážitek. Asi pomohminirecenze lo, že hlavní postava je Polák a je sice kladný, ale není to odvážný hrdina. Na začátku jde v podstatě o zbabělého zlodějíčka, spíš je to takový český hrdina než polský. Mladí Poláci už mají plné zuby romantických polských herojů, myslí si, že jsou neautentičtí. Velké popularitě se těší český přístup.
E15: Proč si myslíte, že druhá světová válka pořád diváky fascinuje?
Její témata jsou univerzální. Holokaust byl krajní událost, lidstvo se mohlo podívat do zrcadla a vyděsit se. Je otázka, jestli to byla jednotlivost, nebo jestli to je něco, co krouží v našem oběhu jako virus. Já si myslím to druhé. Také si myslím, že má druhá světová sílu jako trojská válka, že se stala určitou mytologií. Její příběhy se budou vracet a následující generace je budou aktualizovat. Výzva je neopakovat rekvizity válečných filmů.
E15: Mají i filmy nastavovat zrcadlo?
Trochu ano, ale nerada bych, aby vypadaly jenom jako politická aktivita. Aby byl film účinný, musí vzniknout z určité hluboké potřeby svých tvůrců. Nemůže to být jen pedagogika. Ta je samozřejmě potřebná. Ale to nestačí. Takový snímek musí být i umělecký. Průměrné filmy, které válku podaly zjednodušeně, byly sentimentální nebo moralistické, nadělaly hodně zlého.
E15: Vy jste se k holokaustu vrátila po téměř dvaceti letech. Prý se vám do toho moc nechtělo.
Věděla jsem, že to bude psychicky náročné a že mi to vezme dva tři roky života. Nechtěla jsem ten čas trávit v kanálech. Na druhé straně mě to nějak volalo. Dala jsem si proto podmínku, o níž jsem si myslela, že je nesplnitelná – že to nesmí být hollywoodský film. A oni na to přistoupili.
E15: Jaké bylo natáčení?
Asi nejhorší. Točili jsme hlavně v Německu a bylo to finančně náročné, ještě k tomu to téma a smíchaný štáb, byla to taková noční můra. Točím ráda v Americe, štáby jsou profesionální, vše je dobře zorganizované, lidé jsou milí a každý ví, co má dělat. V Polsku je to víc chaotické. V Německu netočím příliš ráda, tam mají spoustu předpisů, co se nesmí. Teď v České republice to byla jedna z lepších zkušeností. Lidé byli přátelští, chytří a angažovaní a zároveň v pohodě. Natáčení minisérie Hořící keř bylo dlouhé, ale byla jsem méně unavená než po V temnotě.
E15: Palachovský Hořící keř už dokončujete?
Ano, končíme ozvučování, do konce listopadu by měl být hotov.
