Účastníci fóra vesměs radí světu, šíří dobro a pronášejí prázdné floskule
Na straně jedné je každoroční Davoské fórum unikátním setkáním tisíců osobností celého světa z nejrůznějších oblastí lidských aktivit. V tomto smyslu je nepochybně obohacující pro každého, kdo má tu výjimečnou příležitost být přítomen. Dodávám, že pro nepozvané je to záležitost nesmírně drahá a jen málokdo si ji může dovolit, pozvaní, tedy řečníci, to mají zdarma. Jsou tam lidé, kteří toho ve svých oborech mnoho dosáhli, kteří v nich patří na samotnou špičku a kteří se v oborech, ve kterých vynikli, chovají naprosto racionálně a pragmaticky.
Když přijedou do Davosu, kde nemají konkurenci svého oboru, a kde se proto vzájemně poplácávají po ramenou, začínají se měnit. Svou původní racionalitu ztrácejí a začínají radit světu, šířit dobro, pronášet prázdné floskule, které nemají žádný obsah. S tímto pocitem jsem se v Davosu trápil už mnohokrát, letos ale snad ještě více než kdykoliv jindy. Když jsem si na to v Praze stěžoval Billu Gatesovi, připustil nejen to, že i on má tento pocit, ale že se dokonce i on v Davosu takto chová. (Dodal bych, že článek Bono Voxe a Billa Gatese „Chceme lepší úděl pro chudé světa“, který vyšel i u nás v MfD dne 4. ledna 2005, byl toho téměř dokonalým výrazem i bez Davosu). Troufám si říci, že jsem se já takto nechoval a že jsem byl naopak atmosférou letošního Davosu velmi frustrován. Skoro by se dalo říci, že Davoské fórum přeměňuje většinu z nás z Homo sapiens do Homo Davosensis, což je velmi zvláštní lidský druh. Jde o to, jestli je omezen na pár dní Davoského fóra, nebo jestli se vyskytuje častěji. Mám strach, že je to druh obecnější.
O neskromnosti a nepokoře.
Věří, v rozporu s Hayekem, v „human design“ (ve shora, od moudrých přicházející projekty), a ne v „human action“ (v konání milionů obyčejných lidí), věří v obrovskou moc politiky, věří v plány a projekty, věří v mezinárodní pomoc, věří v mezinárodní instituce a myslí si, že právě on je povolán k tomu, aby ony plány tvořil, pomoc organizoval, mezinárodní organizace řídil. To je strašlivá neskromnost a nepokora. To je nová varianta lidské ambice řídit svět, ovlivňovat ho více než jenom svým vlastním činem, než svou vlastní aktivitou. Nás, kteří jsme prožili komunismus, to asi trápí víc než ty, kteří objektem takového pokusu nebyli. Je obtížné být v Davosu, nedopouštět se příliš nestandardního chování a dostatečně se od Homo Davosensis distancovat. Člověk nemůže diskutovat na okraji problému, ale musí jít k jeho podstatě. Dělá-li to, vypadá podivně, odlišuje se, boří všeobecně přijaté principy, dotýká se uznávaných osobností současného světa, i když musím zdůraznit, že osobností uznávaných za něco úplně jiného. Za něco, kde by se takových nedomyšleností nikdy nedopustili, respektive kdyby se jich dopustili, tak by ve své disciplíně uznávanými osobnostmi nebyli.
Co je a co není pro lidi dobré.
Uvedu několik příkladů. Základním mottem celého letošního fóra bylo: „The economy should serve the people“, česky „ekonomika by měla sloužit lidem“. Všem občanům naší země nad 30 let (tedy všem, kteří prošli komunistickým školstvím) musím říci, že v Davosu byly letos desítky vážných panelových diskusí o tomto heslu. A že jsem byl jediný, který si troufal nahlas říkat, že právě toto do nás bylo „vtloukáno“ v komunistické éře s dovětkem, že kapitalistická ekonomika slouží ziskům kapitalistů a teprve komunistická ekonomika lidu. Někteří se pousmáli, ale mám veliký strach, že celá hrůza tohoto hesla pro člověka typu Homo Davosensis jasná není. Netuší, že je v tomto heslu skryta ambice právě těchto Homo Davosensis určovat, co je to ono, co je pro lidi dobré. Přesně na tom byla založena ekonomika centrálně plánovaného typu.
Lisabonská agenda.
Na řadě panelových diskusí se diskutovala takzvaná Lisabonská agenda a opět šlo o to, zda je král nahý či nikoliv. Lidé typu Homo Davosensis v rétorických cvičeních předváděli nádheru jeho oděvu a bylo málo těch, kteří si troufali říci, že žádné šaty nemá. Pan komisař Verheugen nádheru těch šatů dohnal do krajnosti výrokem, že Lisabonská agenda do Evropy přináší „kulturní revoluci“. Na mou připomínku, že má tento termín své nebezpečné historické konotace, nereagoval.
Švýcarský prezident se mne při bilaterálním setkání ptal, co si myslím o návrzích na posílení mezinárodní finanční pomoci chudým zemím světa a na nové formy zdanění různých aktivit bohatého světa, což se stalo dalším hitem letošního Davosu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že Česká republika po roce 1989 pro svou fundamentální systémovou změnu žádnou finanční pomoc od nikoho nedostala a že jsem jako tehdejší ministr financí „vyběhal“ stand-by půjčku, tedy peníze k dispozici, nikoliv peníze čerpané, ve výši zhruba 2,5 miliardy dolarů, zatímco země bývalé NDR již patnáct let dostávají každý rok řádově 150 miliard – původně marek, nyní eur – a že jsou dnešní výsledky východního Německa a České republiky přesto velmi srovnatelné. Peněžní dary proto v ničem nepomohly a nepomohou ani rozvojovým zemím. Nemluvím samozřejmě o humanitární pomoci v katastrofických situacích, ale o finanční pomoci jako ekonomickém fenoménu. Říci něco takového v letošním Davosu opět vyžadovalo odvahu a u Homo Davosensis to bylo považováno za nepřístojnost. Mohl bych ještě dlouho pokračovat.
Davos je samozřejmě i něco jiného, je tam spousta lidí, se kterými stojí za to mluvit. Duch Davosu bohužel určují ti druzí.
(titulky a mezititulky redakce týdeníku EURO)
