Menu Zavřít

Hon na lišku bez lišky

1. 11. 2006
Autor: Euro.cz

Ve spleti lesů a ulic kolem Chicaga se tomuto staletému sportu dobře daří

První věc, kterou mně Andrea Redmondová sděluje o honu na lišku, jehož se účastní už patnáct let, je to, že se neloví skutečné lišky. Zhruba 70 jezdů podnikajících lovecké výpravy pořádané klubem Wayne-DuPage od srpna do prosince na západ od Chicaga, kde býval venkov, používá tradiční slovník tohoto sportu a dodržuje jeho staletou etiketu. Lovecké psy cvičí na hon vrchní lovčí a jezdci známí jako honci je chrání a kontrolují ve stopách. Závodčí vedou jezdce, kteří se musejí dostavit v bílých košilích a šálách uvázaných pod krkem na uzel, vestách, sakách (ženy v černých, muži v jasně červených), jezdeckých kalhotách a vyleštěných vysokých botách. Na rozdíl od většiny ze 171 organizovaných honů v Americe se však při tomto lovu nestopuje živá liška.

Zahrady a lesy.

Místo toho Redmondová, která v personální agentuře Russell Reynolds provádí nábor vrcholových řídících pracovníků, a další jezdci se účastní honu, při němž psi sledují umělou stopu. Je to důmyslná a zvláštní americká adaptace britského sportu, která odzbrojuje kritiky a zkracuje zážitek jen na dvě hodiny, přičemž jezdcům umožňuje, aby se plně oddali lovu. Dva z nich vyrazí v předstihu před skupinou a pokládají pachovou stopu lišky tak, že na zem stříkají kombinaci liščí moči, glycerinu a vody. Lovečtí psi zaručeně stopu rychle chytnou, a tak jsou zvířata i jezdci téměř v neustálém pohybu. Dráhy s pachovou stopou, dlouhé asi jeden a půl kilometru, se projedou za patnáct minut.
Tuto neděli „lišky“ - dvě ženy v červených tričkách - vytvářejí šest drah. Hon začíná přesně v deset hodin dopoledne, kdy koně a jezdci, z nichž téměř polovinu tvoří ženy, stojí zhruba v kruhu kolem 32 velmi živých psů. Skončí o 100 minut později, až jeden z honců dlouze a vítězně zatroubí na lesní roh.
Jinak nelze nic předvídat. Stopy, v celkové délce přes sto padesát kilometrů, vedou přes husté lesy, potoky, široká pole, přírodní chráněnou oblast, zahrady sousedů a občas přes nějakou tu ulici (kde velitel policie zastaví dopravu, aby se koně dostali na druhou stranu). Příležitostí k tomu, aby se jezdkyně vydala jedním směrem a kůň směrem opačným, je bezpočet. „Člověk musí mít dost kuráže. Vždycky se mu to trochu vymkne z ruky,“ přiznává Redmondová, „proto je to tak fascinující.“ Teď je patrně ta pravá chvíle, abychom uvedli, že padesátnice Redmondová má řidičský průkaz na motocykl od střední školy a byla rozhodnutá zkusit nejdelší bungee jumping na světě, než jí to její syn a manžel rozmluvili.
Říjnové ráno, kdy se má hon konat, je jasné a teplé. V 8.30 se Redmondová věnuje péči o svého koně, šestiletého valacha jménem Graham. Spolu s ní pracuje Nikki Reedová, její nejlepší přítelkyně a jedna ze dvou vrchních lovčích, a její manžel Rob, který na koni jezdí už od tří let. Mají Grahama v péči. Redmondová, která zprostředkovala nástup Marka Hurda u společnosti Hewlett-Packard, velmi často během týdne cestuje, aby se o Grahama starala. Její manžel Bill Ferguson, realitní investor, podnikl dvě projížďky, pak toho však nechal.

bitcoin_skoleni

Okresní kovbojové.

Je to jezdecké společenství a zájmy lovců jsou v něm dobře zastoupené. K dispozici mají tisíce akrů přírodních a lesních rezervací v okrese DuPage. V nové zástavbě musejí mít lovci možnost průjezdu přes pozemky. Přesto organizátoři a patroni lovu neustále hledají nové stezky a často lobují u vlastníků domů, zvlášť v těsné blízkosti města, aby jim dovolili hony na své půdě. Klub pořádá každou sezonu ples, na který jsou zváni majitelé pozemků, a každý prosinec vrchní lovčí rozdají desítky lahví vína jako výraz díků.
Dnešní hon přilákal velkou skupinu jezdců a pozorovatelů. Závěrečné pohoštění bude extravagantnější než obvykle, protože se budou podávat koktejly na trávníku pořadatelů a v upravené stodole budou švédské stoly. Jezdci pojedou po stopách, jejichž popis - zahrada za Trishovým domem, potok B. B. - naznačuje ošidnou snadnost. Většinou jde o úzké cesty v hlubokém lese. Spolu s tuctem dalších „čumilů“ jezdím autem z jednoho místa s dobrým výhledem na druhé. Z lesa se ozývá štěkot - nebo jekot - loveckých psů dlouho předtím, než zahlédneme jezdce a jejich koně. Pak se v plném nasazení proženou kolem nás. Později se dozvídám, že se lovcům sledujícím umělou stopu někdy říká kovbojové.
Potom si Redmondová a vrchní lovčí připomínají podrobnosti honu, které jsem propásla. První dráha, v nerovném, příkrém terénu, byla úděsná. Jedna z „lišek“ musela nahradit přetržené otěže svým opaskem a psi se hnali za lamou z blízké farmy. A Redmondová spadla poprvé s koně, protože se zalekl skoku. Prohlásila, že Graham vypadal zahanbeně. Pro Redmondovou „to všechno patřilo k zábavě“ a trocha portského při obědě jí pak zmírnila bolest v rameni. Kdyby nevyhledávala dobrodružství, tak by se prý po cestách jen tak projížděla. „Na konci honu vždycky říkáme: 'Zase jsme ukázali, že se nebojíme smrti,'“ sděluje mi trochu silácky.

Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

  • Našli jste v článku chybu?