Odpovědnost mají obce a města
Podíváme-li se na obor vodovody a kanalizace očima statistika, zdá se vše být v nejlepším pořádku.Téměř 88 procent obyvatel České republiky je zásobováno vodou z veřejných vodovodů, v roce 1990 jich bylo o pět procent méně. Tři čtvrtiny obyvatel jsou připojeny na veřejnou kanalizaci. Podíl odpadních vod odváděných do veřejné kanalizace, který byl čištěn, v roce 2002 přesáhl 95,5 procenta, zatímco v roce 1990 činil pouhých 71,2 procenta. Tato čísla nás řadí ke světové špičce. Stačí však obyčejný popis současného stavu oboru a je jasné, že skutečnost tak optimistická není.
Nemilé překvapení.
Bývalé státní podniky Vodovody a kanalizace (VAK) byly privatizovány zejména v letech 1993-1994 (kromě pražských vodáren). Z někdejších státních podniků, které působily v rozsahu tehdejších krajů, vznikla řada vodárenských a čistírenských společností. Atomizovalo se tak odvětví, které má velké konstantní náklady a úspory z rozsahu jsou základní komparativní výhodou. Naprostá většina akcií – a tím i odpovědnosti - byla převedena na samosprávné celky, obce a města. Stát zůstal aktivní zejména v oblasti financování velkých investic v daných regionech. A samozřejmě v legislativní oblasti. Právě v té, v souvislosti s uzavřením vyjednávání o podmínkách vstupu do EU, připravil nejednomu starostovi nepříjemné překvapení.
Citlivé území.
Na splnění přísných evropských norem pro kvalitu odpadních vod se českým úředníkům podařilo vyjednat přechodné období do roku 2010. Celé území ČR však bylo označeno za „citlivé“. To znamená, že všechny obce nad 2000 ekvivalentních obyvatel musí mít odpadní vody svedeny do čističky s příslušnými parametry. Ostatní kandidátské, i některé členské země, mají část území z této kategorie vyjmutu. V ČR se povinnost postavit čističku týká více než 570 obcí, takzvaných aglomerací. Náklady na splnění tohoto závazku se odhadují na 65 až sto miliard korun. I když byla kapitola Životní prostředí uzavřena jako jedna z prvních už začátkem roku 2002, dovídají se starostové o této povinnosti až v těchto dnech. „Přestože je většina odpovědnosti v oblasti čistění odpadních vod naložena na bedra obcí, nikdo z politiků ani ze státních úředníků se zástupci municipalit tuto problematiku a reálnost závazků k EU nekonzultoval,“ říká předseda Svazu měst a obcí ČR a primátor Hradce Králové Oldřich Vlasák: „Nesplnění přísných norem znamená sankce. Tato sankční povinnost je dnes ze zákona přenesena na obce.“ Jinými slovy: obce na investičně náročnou výstavbu nemají. Pokud však nesplní přísné normy, čekají na ně vysoké pokuty, které bude Evropská komise vůči nim uplatňovat u Evropského soudního dvora.
Všespásné dotace.
Nabízejí se dvě základní řešení – využití zdrojů z fondů EU a pomoc ze státního rozpočtu a dalších státních fondů. V prvém případě jde zejména o využití zdrojů kohezního fondu ( fond soudržnosti), doplňkově pak fondů strukturálních. Jenže: ještě donedávna panovalo přesvědčení, že z těchto zdrojů půjde financovat až 75 procent celkových uznatelných nákladů. Mnozí v této představě žijí dodnes. Z ministerstva zemědělství (MZe) i z ostatních resortů stále hlasitěji zaznívají hlasy, že realita bude podstatně nižší. Například podle vrchního ředitele sekce vodního hospodářství MZe Pavla Punčocháře nelze předpokládat, že by peníze z evropských fondů pokryly více než polovinu nákladů. Problém může být i spodní hranice pro žádosti na čerpání kohezního fondu - předepsaný minimální limit činí deset milionů eur na jeden projekt a je obtížné využít tyto zdroje jinak než sdružením několika aglomerací do jednoho uceleného projektu, což samo o sobě vyžaduje obtížné jednání. Dalším problémem je nedostatek času. Faktické čerpání prostředků, které jsou naplánovány z Evropských fondů na první část přechodného období, na léta 2004 - 2006, určí také plánování těchto zdrojů pro léta 2007-2010. Nepodaří-li se nám schválit projekty v první etapě, nemůžeme již objemy dohnat. Odborníci tvrdí, že jen vyřízení potřebných formalit ke stavebnímu povolení v případě stavby čističky trvá až několik let..
Spoluúčast státu (dotace ze státního rozpočtu a Státního fondu životního prostředí) na financování budování nové vodárenské infrastruktury by se mohla na celkových nákladech podílet zhruba jednou třetinou. Zbytek, stále hovoříme o 20 až 30 miliardách korun, by měly být vlastní zdroje investorů, ať už jsou to obce, nebo privátní subjekty. Pro obecní rozpočty jde o astronomické, nedosažitelné sumy.
Modely vlastnictví.
