Zeleným a lidovcům hrozí, že se příště nedostanou do Parlamentu
„Pan prezident a pan profesor“ ve Václavu Klausovi se nechal slyšet, že bude jen „s třesoucíma se rukama dávat ministerský dekret“ třicetiletému Ondřeji Liškovi, takto poslanci a místopředsedovi Strany zelených, jenž vystřídá v čele ministerstva školství první místopředsedkyni zelených Danu Kuchtovou. Zhruba ve stejném věku se v roce 1994 stal ministrem školství Ivan Pilip a loni ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil, takže pan prezident může jmenovat Lišku bez apriorních obav. Přinejmenším preventivně by se ale měla obávat Strana zelených, protože po „propadáku“ s Kuchtovou by další „rána vedle“ zpochybnila způsobilost zelených podílet se na vládní moci.
S Liškovou nominací není arciť spokojena vnitrostranická opozice v čele s Kuchtovou, leč asi s tím už nic nenadělá. Ministrem školství chtěla někoho se stranickou legitimací, a tu místopředseda Liška na rozdíl od Jiřího Zlatušky a jiných slovutných akademiků, s nimiž Martin Bursík jednal, vlastní už pět let. I co do dalších „kádrových předpokladů“ Liška vyhovuje: vzděláním je politolog a religionista, dva roky pracoval v Evropském parlamentu, takže by se měl vyznat v evropských fondech, a je přeborníkem na cizí jazyky. Pravda, dosud byl expertem strany pro zahraniční politiku, leč tu má za zelené ve vládě na starosti Karel Schwarzenberg, takže při „nedostatku kádrů“ bude Liška nasazen jinde. To nemusí vadit! Dobrého ministra dělá dobrý tým spolupracovníků, jež si Liška bude muset obstarat. Totéž by bývalo čekalo i poslankyni zelených Olgu Zubovou, na ministerskou židli neúnavně fedrovanou Danou Kuchtovou, leč blokovanou Bursíkem.
Liškova nominace je vnitrostranickým kompromisem, ale bez dlouhodobější hodnoty. Dana Kuchtová zatím jen hovoří o „straně jednoho muže“, o nedemokratických postupech a pokračujícím rozkolu ve Straně zelených. Prý však nyní nejde o Bursíkovo sesazení z předsednického postu! Nyní nikoli, poněvadž protibursíkovské opozici chybí lídr, jenž by dokázal stranu do budoucna udržet v parlamentu a nabídl smysluplný program. Pokud někoho takového opozice nalezne, k vyvolání mimořádného sjezdu stačí žádost dvou pětin základních či krajských organizací nebo stejný podíl členské základny. Pokud jej nenalezne, budou pokračovat tahanice mezi „Kuchtové“ republikovou radou a „Bursíkovým“ předsednictvem o kompetence, jež sedmnáctý a osmnáctý článek stranických stanov jasně nevymezují. Ve spiklenecké atmosféře lze však stranu se stále jen asi 2300 členy obtížně připravit na krajské a později komunální volby tak, aby zakotvila i „dole“ a nevisela jen na parlamentním háčku. Rozhádané straně se může snadno přihodit, že v parlamentních volbách příště neshrábne protestní hlasy povýtce městských voličů a z „vysoké politiky“ vypadne.
Z takového vývoje by mohla mít radost KDU-ČSL, jejíž loňský slabý volební výsledek zčásti způsobila právě zelená konkurence. Mohla by mít radost, kdyby ovšem sama nebyla v ohrožení. V důsledku mnohaměsíčních lapálií předsedy strany Jiřího Čunka mají stranické preference KDU-ČSL zřetelně sestupnou linii, přičemž podle dvou ze tří renomovaných agentur se přiblížily k pěti procentům. Kdyby KDU-ČSL klesla pod psychologicky významnou pětiprocentní hranici, může to s ní jít z kopce jako před deseti lety s ODA. Přestala by být stranou „náhradní volby“ a zůstala by odkázána na svoje kmenové voliče, kterých ale není dostatek a generačně jich stále ubývá. Důsledek by mohl být fatální: odchod lidové strany z parlamentu.
Někteří lidovci si tuto možnost, zdá se, nepřipouštějí, a jsou připraveni riskovat. S vysokou pravděpodobností rozhodne 4. prosince celostátní výbor strany o tom, aby se pro veřejnost málo přijatelný Jiří Čunek vrátil do vlády jako vicepremiér a ministr pro místní rozvoj. Téhož dne se má mimochodem Václav Klaus coby prezidentský kandidát představit lidoveckým poslancům a senátorům. A deset dní na to celostátní konference KDU-ČSL rozhodnout nejen o tom, koho bude strana podporovat v prezidentské volbě, ale také o dubnovém sjezdu, jenž prý bude programový a volební zároveň. Suma sumárum z toho vychází hypotéza, že většina (určitě ne všichni) lidoveckých poslanců a senátorů bude volit Václava Klause, navzdory matným protestům zelených bude Čunek přijat zpět do vlády a takto posílen, výrazně upevní svoje pozice v KDU-ČSL tím způsobem, že na dubnovém sjezdu bude opět zvolen předsedou strany a sjezdem volenou část celostátního výboru obsadí svými lidmi. Ti však - kromě „kruhové obrany“ stíhaného předsedy - zatím předváděli politiku matnou a nezajímavou. Pokud by měli pokračovat ve stejném stylu i po sjezdu KDU-ČSL, přestane veřejnost zajímat a časem vypadne z parlamentu. Pokud by tentýž úděl postihnul zelené, politický „střed“ by se vypařil a český volič by si musel vybrat jen mezi pravicí a levicí. Třeba by se ukázalo, že si s tím vystačí.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
