Do stereotypních představ o šlechticích příliš nezapadá. Antonín Kinský byl v životě už ledaským – notorickým záškolákem, vrátným, číšníkem, recepčním, prodavačem v antikvariátu. Po revoluci ovšem začal úspěšně podnikat v pohostinství. „Lidé se někdy koukají jak na cirkusového medvěda, když je obsluhuje hrabě,“ směje se šlechtic.
Antonín Kinský, majitel restaurace Do stereotypních představ o šlechticích příliš nezapadá. Antonín Kinský byl v životě už ledaským – notorickým záškolákem, vrátným, číšníkem, recepčním, prodavačem v antikvariátu. Po revoluci ovšem začal úspěšně podnikat v pohostinství. „Lidé se někdy koukají jak na cirkusového medvěda, když je obsluhuje hrabě,“ směje se šlechtic.
Sympatický pokračovatel slavného šlechtického rodu Antonín Kinský na první dojem vůbec nezapadne do romantizované představy aristokrata. Žije moderním životem aktivního podnikatele a nejlépe se cítí „na placu“ při práci s lidmi ve své restauraci. K podnikání došel po mimořádně pestré životní cestě. Kdyby o tom točil filmový režisér životopisný snímek, získal by náměty na mnoho barvitých scén. Třeba už v části věnované mládí.
Záškolák mezi zakázanými knihami
Rodiče Antonína Kinského z Československa po roce 1948 neodešli, mladý šlechtic tedy chodil v šedesátých letech do tuzemské školy. „Když jsem měl jít na střední, umístili mě na gymnázium v Praze-Čakovicích. Mělo široko daleko jediného bezpartajního ředitele, takže tolik nevadil můj šlechtický původ,“ vzpomíná Kinský. Přesto ale na škole dlouho nevydržel, protože byl notorickým záškolákem. „Po dvou letech jsem musel odejít, jelikož jsem měl víc neomluvených hodin než docházky,“ vzpomíná dnes už s úsměvem.
Posléze se na čas uchytil v jednom pražském antikvariátu. „Šéfem byl člověk, jehož tatínek dělával kočího u Schwarzenberga. Takže měl k feudálům pozitivní vztah,“ vysvětluje Kinský. V antikvariátu prý měli mimo jiné také knihy, které byly na indexu. I toto působiště ale musel Kinský záhy opustit. Na počátku sedmdesátých let si totiž při autonehodě zranil krční páteř a lékaři mu zakázali manipulaci s těžšími předměty.
ANTONÍN KINSKÝ |
Narodil se v roce 1955, vystudoval hotelovou školu. Většinu života působil v hotelích a restauracích. Je svobodný, žije v pražském bytě. Jeho největším koníčkem je cestování za poznáním uměleckých pamětihodností. Miluje Itálii či Francii. Při cestách mu ve světě často poskytnou pomoc příbuzní z rozvětvené rodiny, která sahá od Kanady až po Argentinu. Zahrál si ve filmu Zapomenuté světlo. |
Osudový pohovor za hrachovým polem
Rozhodl se proto zkusit štěstí při práci v hotelových službách. Zaměstnání v hotelu ale musel schválit místní výbor komunistické strany a také Státní bezpečnost. Získat souhlas pro šlechtice nebylo snadné. Kinský ovšem dostal tip, že rozumné vedení má Club Motel Průhonice na kraji Prahy, kde by ho mohli přijmout.
První cesta na přijímací pohovor do Průhonic patří mezi další svérázné obrazy z jeho života. „Dojel jsem na kraj města autobusem a pak šel kus pěšky přes pole. Rostl tam hrách. Tak jsem si ho spoustu natrhal do trika, pak ležel na sluníčku a jedl. A jak bylo krásně, usnul jsem. Na pohovor jsem přišel nejmíň s hodinovým zpožděním, zpocený, s trikem flekatým od hrachu. Ale přesto mě ředitelka vzala,“ vzpomíná se smíchem Kinský. Tak vstoupil do oboru, ve kterém už po celý život zůstal.
Do strany, nebo na hotelovku
V Průhonicích musel absolvovat kolečko od nejnižších pozic. „Začínal jsem jako vrátný, pak jsem vyřizoval faktury, pak povýšil na recepčního. Nakonec jsem se měl stát vedoucím směny. Jenomže na to bych musel vstoupit do strany. A to by asi rodiče nepřežili. Druhou možností bylo udělat si hotelovou školu. Tak jsem tedy během pěti let dálkově vystudoval hotelovku v Pardubicích,“ říká Kinský. Jako vedoucí pracoval v Průhonicích až do roku 1988, kdy byl tamější motel zavřen (později ho nahradil nově postavený hotel).