Každý VAK se vydal po tak trochu divoké a bezkoncepční privatizaci vlastní cestou, rozlišujeme ale v zásadě pouze dva základní modely vlastnického uspořádání. U prvního, provozního modelu, jeden právní subjekt vlastní vodohospodářskou infrastrukturu a jiný právní subjekt, vlastnící majetek nutný k provozování, tuto infrastrukturu na základě smlouvy o pronájmu a provozování provozuje. Oním vlastníkem je většinou obec (nebo jejich svazky) nebo společnosti, které města a obce kontrolují. Provozovatelem je v naprosté většině případů některý z trojice investorů Veolia Water (dříve Vivendi), Ondeo nebo Penta. Nově se na trhu objevuje také společnost Energie AG. Dvě třetiny trhu v ČR jsou obslouženy společnostmi fungujícími v rámci provozního modelu.
V ostatních případech, kterých postupně ubývá, jde o smíšené společnosti - vlastnictví vodohospodářské infrastruktury a její provozování je v jednom právním subjektu. Stát si v těchto společnostech zachoval vliv prostřednictvím Fondu národního majetku, když si ponechal v každé společnosti 1 akcii se zvláštními právy, jejichž držení umožní blokovat některé kroky akcionářů, které stát nepovažuje za žádoucí.
Vzhledem k tomu, že výraznou majoritu mají ve smíšené společnosti obvykle municipality, může se na první pohled zdát, že je tento model vlastnictví z hlediska čerpání evropských dotací vhodnější. Opak je pravda.
Kdo splňuje podmínky.
Smíšené společnosti sice splňují jednu z podmínek pro čerpání zdrojů z fondů EU. Při zajišťování nutného kofinancování investic nastává mimo jiné otázka, čím ručit bance, pokud je třeba na dofinancování získat cizí zdroje. Finanční ústavy podle zkušeností z praxe neakceptují ručení majetkem VAK, už jen proto, že například kanalizace není zapsána v katastru nemovitostí, a majetek samotný není pro banku zdaleka zárukou. Naopak v případě společnosti operující v provozním modelu je možné pro vlastníka infrastruktury (obec či infrastrukturní společnost) získat dotaci z EU, kofinancující banka pak může jako záruku získat smluvně přístup k toku peněz. Za bankovní úvěr je možné ručit vhodně sestavenou smlouvou, a to tak, že ani případný krach projektu přímo neohrozí hospodaření dotčené obce. Do soustavy smluv vstupuje navíc i provozovatel, který je pro banku dalším prvkem snižujícím úvěrové riziko. Finančně silný provozovatel může pomoci i s dalším spolufinancováním investiční výstavby. V nedávné době se konaly anebo brzy budou konat valné hromady některých VAK ze skupiny smíšených společností, které rozhodují o přestoupení na provozní model. Zatím poslední realizací této transformace byl VAK Zlín, kde se pro přechod na provozní model vyslovil i stát prostřednictvím hlasování zlaté akcie. Ovšem ne všichni podporují oddělení vlastnictví a provozu. Nejaktivněji v tomto směru vystupuje frýdecko-místecká společnost Compas Capital Consult (CCC). Zástupci této společnosti dokonce v loňském roce působili v meziresortní komisi, která měla připravit návrh vládního usnesení k problematice vodárenství formou doporučení obcím. Poté, co tato skutečnost vyšla najevo, byli zástupci CCC z komise odvoláni na zásah ministra financí Sobotky pro střet zájmů. V čem tento střet spočívá? CCC v rámci kupónové privatizace získala minoritní podíly v celé řadě společností VAK. Pravděpodobným investičním záměrem této soukromé firmy bylo zhodnocení její investice v budoucím prodeji akcií celého VAK strategickému partnerovi. Přechod na provozní model samozřejmě dramaticky snižuje možnost podobných spekulativních výdělků, protože se prodej akcií nebude konat. Ty i nadále zůstanou v majetku obcí. Proto se CCC v současné době soustřeďuje na ovlivnění zástupců jednotlivých obcí, snaží se je přesvědčit, aby hlasovali proti přechodu na provozní model.
Pro stovku úředníků.
Tak jako u každého přirozeného monopolu, musí mít stát dle pravidel EU i u vodárenských služeb určitý mechanismus na dohled nad cenami. Funkci regulátora nyní vykonává v ČR ministerstvo financí, vodné a stočné je v režimu věcně usměrňovaných cen. Ministerstvo zemědělství připravuje novelu zákona o vodovodech a kanalizacích, v jejímž návrhu se objevuje nový subjekt - Regulační úřad vodovodů a kanalizací. Ten by měl podle návrhu inkasovat určitý podíl z vybraného vodného a stočného a mimo jiné nepřímo rozhodovat o cenách. Odborníci se domnívají, že v případě schválení této verze hrozí přeregulovanost odvětví. Třeba děkan Fakulty národohospodářské VŠE a prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz k návrhu uvedl: „Zcela nedostatečně zdůvodněná nutnost vzniku úřadu nepovede k jiným důsledkům než k růstu ceny vodného a stočného, ke kartelizaci odvětví pod „dohledem“ zmíněného úřadu, k nesprávné alokaci investic v odvětví, na což budou doplácet spotřebitelé nižší kvalitou poskytovaných služeb a vyššími cenami.“ Podle Schwarze se nový státní úřad může stát výnosným zaměstnáním zhruba pro stovku úředníků, jejichž navrhované pravomoci znamenají faktické zestátnění odvětví prostřednictvím neadekvátní regulace. O osudu návrhu zákona a tím i o směřování celého odvětví se bude rozhodovat v nejbližších dnech.