Kinský i jeho spolupracovníci pak byli přemístěni do pražských hotelů Alcron a později do Jalty. Tam zastihla Kinského revoluce, v podniku pracoval ještě do roku 1992. Postupně ovšem přestal být spokojený. „Jaltu po revoluci koupila japonská banka Nomura a začaly se organizovat takové zbytečnosti, jako že jsme se například všichni museli učit japonsky. Také se mi třeba stalo, že si mě zavolal ředitel a upozornil mě, že jedině on smí chodit po hotelu s rozepnutým knoflíkem u saka.“
Kinský proto začal uvažovat o samostatné živnosti. Jeho vůbec první pokus koupit cukrárnu v malé privatizaci ovšem skončil fiaskem. „Byli jsme naivní. Dali jsme s kamarády dohromady asi sto tisíc korun. Při aukci jsme jednou zvedli placku s číslem a přihodili dvacet tisíc. Tím naše účast skončila. Cukrárna se pak prodala za miliony,“ vzpomíná Kinský.
Potřebný kapitál ale nakonec získal prací pro jednu realitní kancelář z Hamburku. „Té mě doporučili příbuzní v zahraničí. Šlo i o určitou prestiž. Přece jenom už bylo zatěžko pořád vysvětlovat, že potomek šlechtického rodu dělá recepčního,“ podotýká Kinský. Souběžná práce pro realitku ho uvrhla do hektického kolotoče. „Přes den jsem byl v kanceláři a večer chodil na noční směny do hotelu. Vydržel jsem to jen dva roky. Ale na tehdejší poměry jsem měl v realitce úžasný plat, takže jsem si konečně našetřil na vstup do podnikání,“ vysvětluje.
Podstatné je, že ani jedna investovaná koruna nepocházela z obsáhlého majetku, který jeho rodina dostala zpět v restituci. „Vše postupně získal podle prastarého pravidla do správy starší bratr jako prvorozený,“ vysvětluje Antonín Kinský, který si všechno hradil z vlastních zdrojů.
Realitní kauf z tramvaje
Rozhodnutí, kam se svým obchodním společníkem a společnicí vloží peníze, nakonec pomohla náhoda. „Slepý strýc naší společnice jel tramvají a slyšel, jak se někdo baví o tom, že nabízí k pronájmu prostory na pražské Malé Straně. Řekl: Nevidím vás, ale slyším vás a věděl bych o nájemci.“ Ukázalo se, že majitelé diskutovaného domu se velmi báli, aby je někdo nepodfoukl. „Chodili za nimi takoví ti tehdejší taky podnikatelé ve fialovém saku a žlutých ponožkách. My jsme přišli v džínách a košili a hned jsme si s majiteli padli do oka.“
Na pronájmu se dohodli a v roce 1992 pak Kinský se svými dvěma společníky otevřeli BarBar. „Ale opět se ukázala naše tehdejší naivita. Vložili jsme do toho asi 1,5 až 2 miliony korun, ale peníze nám došly už ve dvou třetinách investice. Naštěstí se bar hned od začátku uchytil. Zatímco se většina ostatních podniků na Malé Straně zaměřila na turisty a rapidně zdražila, my drželi ceny dole. Tak k nám začali chodit studenti, starousedlíci či záškoláci z gymnázia v Hellichovce,“ vysvětluje Kinský. To byly jeho první podnikatelské body.
Kavárna, vyloupené klenotnictví, dvakrát restaurace
BarBar fungoval, mohly přijít další investice. Kinský se podílel na otevření kavárny s prodejem sladkého a slaného pečiva na Starém Městě. „Opět jsem ji vlastnil na třetiny s dvěma partnery. Takhle jsem to měl u všech svých podniků. Je to spravedlivé – při sporech se hlasuje a vítězí většina.“ Provoz bylo ale těžké kočírovat, když podnikatel zároveň dojížděl na Malou Stranu. Proto byla kavárna později prodána dvěma americkým podnikatelům.
Dalším počinem bylo klenotnictví na Havelském trhu. Tomu se ale stalo osudným loupežné přepadení. „Měli jsme špatně uzavřenou pojistku. Ta se vztahovala jen na krádež. Museli bychom totiž mít pod pultem takové to tlačítko na alarm. A to jsme neměli. Takže jsme nedostali od pojišťovny nic. Prodavačky se navíc pak už v prodejně necítily bezpečně. Šperkařství se tedy z přepadení již nevzpamatovalo a zavřeli jsme ho,“ říká Kinský.
Ten nakonec s partnery prodal v roce 2002 i malostranský BarBar a síly zkoncentroval na další projekt: restauraci Století na rohu ulice Karoliny Světlé. Tu provozuje dodnes jako svou hlavní činnost. V současnosti dosahují měsíční tržby restaurace kolem 400 tisíc korun. Kinský často v podniku sám obsluhuje. Lidé prý někdy berou jako určitou atrakci, že jim kávu nese pan hrabě.
Připočítáme-li do seznamu jeho podnikatelských „zářezů“ ještě čtyřletý provoz restaurace na zámku v Častolovicích, je zřejmé, že Antonín Kinský dostal do vínku mimořádně podnikavého ducha. A to už ho zase začínají svrbět prsty. „Restauraci Století se daří dobře, ale uvažuji o novém podniku. Jakmile je firma zajetá, upadáte totiž i vy do jistého stereotypu a nevidíte pak už své chyby. Baví mě vždycky budovat něco nového. Ale zároveň už nemám tak daleko do důchodu, takže si musím případnou další investici ještě pořádně rozmyslet,“ uzavírá dnes dvaapadesátiletý šlechtic.